Generace nastupující v prvním desetiletí 20. století se v mnohém vymezovala od té předchozí. Umělci již nechtěli hledat ryzí české (slovanské) umění v rámci vlastní historie, místo toho toužili po poznání umění evropského; zvláště po té, co se velká část rozhodla ukončit či alespoň přerušit studia na půdě pražské akademie. Nejrazantněji se projevovali členové budoucí skupiny Osma. Navazování kontaktů s Evropou se uskutečňovalo hlavně při jejich cestách do zahraničí (např. do Německa, Francie, ale i Itálie a Holandska) a také v rámci významných výstav jako byla ta Augusta Rodina v roce 1902 nebo Edwarda Muncha v roce 1905.
Nastupující generace českých umělců se v prvních letech 20. století přibližovala evropskému modernímu umění a společnosti nejenom skrze své studijní pobyty, cesty a výstavy. Důležitou roli v tomto nelehkém úkolu postavit české umění na úroveň evropského hrála také literární, především tedy publikační činnost. Domácí umělci v prvé řadě reflektovali dění, události a významné osobnosti evropské moderny, jako příklad lze zmínit například Fillův článek o Edvardu Munchovi a Honoré Daumierovi, nebo Kubištův článek o Paulu Cézannovi či Špálův o skupině fauvistů. Češi jak kritizovali zahraniční výstavy, tak psali o samotných umělcích a jejich dílech. Dále pak také o tom, co je inspirovalo, což je cenný dokument jejich vlastního uvažování a přístupu k tvorbě.
Stejně důležitou nebo možná ještě důležitější činností byla i reprezentace mimo naše území. Zde byla co do rozsahu práce nepochybně výjimečná práce Maxe Broda. Tento kritik narozený v roce 1884 se velmi významnou měrou zasloužil o zviditelnění českého moderního umění na evropském poli, primárně v německých centrech jako je Berlín, ale i Vídeň. Brod navštěvoval gymnázium, poté vystudoval práva, nicméně se celý život pohyboval ve světě umění. Právě při studiu práv začal vydávat výtvarnou kritiku a psát poezii. Navštěvoval výstavy a ateliéry umělců, s nimiž se s některými znal již ze studií, kupříkladu s Willy Nowakem, Friedrichem Feiglem, Maxem Horbem a Maxem Oppenheimerem, se kterými pak dokonce studoval na Akademii v ateliéru kresby. Max Brod byl německý žid narozený a žijící v Praze a kromě českých a německých spolků byl také členem spolků židovských. Židovské téma nakonec v jeho literární kariéře zvítězilo, když roku 1917 vydal knihu Das jüdische Prag. Práce z počátku jeho kariéry, týkající se výtvarného umění, jsou však pro tento článek mnohem významnější.
Brod začal psát již kolem roku 1907. Jeho první publikační činnost zahrnuje mimo jiné články o Nowakovi, Feiglovi, Horbovi, Oppenheimerovi, jejich společnících ve skupině Osma a také ve skupině Verein deutscher bildender Künstler. O jejich umělecké činnosti informoval především v německém týdeníku Die Gegenwart vycházejícím v Berlíně a rovněž ve vídeňském časopise Erdgeist.
