Každý den je potkáváme na chodbách. Chodíme na jejich přednášky a čteme jejich knihy. Nadšeně s nimi konzultujeme, i když ne vždy se vším souhlasíme. A jsou to právě oni, kdo udávají směr našemu poznání, přesto toho o nich samých mnoho nevíme.
Přečtěte si, s jakými zážitky, plány a představami spojenými s letními měsíci se svěřili Mgr. Petr Čehovský, Ph.D.; doc. Ing. Pavol Černý, Ph.D.; prof. PhDr. Ladislav Daniel, Ph.D.; Zuzana Komárková; doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D.; prof. PhDr. Pavel Štěpánek, Ph.D.; prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc. a Mgr. Pavel Waisser, Ph.D., členové Katedry dějin umění v Olomouci.
Prázdniny se blíží. Platí to i pro Vás?
Rostislav Švácha: Na prázdniny se těším. Nikdy za posledních 35 let se však ještě nestalo, že bych o prázdninách přestal pracovat; slouží k tomu, abych při nich dohnal, co jsem předtím nestihl.
Pavel Šopák: Ale to vůbec ne! Tzv. prázdniny je termín pro školou povinnou mládež, letní měsíce jsou dobou, kdy můžu něco udělat, myslím konkrétně napsat – a že těch restů je.
Ladislav Daniel: Vnímám prázdniny odjakživa jako posvátný volný čas a tu představu si hýčkám – hlavně jako pocit: je úžasný! Je však pravdou, že za poslední čtvrtstoletí byly téměř vždycky vyplněny psaním s výjimkou čtrnácti dnů až tří týdnů, po které každý rok s mou paní skutečně „prázdninujeme“ mimo domov, v přírodě nebo na cestách.
Petr Čehovský: Pokud jde o letní měsíce a s nimi spojený čas volna, vnímám jej jako dovolenou, nikoliv jako prázdniny.
Pavol Černý: Co se tkne pracovního vytížení, tak moc „prázdninové“ pohody v letních měsících mít nebudu.
Zuzana Komárková: Platí a snažím se toho co nejvíce využít…
Pavel Waisser: To je relativní, je to totiž také tak trochu období dohánění restů, které nebyl čas řešit v průběhu akademického roku. Ale na všechno je větší klid a je tam také prostor na badatelské „ulitky“ a psací rituály. Na to se teď docela těším, i když to bude zahrnovat spoustu práce. Určitě se ale nějaký volný týden úplného odříznutí od práce najde. A na to se taky samozřejmě těším.
Pavel Štěpánek: Bohužel, o prázdninách se nejlépe píše – takže většina knih vznikla o prázdninách.
Pokud ano, bez čeho si je neumíte představit?
Pavol Černý: Když už, tak hlavně aby nepršelo delší dobu.
Pavel Waisser: No, tak asi bez nějaké té poznávací cesty, chalupy, grilování… a bohužel i bez několika dnů pekelného vedra.
Zuzana Komárková: Těším se na hudební festivaly a rockové koncerty, léto si neumím přestavit bez festivalu v Trutnově – Český Woodstock…
Pavel Štěpánek: Bohužel bez těch knih.
Ladislav Daniel: Bez plavání pod širým nebem a bez cest lesem.
Pavel Šopák: Navazuji na odpověď číslo jedna: bez počítače, tedy fungujícího počítače.
Petr Čehovský: Dovolená pro mě bývá spojená s odpočinkem, relaxací, část léta samozřejmě věnuji práci.
Rostislav Švácha: Neumím si je představit bez pobytu na chatě mé ženy, na Brněnské přehradě, s krásným výhledem na celou tamější krajinu. V kuchyňce té chaty právě každý rok doháním, co jsem zameškal, a podnikám odtamtud výlety po celé Moravě. Letos mám například v plánu Jemnici, kam už mě dlouho posílá kolega Josef Bláha, a pak ještě kandidáty na Cenu Klubu Za starou Prahu za novou stavbu v historickém prostředí, musím je všechny objet.
A jak jste je trávil/a za studentských let?
Ladislav Daniel: Před prvním ročníkem filozofické fakulty jsem byl poprvé v Anglii, zcela uchvácen jsem stopoval v Shakespearových stopách po Anglii a do monumentálního Skotska, kde mě 21. srpna 1968, když jsem v Edinburghu ráno vyšel před vrata studentského hostelu, přivítaly na novinovém stánku dvoupalcové titulky: „Russians crossed over the Czech border!“. Po prvním ročníku jsem ještě vyjel do západního Německa, v hudebním nakladatelství ve Frankfurtu nad Mohanem jsem balil balíky s partiturami, například i pro adresáty jako Herbert von Karajan nebo Rafael Kubelík, ale zároveň jsem pro nakladatelství graficky navrhoval obálky hudebnin. Cestoval jsem pak po západním Německu, ale říjnem 1969 se zavřely hranice na Západ. O dalších prázdninách jsem se vždycky snažil jet do zahraničí, ale mohl jsem jen do Bulharska, do Rumunska, do východního Německa. Znovu jsem spatřil nějakou západní zemi až myslím v roce 1979, kdy jsem jako zpěvák souboru Linha Singers natáčel v rozhlase v Belgii.
