Symfonie
Rozhlížím se kolem. Den a noc se rychle mění. Stromy rozkvétají a náhle zapadají sněhem. Prostorem zní tisíce houslí. A tisíce harf. Tisíce bas. Tisíce pian. Tisíce a tisíce nástrojů hrají skladbu mého života. Jsem dirigentem, jediným, ale nezkušeným. Jediné mé gesto, orchestru povel nepopiratelný. I vítr mým pohybům se klaní. Vše se zrychluje. Slunce již na obloze není, a přesto je den. Krajina burácí, vše tlí. Sám život zmírá. Květ padá k zemi. Sníh taje. I samotný čas stárne. A já dál diriguji, nemilosrdný sám k sobě. Bach, Mozart i Beethoven už dávno přede mnou pochopili, že s poslední notou, všechno končí.
Matka
Přenádherná bytost. Mocná je její síla. Odnosí vás. Porodí vás. Nakrmí vás. Vychová vás. Miluje vás. Pochopí vás. Pokud slyší váš pláč, spěchá za vámi, ať už by musela překonat nepřekonatelné. Ona by to dokázala. Matka je stvoření, které by pro vás zemřelo. Má sílu přesahující chápání. Chránila by vás, ať už byste šli kamkoliv, a jakkoliv daleko budete, ona nikdy nezapomene. Držela by na ramenou celý svět do konce všech časů. Prošla by peklem. Obětovala by se pro vás a i po smrti by na vás dohlížela jako strážný anděl. S tím nejkrásnějším, co od ní dostanete, však přichází i to nejhorší. A to vidět ji plakat. Bolest, kterou cítím při jejím smutku, je to nejhorší, co jsem kdy zažil, protože v té jediné je to, co nepokládám za zbytečné. Pokud takovou žena nedokáže být, nikdy se z ní taková bytost jako je Matka nestane. Matka je dar od konstruktivních sil. Matka je pátá interakce vesmíru. Matka je odpověď.
Matko.
Nemoc
Když holými chodidly kráčím po travnatém koberci, když bořím prsty do hlíny… cítím to, cítím všechny stromy a rostliny …jako celek. Jedna velká síť života pulzující jedním srdcem. Necítím je tělem, ale duchem. Jak moře dýchá, zvětšuje se a zmenšuje. Každá vlna je nový nádech. Dýchám s ním a jsem vděčný, že tu stále jsem. Celé okolí zdá se být plné života, ale když zmizí, jaká naděje zbývá mi? Je to krásné vidět i v neživém život a já se snažím… protože nic už mi nezbývá než mít radost z každé jedné obyčejné věci, když uvnitř mě zuří něco, co mě chce za každou cenu pohltit. Jsem nočním tanečníkem, mladým, sám svým partnerem a s přicházejícím dnem stárnu. Probudím se ještě? Jsem vzhůru? To je otázka, na kterou hledám odpověď každé ráno a nevím… nevím, jestli se bojím… nejspíš ne. Alespoň do teď. Byl jsem smířený, než jsem poznal tebe.
