V UPointu Univerzity Palackého v Olomouci se 7. prosince 2016 sešla řada členů Katedry dějin umění společně se studenty univerzity a širokou veřejností, aby byli svědky slavnostního odhalení barokní veduty města Olomouce. Historik umění Ivo Hlobil měl malé zpoždění, ale to nikomu z přítomných nevadilo, a tak pana profesora vítaly úsměvy a pozdravy.
Jako první řečník vystoupila docentka Jana Zapletalová, která přivítala všechny přítomné a osvětlila, jak profesor Hlobil nalezl v jednom z pražských antikvariátů vedutu o rozměrech 115 cm na šířku a 29 cm na výšku. Připomněla také jeho dřívější objev veduty Olomouce z roku 1640, která se nachází v Britském muzeu v Londýně. Starší veduta byla reprodukována, ale samotný pan profesor tehdy rozdal všechny její kopie, které měl k dispozici, takže mu docentka Zapletalová mohla 7. prosince jednu kopii darovat z fondů univerzity.
Poté byla veduta odhalena a UPointem se rozlehl potlesk přihlížejících. Posledním z řečníků byl docent Ondřej Jakubec, který se společně s docentem Martinem Pavlíčkem zabýval vedutou z odborného hlediska; vedutu se jim také podařilo datovat. Docent Jakubec využil příležitost, aby pronesl pár slov o roli dějin umění v současné společnosti. S odkazem na profesora Lacha potvrdil, že umělecké dílo nám může říct mnohé o současném stavu věcí ve společnosti. V tom jsou podle něj dějiny umění nezastupitelné. Poukázal na to, že historik umění je trénován k tomu, aby dokázal obraz analyzovat, a my žijeme v době obrazů, které nám do určité míry vládnou a manipulují námi. K vedutě samotné řekl, že je z ní cítit silný patriotismus autora, jenž si ale také řadu detailů přibarvil. Na závěr vernisáže vystoupil s klarinetovým sólem doktor Josef Bláha, vyučující Katedry dějin umění a člen hudební skupiny Free Jazz Trio.
Využil jsem příležitosti a zeptal jsem se objevitele díla prof. Ivo Hlobila a doc. Ondřeje Jakubce, který se vedutou jako první zabýval z odborného hlediska, na pár věcí.
Rozhovor s prof. Ivo Hlobilem (IH)
SAM: Co přináší veduta historikům a co laikům?
IH: Je to samozřejmě několikavrstvá hodnota. Ta první je zobrazení města v určitém okamžiku. Město se neustále vyvíjí. To, co bylo, už není a taky nebude, takže je to zastavení v čase. Což je pro vývoj města zásadní věc. Druhá věc je ta, že všichni, co tady žijí, se ztotožňují s tímto prostředím a vidí, jak se vyvíjelo a jaké bylo v minulosti, což je požitek sám o sobě. Za třetí je to požitek z toho nádherně graficky – v tomto případě kresebně – provedeného díla, které můžeme detail od detailu číst, seznamovat se s ním a uvědomovat si, jak kreslíř postupoval, když vedutu zhotovoval. Pak je v tom hrdost, která patří k tomu, že Olomouc má soubor unikátních vedut. Po Praze možná největší soubor historických vedut v republice. To znamená, že komparativní studium s vedutami dalších měst přináší mnoho zajímavého jak pro historika umění, tak pro historika obecného zaměření.
SAM: V čem je tato veduta unikátní?
IH: Je unikátní, protože druhou takovou nemáme. Kdyby se jednalo o grafický list, tak bychom měli rozmnoženiny, ale kresba je jenom jedna a neopakovatelná. Může být modifikována, ale v této podobě je unikátní.
SAM: Jak se bude s vedutou dále pracovat?
IH: Já se domnívám, že s vedutou mohou dále pracovat naši studenti. Bylo by dobré, kdyby se někdo věnoval vedutám Olomouce v určitém časovém okamžiku a napsal na toto téma přinejmenším práci seminární nebo ročníkovou, ale i práci diplomovou, kde by aspekty, o kterých hovořím, byly prohloubeny. Eventuálně by pak mohly být sděleny v tisku v podobě odborného článku.
SAM: Na závěr bych se rád zeptal, jak jste vedutu objevil.
IH: Čirou náhodu. Přišel jsem do antikvariátu v Praze, který nesmím jmenovat, a tam jsem se ptal po olomuciánech (olomuciana – předměty, vztahující se k historii města Olomouce, pozn. red.). Oni mi přinesli knihy, a mezi nimi také několik grafických listů. Já jsem jeden z nich poznal jako Olomouc. Oni to nevěděli, takže můj objev spočíval v tom, že jsem dokázal poznat, že se jedná o olomouckou vedutu.
Rozhovor s doc. Ondřejem Jakubcem (OJ)
SAM: Kdy veduta vznikla a kdo ji zhotovil?
OJ: K tomu, kdy vznikla, jsme se dopracovávali postupně. Věděli jsme, že to bylo někdy počátkem 18. století, ale s kolegou Pavlíčkem jsme tuto dataci velmi zúžili na období dvou let, 1731–1732. To se nám povedlo díky některým stavbám, které se na vedutě objevují a výzdobě těch staveb. Tyto aspekty jsou dobře datované z jiných pramenů a díky tomu se nám podařilo stanovit jak to datum post quem, tak ante quem (post quem – nejdříve po roce, ante quem – nejdříve před rokem, pozn. red.). Pokud jde o autora, tak bohužel nevíme. Veduta není signovaná, tedy můžeme pouze hypoteticky usuzovat na nějakého olomouckého kreslíře. Několik jmen známe, ale uvádět nějaké jméno by bylo velmi hypotetické. Je to o to bizarnější, že se autor na vedutě sám vyobrazil. Takže jeho podobu máme zachycenou, ale neznáme jeho jméno.
SAM: Je na vedutě nějaký detail, který chcete zdůraznit?
OJ: Možná se nezaměřuji na to, co je hlavní – tedy na panorama města. Mně se daleko více líbí to, co je v popředí… předměstská krajina, která dnes už úplně zanikla. My tady máme skvěle zdokumentovaný přechod od krajiny lesů, remízků, pastvin a polí, které byly protkány sítí cest, ale také sítí sakrálních památek křížů, soch i různých špitálních kostelů, které z té krajiny vytvářely velmi zajímavé prostředí.
SAM: Říkal jste, že se tam autor sám zobrazil. To bylo běžné?
OJ: Na vedutách se to objevuje často. Je to takový vizuální topos, že se malíř na díle zobrazí.
Oběma pánům děkuji za rozhovor.
Veduta bude v Upointu vystavena do 17. února 2016. Její faksimile však bude stále k vidění na Katedře dějin umění. Jelikož veduta zobrazuje řadu staveb, které dnes už neexistují, doprovází ji řada informačních tabulí, které sestavili docenti Jakubec a Pavlíček. Zároveň je možné ji na výstavě porovnat s řadou dalších vyobrazení Olomouce.
Zvukový záznam
doc. Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D. hovoří o nově objevené vedutě Olomouce
