Matouš Pavlík je studentem třetího ročníku bakalářského oboru Česká filologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Mimo studovaný obor se zajímá také o roli archetypů, biblickou ikonografii, mytologie a přírodní procesy. S těmito tématy pracuje i v rámci své výtvarné tvorby, kterou si můžete až do 21. dubna 2023 prohlédnout v prostorách prodejny a informačního centra UPoint v Olomouci.
Jaký byl tvůj tvůrčí vývoj od prvních pokusů až po vytvoření specifického stylu?
Kreslit mě bavilo od mala; začínal jsem s obyčejnou tužkou, táta mi tehdy ukázal základní techniky stínování. Všechno ostatní už jsem odkoukal jako samouk. Nějaké minimální výtvarné vzdělání jsem si samozřejmě osvojil na gymnáziu, zůstal jsem ale věrný několika málo výtvarným postupům, takže moje další snahy pak vedly spíš k technickému zdokonalování. Do vlastních námětů jsem se pustil teprve v sedmnácti letech, kdy mě lapil duch temnoty a black metalu a z hlavy mi začaly sršet všelijaké morbidity. Od té doby aktivně tvořím a snažím se nad tím i trochu přemýšlet.
Využíváš pseudonymu Saint Necrodes. Jaký je jeho význam a co znamená pro tebe?
Necrodes littoralis, česky mrchožrout pobřežní, je druh brouka, který, jak napovídá název, hoduje na zdechlinách. Coby nadšenec do entomologie a vášnivý pozorovatel rozkladu jsem se s ním mnohokrát setkal, když na mě vystrkoval tykadla z děr ve stehně nějaké uhynulé srny. Trochu jsem si ho antropomorfizoval, představuji si ho jako takového rasa či pohodného zvířecího (i našeho) světa, co se jako Charón plaví na bárce z larev po podsvětní řece a odstrkuje se kostěným bidlem; je pro mě ztělesněním toho, kdo vykonává nečistou, leč nutnou práci, aby soukolí života a smrti mohlo spokojeně klapat. „Svatý“ je proto, že je jím navzdory zásluze opovrhováno, podobně jako třeba supem; stává se nežádoucím, ostrakizovaným členem společenství živých tvorů, nese takříkajíc „svůj kříž“. Já se pokouším jít v jeho stopách; snažím se hovořit o smrti a jejích světlých stránkách, ale ne vždy se na téhle cestě setkám s porozuměním. Přítomnost smrti je ve společnosti i nadále velké tabu; namísto přijetí jsme se ji naučili buď vytěsňovat, anebo banalizovat v popkultuře, takže jsme jí přesycení a v důsledku natolik otupělí, že o ní zapomínáme přemýšlet. Žijeme v době orientované na růst a výkon, smrt se nám už nechce akceptovat jako součást přirozeného řádu věcí.
Tvé kresby působí tematicky velmi komplexně. Z jakých inspiračních zdrojů vycházíš?
Když se na svou tvorbu podívám s odstupem, vidím dvě hlavní tematické linie. V první řadě mě baví přírodní motivy, které si propůjčuji z oblasti zmíněné entomologie nebo botaniky, hledám v nich symboliku a tvořím nové významy. Fascinuje mě také organický rozklad, coby důkaz neustálé metamorfózy v přírodě: jako by svět před mýma očima roztával a znova se spájel ve víru všemožných barev, tvarů a vůní. Najít v lese zvířecí kadáver je pokaždé naprosto ryzí zážitek! Druhou oblastí inspirace je potom mýtus, který je na rozdíl od fluidní povahy přírody věčný. Do mé tvorby tak proniká leccos z křesťanské ikonografie, lidových pověstí a bájí. Zvláštní místo mají samozřejmě některé z archetypů, které popsal Carl Gustav Jung, velký myslitel, jehož díla si nesmírně vážím.
Ve své tvorbě v obměnách pracuješ i s několika archetypy, jakými jsou například postavy starců či personifikovaná smrt. Čím jsou pro tebe zajímavé?
Začnu-li od té smrti, nezbývá než se přiznat k určité thanatofilii, jež mě většinu dosavadního života provází. Smrt jako fenomén s sebou nese zásadní existenciální rozměr, k němuž se pochopitelně většina tvůrců nějakým způsobem vztahuje. Jejich výtvarná díla a texty, které smrt tematizují nebo přímo zobrazují, jsou pak důkazem, že krásu lze hledat skutečně všude – což nemyslím ani trochu s nadsázkou, třeba taková lebka je jistě objektivně nesmírně atraktivní estetický objekt. Stařec zase, coby symbol moudrosti, životní zkušenosti a duchovního usebrání, nás může vést k tomu, abychom změnili perspektivu, z níž se na přítomnost smrti díváme.
Co předchází vzniku jednotlivých kreseb?
Pokud jde o samotný moment „vnuknutí“, je to velmi různorodé. Něco přijde zčistajasna jako vizuální záblesk, něco se prve rodí a dlouho uzrává v podobě myšlenky. Některé kresby s sebou nesou osobní příběh, jiné mě zkrátka „napadly“ a teď jsou. U spousty z nich existoval v počátcích nějaký námět, který jsem toužil zpracovat, a hledal jsem pro toto vyjádření vhodné symboly. Kompozice se pak „vyjevila“ přirozenou cestou, tak jak mě přišedší nápady a poznatky vedly. Na některých kresbách se také vyskytují konkrétní objekty – obvykle přírodní, jako jsou například stromy –, jejichž předlohy reálně existují někde v mé domovské krajině. Ty mi pak, s novými významy, jež jim přisoudím, pomáhají dostat se do kontaktu s mýtickým prostorem, a probouzejí tak další vlny inspirace.
Jakých výtvarných technik využíváš při samotném procesu?
Jako výchozí techniku obvykle volím perokresbu, užívám k tomu však technické fixy Micron o různé tloušťce – výborně se s nimi pracuje. Někdy volím jako podklad akvarelové pastelky, jindy přidávám hloubku a jemné přechody Progressem; nebo taky obojí najednou. Nemám rád příliš křiklavé barvy, takže většinou zůstávám na paletě, která obsahuje spoustu šedi a hnědi. Často mě pronásleduje obsese nechávat za sebou konkrétní a uzavřené tvary nebo šperkovat kresbu do těch nejabsurdnějších detailů a uniká mi pak celkový dojem – snažím se toho zbavit.
U některých kreseb je znatelný rozvolněnější rukopis. Je to tendence, kterou bys chtěl dále rozvíjet?
S tím jsem začal docela nedávno. Detailní kresba esteticky lahodí mému oku, jenže pokud ji sám tvořím, tu a tam mě u toho popadnou neurotické stavy, něco třeba zkazím a výsledek mě pak frustruje. Jak jsem ale zjistil, dokážu se u toho i příjemně uklidnit, pokud ruku tolik nekontroluji, a výsledek může být taky přijatelný. V budoucnu chci následovat oba způsoby a možná vyzkouším i nějaký kompromis mezi nimi. Uvidíme, kam mě ruka zavede!
