Na hranicích krajinářství / Vise znavených duší / Franta Kaván

0
27
Zimní večer, 1895–1896, tempera, karton, 156×245 mm, Národní galerie, Praha

„Od stínů co pochybeno,
tou buď péčí napraveno,
že jsme s vámi v spánku hráli,
v němž se vám ty zjevy zdály,
Za krajinářské dekadenty Shakespeare.“

Touto parafrází na verše ze hry Sen noci svatojánské zakončil František Kaván (1866–1942) album několika svých prací z 90. let 19. století, jež svou barevnou a tvarovou stylizací vybočují z typické tvorby tohoto krajináře vzešlého z ateliéru Julia Mařáka. V roce 1896 opustil Kaván Mařákův ateliér, jelikož se se svým učitelem i spolužáky začal názorově rozcházet. Právě v této době vytvořil drobný soubor prací, ve kterém jako první syntetizoval náladovou krajinomalbu konce století se subjektivními pocity a vtiskl jí tak novou podobu. Vkládání vlastních pocitů do krajiny si osvojili například expresionističtí malíři, tzv. náladová krajinomalba rozšířená na konci století spočívala v navození určitého pocitu, který ovšem nebyl autorův vnitřní. Ještě na Akademii začal tíhnout k dekadentnímu okruhu kolem časopisu Moderní revue, do něhož patřili Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka nebo také Karel Hlaváček. Kaván, sám také básník, byl jimi vyzýván, aby publikoval svou poezii, a byť se k ní sám stavěl spíše negativně, objevovaly se jeho verše v dobových časopisech dokonce častěji než jeho obrazy.

Na hranicích krajinářství / Vise znavených duší / Franta Kaván, vlepeno v rukopisný časopis Paleta, 505×620 mm, Národní galerie, Praha

Zájem o dekadentní projevy ale Kavána přivedl i k publikování již zmíněného souboru maleb ve studentském časopise Paleta, založeném při spolku Škréta v Mnichově. Kromě jeho maleb, které číslu jednoznačně dominují, obsahuje časopis i díla Aloise Kalvody, Bohuslava Dvořáka a Alberta Martinky. František Kaván do něj přispěl čtrnácti drobnými krajinomalbami, všechny jsou malované temperou na papíře a jejich rozměry se pohybují zhruba kolem 150 x 250 mm, každou z nich opatřil názvem a signaturou. Na krajinách lze vidět jeho posun od poetického naturalismu k symbolistně-dekadentnímu až expresivnímu projevu, nicméně ztvárnění jednotlivých maleb je odlišné.

Některé jsou provedeny pouze odstíny jedné či dvou barev, například úvodní krajina Jen do klidu… je celá modrá, malbu Unavil se kraj touhou po Nekonečném… tvoří několik zelených skalních útvarů se dvěma kříži a světle zelené nebe a malba Na obzoru město snění je provedena jen jako rudá horizontální linie, tvořící siluetu města, rozplývající se na obou stranách do růžova. Jiné krajiny jsou namalovány temnými ponurými barvami, většinou s neklidnějším rukopisem. Právě ty se nejvíce přibližují abstraktnímu pojetí obrazu, jak je patrné na malbě Šílenství, kterou převážně tvoří černá plocha. Obraz tvoří z větší části tmavá obloha, která je protkaná šedými mraky malovanými rychlými tahy štětce. V jejím středu se nachází velký kruh vyznačený po obvodu červenými tečkami, čtyři z nich jsou větší s drobnými paprsky, jedna se pak nalézá i uprostřed kruhu. Úplně ve spodní části je umístěn horizont s několika stromy stylizovanými do trojúhelníkových útvarů.

Po bouři…,1895–1896, tempera, karton, 167×210 mm, Národní galerie, Praha

Na dalších malbách lze pozorovat ostré barevné kontrasty, červeno-zelené, žluto-modré, černo-modré, zeleno-bílé. Například krajině Zimní večer dominuje kontrast mezi chladnými zelenými tóny země a ostře červenou barvou nebe. Malba je rozdělena nízkým horizontem s černými siluetami holých stromů agresivně se tyčícími proti obloze, na které je zobrazen žlutý srpek měsíce a stylizovaná bílá hvězda, jinak je obraz zcela prázdný. Krajina Po bouři…  je opět tvořena nízkým horizontem zdůrazněným tenkou červenou linií a třemi stromy, jež jsou stylizované do vertikálních linek. Tyto tři čáry umístěné ve středu a po okrajích jsou jedinými vertikálními prvky obrazu. Modro-bílou plochu nebe ohraničuje stejně jako jediný mrak, který se na ní nachází, silná černá linie. Ve spodní části malby se rozprostírá krajina malovaná pouze černou barvou doplněnou řadou oválných zelenožlutých odlesků jdoucích obrazem v pravidelném rytmu. Některé Kavánovy krajiny předznamenávají práce raných českých avantgardistů, zejména pak třeba Milostnou noc od Emila Filly z roku 1907.

Všem těmto Kavánovým pracím je společná symbolistní melancholická vyprázdněnost prostoru, jež je někdy zkombinována s expresivními barevnými kontrasty a dostává tak i psychický rozměr, jakýsi pocit vnitřního napětí. Vyvrcholení těchto tendencí můžeme vidět ve známé olejomalbě Zoufalství z roku 1899.

Kaván se po tomto krátkém intermezzu navrátil se svému dřívějšímu přístupu, který obohatil o symbolistně-dekadentní tendence. Tyto pak dále rozvíjel na romanticky laděných olejomalbách. Nicméně soubor drobných maleb z poloviny devadesátých let vrcholící zmíněným obrazem Zoufalství, je velmi důležitým a zajímavým stupněm ve vývoji českého moderního umění.

 

Zdroje (text i foto)


Zuzana Novotná, František Kaván. Symbolistní, dekadentní, Praha 2012.