Sirény se rozléhaly po celém náměstí. Bzučely v uších jako ztracené včely stále dokola, při marných pokusech dostat se zpět do svých úlů narážely do skla oken. Kávovar pod tíhou svého výkonu rozdrtit kávová zrna brněl a vibroval – vydával stejně paralyzující zvuky, ač v jiné melodii, jako ty sirény z ulice. Boty s plastovou podrážkou rytmicky narážely na tvrdý povrch kamenných schodů – byl to stejný pocit jako na ulici za spuštěných sirén. Se stejným pocitem ležím v tichu svého pokoje.
Podle mě pro každého existují jemné signály, které varují nebo naznačují, že je čas na změnu. Každý má své pomyslné zóny, které ho upozorní, že by se něco mělo změnit. Nemusí to být velké změny typu mezikontinentálního stěhování, ale třeba jen změny maličkostí. Tyhle maličkosti pak mohou zapříčinit, že se ty „větší věci“ pohnou dál. Někdy jsou velice nepatrné a objeví se jednou za čas tak, že je v podstatě ani nevnímáme. Ale pokud vše funguje stejně (tedy beze změny), pak se tyhle signály přirozeně podvědomě nakupí a nabydou na síle. V tom okamžiku už je můžeme zřetelně vnímat, poté většinu času přemýšlíme jakou změnu provést. Možná nejkomplikovanější část představuje fakt, že musíme přijít na to, co se má změnit. Jakmile víme, co v našem životě brzdí posun vpřed, není zas tak těžké dodržet kroky vedoucí k nápravě.
Je mnoho věcí, které neovlivníme, ale většinu z těch, které se nás týkají, máme přímo ve svých rukou. I když se může zdát, že v nějakých situacích to prostě nejsme schopni uřídit a v podstatě neznáme řešení, vždy můžeme něco udělat. Vždy se můžeme stát alespoň impulsem, který vyprovokuje nějakou reakci. A tím se dostávám až k závěru myšlenky… Všechny ty signály znějí v mé hlavě silněji, protože náleží právě mě. Já jsem ta hlavní postava, která má moc učinit změnu. Moje podvědomí mi tímto způsobem říká, že bych měla jednat, protože jsem nespokojená. Nikdo jiný to neudělá, nikdo jiný to nahlas neřekne. Jen moje sirény v tichu, jen ty tvoje sirény v tichu.
