Severní Čechy potřebují obnovit nejen svojí krajinu, kterou poznamenal těžký průmysl, ale i svůj komunitní život hendikepovaný nepříznivými sociálními podmínkami. Jedním z míst, kde se o to snaží, je bývalý augustiniánský klášter v Roudnici nad Labem. Bohatá historie kláštera a jeho zajímavá architektura kontrastují s jeho současným stavem, kdy je v provozu pouze fara při kostele Narození Panny Marie, zatímco prostory kláštera teprve pomalu ožívají kulturním životem díky projektům, jako Klášterní klub, který funguje na dobrovolné bázi.
Historie kláštera začíná rokem 1333, kdy započala jeho stavba. Založil ho Jan IV. z Dražic pražský biskup a vlastník roudnického panství. Biskup se během svého pobytu v Avignonu rozhodl přivést do Čech řád augustiniánů kanovníků. Původně měl v úmyslu založit jejich klášter v Praze, ale kvůli odporu pražských měšťanů přesunul fundaci na své panství. Společně s kostelem a klášterem nechal Jan IV. z Dražič postavit také most přes Labe. Jednalo se o třetí nejstarší kamenný most v Čechách. Za tímto účelem přivedl z Francie architekta Viléma z Avignonu, který okamžitě zahájil stavbu těchto tří staveb. Roku 1340 byl dokončen most, presbytář kostela a východní křídlo ambitu. Starý biskup tak ještě stihl kostel vysvětit. V tomto roce Vilém z Avignonu odchází z Čech. V klášteře však zanechal pozoruhodný architektonický prvek.
Okna z ambitu do rajské zahrady nechal postavit s lomeným obloukem, ale nevyplnil je gotickými kružbami, jak bylo tehdy běžné, nýbrž románskými sdruženými okny. Jednalo se o architektonický prvek z jižní Francie, v českém prostředí nevídaný. Práce převzala huť Petra Parléře, která v 2. polovině 14. století dokončila stavbu kláštera i kostela. Jednalo se o trojlodní baziliku, k níž z jihu přiléhaly prostory kláštera. Součást klášterního komplexu tvořila i dřevěná zvonice, která stála na skále nad klášterem. Zvony totiž nemohly být kvůli měkkému podloží umístěny ve věžích kostela. Stěny kostela i ambitu bohatě pokryly nástěnné malby. Do dnešní doby se však dochovala pouze malá část někdejší výzdoby; například Kristus Pantokrator ve východním křídle ambitu.
Klášter se mohl pyšnit bohatou výzdobou díky štědré podpoře Jana IV. z Dražic a pražských arcibiskupů. Jeho podobu však silně poznamenaly husitské války, během nichž byl celkem třikrát vypleněn. Komunita kanovníků se sice několikrát do kláštera vrátila, ale nakonec budovy zůstaly pusté. Roku 1431 pražský arcibiskup Konrád z Vechty, který se přidal na stranu husitů, prodal roudnické panství šlechtici Janu Smiřickému. Po husitských válkách fungovala pouze farnost a to pod utrakvistickými kněžími, kteří sídlili v měšťanském domě. Prostory kláštera pravděpodobně využívala roudnická chudina jako obydlí a nejspíš si zde zřídila i řemeslnické dílny; čemuž by napovídala vrstva mastné špíny na klenbě v křížové chodbě. Ve 20. letech 16. století byl kostel vybaven dřevěným pozdně gotickým křídlovým oltářem s pašijovými motivy. Malby vytvořil saský malíř Hans Hesse. Oltář se však během let ztratil a znovu nalezen byl až v 18. století, avšak rozřezán na jednotlivé obrazy vsazené do rokokových rámů a v současnosti rozvěšené v bočních lodích kostela. V 80. letech 16. století se do kostela vrátila katolická správa díky Polyxeně z Pernštejna, které Roudnice připadla jako vdovské věno po Vilémovi z Rožmberka. Polyxena nechala opravit budovy kláštera, využívané nadále pouze jako fara.
V roce 1676 postihl Roudnici velký požár, který poškodil také kostel. Klenba střední lodě se zřítila a dlouho se k bohoslužbám využívala pouze severní loď. Tristní stav zlepšili až Lobkowiczové, kteří získali Roudnici sňatkem. Ti nechali mezi lety 1725 až 1734 kostel opravit ve stylu barokní gotiky. Tento sloh zdůraznil stáří a historičnost staveb a zároveň odpovídal dobovým standardům. Jedná se o český architektonický unikát. Architektem přestavby se stal František Maxmilián Kaňka, císařský architekt, jehož zaměstnání představovalo pro Lobkowicze i otázku prestiže. Novou podobu dostalo průčelí kostela, trojlodí a interiér kostela, zatímco v gotickém stylu zůstal především presbytář. Během rekonstrukce bylo také zbořeno severní křídlo ambitu kvůli stavbě nového opěrného systému. V 19. století přibyly k zařízení kostela barokní sochy z nedalekého mariánského sloupu, odstraněného kvůli stavbě železnice. V současnosti sochy stojí po obvodu presbytáře z vnější strany.
Farnost tvoří nejen budovy a historie, ale především lidé. To si dobře uvědomují i v Roudnici nad Labem, a proto zřídili při faře v prostorách bývalého kláštera místo, kde mohou lidé relaxovat během dne. Jedná se o Klášterní klub, který funguje jako kavárna pro farníky i pro širokou veřejnost. Vítanými hosty jsou například studenti z blízkého gymnázia, nebo turisté čekající na prohlídku kostela. Klub je založený na principu dobrovolnosti, bez pevně stanovených cen a barmani zde pracují ve svém volném čase. Tento způsob financování se velmi dobře osvědčil. Klášterní klub také plní funkci kontaktního místa farnosti, na kterém lze vyřídit záležitosti týkající se duchovního života v době, kdy není v kostele k zastižení farář Martin Brousil, který má na starost i další farnosti v okolí. Každý rok v červenci bývalý klášter ožívá díky benefičnímu festivalu divadelní skupiny OLDstars, kdy na jeden víkend zaplní prostory kláštera mladí amatérští herci s nazkoušenými inscenacemi. To však zdaleka nejsou jediné projekty, které se v roudnickém klášteře konají. K dalším patří například Ekocentrum Zvonice nebo Noc kostelů. Klášter se tak opět stává kulturním místem jako kdysi. Za to patří dík lidem, kteří se o bývalí klášter starají. V první řadě musíme zmínit manžele Horákovi. Právě díky zápalu lidí, kteří klášter zvelebují, se situace v severočeském městě zlepšuje stejně jako tamní komunitní život.
Za spolupráci při shánění materiálů bych rád poděkoval Martinu Brousilovi a Zuzaně Horákové.