Jiné místo, ale přitom tak známé. Jiný čas, který ale běží teď a tady. Jeden pohlcující moment, radostný a melancholický zároveň. Takový byl první pocit z video performance The Visitors od islandského umělce Ragnara Kjartanssona, jež tvořila součást výstavy The moving Image Department, kapitola IV ve Veletržním Paláci v Praze. Výstava již skončila, ale dojem z ní, respektive z díla tohoto umělce, zůstal.
Ragnar Kjartansson se narodil v roce 1976 v Reykjavíku, má za sebou bezpočet skupinových i samostatných výstav, jeho kariéra byla doposud ověnčena několika důležitými oceněními a do historie se zapsal rovněž jako nejmladší umělec zastupující Island na Benátském Bienále v roce 2009. V rámci prezentace na Bienále namaloval každý den během šesti měsíců trvání výstavy portrét svého přítele před panoramatem Grand kanálu v Benátkách; výsledkem byla rozsáhlá výstava 144 maleb. Ve druhé místnosti benátského výstavního pavilonu se nacházelo několik jeho videí, v nichž byly velmi dobře rozeznatelné principy jeho tvorby.
Kjartansson se narodil do umělecké rodiny, jeho děd byl sochařem, oba rodiče působili v divadle, on sám je též aktivní hudebník (vydal několik hudebních desek) a jeho stěžejní díla jsou rovněž založená na práci s hudbou a hudebníky. Například ve videích prezentovaných na zmíněném Bienále hraje umělec spolu se svým přítelem na rozdílné nástroje a oba se nacházejí na různých místech v divoké zimní přírodě, s patrným romantickým vztahem člověka ke krajině sahajícím až k tradici Caspara Davida Friedricha a jeho obrazům poutníků v krajině. V českém prostředí se stejnou inspirací pracovala Juliana Hőschlová ve videu Na Fridricha z roku 2014, ve kterém rozšířila pojem člověk v krajině o postavy osamělých filmových žen. Práci s hudebníky lze u nás sledovat také v tvorbě Petra Nikla, který vydal několik alb společně se skupinou Lakomé Barky. V evropském kontextu lze jeho tvorbu připodobnit k tvorbě dánského umělce Simona Dybbroea Møllera či francouzského umělce Saâdaneho Afifa.
Hudba působí jako základní princip i v již zmíněných The Visitors. Děj těchto devíti videí je situován do staré neoklasicistní vily na farmě v Rokeby ve státě New York. Fascinaci americkou kulturou a její historií můžeme vidět i ve videu God, inspirovaném blyštivým pozlátkem Hollywoodu v době Franka Sinatry. Celé video má nicméně chladný a silně melancholický nádech. Tento kontrast melancholie a radosti, utrpení a štěstí, hrůzy a lásky, dramatu a lehkomyslnosti často prostupuje Ragnarovými díly, které se tak stávají určitými zrcadly lidské existence, tragikomickými a hluboce lidskými performancemi.
Tento rozměr se spojuje s femininními díly oslavujícími ženskou lásku a krásu; jako performance Song, ve které Ragnar Kjartansson spolupracuje se svými neteřemi zpívajícími písně chorálů jeptišek z německých klášterů, které v historii dlouhou dobu figurovaly jako jediné ženské hudební skladatelky. Zde se projevuje další výrazný aspekt jeho performancí, a to je spolupráce s přáteli či rodinou; například ve videu Me and My Mother, či v performance Me, My Mother, My Father and I realizované v New Museu v roce 2014.
Rovněž v The Visitors spolupracuje umělec se skupinou přátel nacházejících se v různých místnostech zmíněného domu, kde společně hrají skladu s názvem My feminine ways, kterou napsal, odkazující opět k jeho časté návaznosti na feminismus. Hudebníci se navzájem slyší pouze přes sluchátka, hrají společně, ale každý v jiném prostoru. V hudbě lze cítit jasnou, i když intuitivní synchronizaci jednotlivých instrumentů i zpěvu. V prostoru je znatelná separace každého z nich a jejich osamění v romantizovaném historickém interiéru, který vědomě prohlubuje emocionální zážitek. Jednotlivé kontrasty se nakonec potkávají v postupně se rozvíjejícím melancholickém momentu, v hluboce tragickém a zároveň nevyhnutelném propojení a hlavně odloučení všech živých bytostí na světě, stejně jako v celém díle umělce.