Pavel Waisser: Cestování (stopem, vlakem, autem), festivaly, brigády.
Petr Čehovský: Za studentských let jsem prázdniny trávil často četbou knih, s kamarády jsme podnikali výlety do přírody a za uměleckými památkami.
Pavel Šopák: Řečeno s Járou Cimrmanem: nuda – nuda – šeď – šeď.
Pavol Černý: Většinou na brigádách, nebo u rodičů.
Pavel Štěpánek: Jelikož jsem studoval VŠ při zaměstnání, někdy s rodinou, někdy na cestách (když byly výjimečně povoleny). Což byly samozřejmě cesty za uměním.
Rostislav Švácha: Buď na brigádě, anebo zase na cestách. Objížděl jsem kvůli diplomce všechny stavby Jana Santiniho, a to už tři roky předtím, než jsem diplomovou práci odevzdal.
Zuzana Komárková: Za studentských let jsem léto trávila hlavně na brigádách. Peníze jsem vyměnila za bony a hurá do nekonečné fronty před Tuzex. Když jsem měla štěstí, dočkala jsem se vysněných „lewisek“.
Zažil/a jste osobně tzv. Stendhalův syndrom?
Petr Čehovský: Nikoliv.
Pavol Černý: Stendhalův syndrom – jsem pokud vím – nikdy nezažil. Je ale pravdou, že zážitky z uměleckých děl jsem měl za studentských let daleko intenzivnější, než teď.
Pavel Šopák: Ale no ovšem, jak by ne, mnohokrát, i když někdy to má dosti nečekaný průběh.
Zuzana Komárková: Na každém koncertu skupiny Metallica… (letos 8. července v Praze)…
Rostislav Švácha: Na stavbu, kterou jsem ještě na vlastní oči neviděl, se těším skoro vždycky. Mám pak radost, že jsem ji našel, a obvykle také zjišťuji, že vypadá úplně jinak než na fotografiích. Někdy, pravda, přijde i „moment zklamaného očekávání“, jakýsi opak Stendhalova syndromu.
Ladislav Daniel: Nezažil, ale mívám od mládí doposud velmi silné rozechvění před některými díly, jenom před originály. Naposledy to bylo před pár lety v Paříži před některými obrazy na výstavě Marka Rothka nebo letos v Londýně před znovu spatřeným velkým Leonardovým kartónem k obrazu Sv. Anna Samotřetí.
A při poslechu některých míst hudebních skladeb mi vždy proběhne páteří jakýsi elektrický šok: při závěru Janáčkova Tarase Bulby, při závěrečném dvojzpěvu Jenůfy a Laca v Její pastorkyni, při závěrečném zpěvu lesníka v Příhodách Lišky Bystroušky, v závěru Dvořákovy Novosvětské a jeho violoncellového koncertu nebo na některých místech Mahlerových symfonií, Parabol Bohuslava Martinů, Nobody Loves You When You’re Down and Out Johna Lennona a Messiaenovy Symfonie Turangalila.
Pavel Waisser: Možná jsem to zažil dokonce i ve Florencii, když jsem ji poprvé na dva dny navštívil, akorát jsem ještě nevěděl, že je to Stendhalův syndrom. Tahle krátká návštěva byla asi jedním z důležitých faktorů, jež mě nasměrovaly k oboru.
Ale zároveň to také bylo dobrodružství, poprvé jsem jel stopem po Evropě, ve Florencii jsme spali za keřem u Piazzale Michelangelo… A jinak – Stendhalův syndrom máme přece na každé exkurzi. Tolik vizuálních vjemů každý den určité specifické pocity nepochybně vyvolává, nazvali jsme to také „zfetování se památkami“.
Pavel Štěpánek: Jelikož jsem vyrostl a vyučil se v kovářské rodině – otec, strýc a (tuším) děd kovář, a vystudoval na průmyslové škole strojní, nepřicházela podobná slabost v úvahu. Ale když jsem doprovázel různé intelektuály z mé zájmové oblasti (buď po památkách, nebo v Národní či Středočeské galerii, kde jsem pracoval), pozoroval jsem různé podobné projevy, např. u jednoho zámořského básníka (jmenovat nebudu, i když už je nebožtík) se to projevilo tak, že během zhlédnutí instalace gotiky v Národní galerii v Praze se šel dvakrát vyzvracet, což pak omluvil tím, že se musel na tu krásu podívat nezatížen živočišnými produkty…
Tak hezké prázdniny!