Právě do vídeňského časopisu napsal na jaře 1907 článek referující o první výstavě skupiny Osma. Tato kritika byla dosud jediná známá z pochvalných kritik, nedávno objevená druhá kritika byla napsána Maxem Oppenheimerem.1 Max Brod v textu mimo jiné popisoval vystavené dílo Willyho Nowaka Zahrada z let 1905–1906, či obraz Maxe Horba s názvem Náměstí v Mnichově, jenž zhotovil při svém pobytu zde. Psal také kupříkladu o obrazech Otakara Kubína nebo Friedricha Feigla. Brod vycházel z empirického poznání maleb a zdůrazňoval inovativní a moderní přístup skupiny: „ … tito umělci reinvestovali malbu s novým uměleckým potenciálem, čehož dosáhli prostřednictvím malířských prostředků samotných. Opustili veškeré literární prostředky a narativní vyprávění a místo toho byli oddáni radikálnímu znovuobjevení barvy, světla, rukopisu a další atributy charakteristické pro médium malby.“2
Dalším důležitým inovativem Maxe Broda v jeho článku bylo poukázání na jazykovou, národnostní a náboženskou rozrůzněnost spojující zakládající členy skupiny Osma dohromady. Tato diferenciace zahrnovala pět rodilých Čechů, tři německy mluvící umělce; Horb a Feigel byli židovského původu, Nowak byl z českoněmecké katolické rodiny. Takové propojení navzájem oddělených vrstev tehdejší společnosti bylo uskutečněno vůbec poprvé v českých dějinách právě na první výstavě skupiny Osma, která se tímto činem mimo jiné distancovala od starší generace, propagující a hledající čisté české/slovanské umění mimo okruh Němců nebo Židů. Byl to počin ve zcela moderním duchu a Osma tím udělala velmi výrazný krok k onomu pro ni tak důležitému srovnání umění českých zemí na roveň evropskému umění. Brod byl také jedním z mála kritiků, jež výstavu nejen přijímali, nýbrž i chválili, právě pro toto neobvyklé spojení národností, ale i kvůli novému pojetí umění, pro onu modernost. Nicméně z glorifikace těchto společenských pluralit lze dedukovat, že pro Broda bylo právě spojení dosud striktně oddělených světů zásadní.
Pochvalná kritika Maxe Broda byla v zahraničí vydaná záměrně se snahou zviditelnit české umělce a třeba jim i poskytnout další kontakty, což mělo vést také k jejich reprezentaci za hranicemi, kde byla rovněž větší pravděpodobnost úspěchu nejen u umělecké kritiky, ale i u široké veřejnosti.
Takto Brod zprostředkoval setkání Willyho Nowaka s Juliem Meier-Graefem, jedním z nejvlivnějších kunsthistoriků a podporovatelů moderního umění té doby. Schůzka se uskutečnila v Berlíně na počátku roku 1909 a Nowakovi vynesla pozvání na výstavu Berlínské Secese v Cassierově galerii téhož roku. Výstava byla pro umělce zlomová, následovala další v Miethke galerii ve Vídni roku 1910 a znovu v Cassierově galerii v roce 1911. Willy Nowak rovněž namaloval portrét Maxe Broda, což bylo v té době častým zvykem. Poslední oblast Brodovy podpory mladých moderních umělců představoval nákup jejich děl. Vlastnil Nowakovy obrazy, Feiglovu malbu nábřeží Vltavy či portrét zhotovený Kubínem.
Ve své pozdější práci se ovšem Max Brod, jak již bylo řečeno výše, začal přiklánět k problémům spojeným s židovskou identitou a se zionismem. Poprvé se s zionismem obeznámil v roce 1909 a následně se začal intenzivněji podílet na budování židovské kultury v Praze. Tato snaha pak vyvrcholila setkáním s provizorní vládou v roce 1918 s požadavkem podpory pro nově zformovanou Židovskou národní radu. V té době již téměř upustil od kritiky a mecenášství umění, nicméně jeho významný podíl na rozvoji a propagaci českého moderního umění zůstává důležitým aspektem v pozorování vývoje malířství na počátku 20. století.
Poznámky
1 Za upozornění na ni velmi děkuji doc. Rakušanové.
2 SAWICKI 2012, 34.
Zdroje
- Nicholas Sawicki, The Critic as Patron and Mediator: Max Brod, Modern Art, and Jewish Identity in Early-Twentieth-Century Prague, in: Images: A Journal of Jewish Art and Visual Culture, 6, 2012, s. 30–51.
- Miroslav Lamač, Osma a skupina výtvarných umělců 1907–1917. Praha 1988.
