Volná

Chci se nechat vést a nikdy nelitovat,
chci jít vpřed svou cestou,
nechat stopy své melodie,
co lidé jako vůni nesou…
 

…když už jsem se konečně zamyslela, co pro mě vlastně pojem ÚSPĚCH znamená… najednou jsem byla zase na začátku cesty – sama…

Tento sloupek píši sice v první osobě, tedy o sobě, ale chtěla bych ho věnovat všem, kteří začínají s velkou myšlenkou po malých krůčcích (ať se snaží dokázat cokoliv).

Nikdy jsem necítila tak velkou frustraci jako poslední rok. A rok je docela dlouhá doba. Frustrace – cítíte se uzavření v průhledné zvukotěsné kostce, ve které se má odehrávat celý váš život. Tancujete, mluvíte, zpíváte a snažíte se komunikovat se světem kolem, ale nikdo vás neslyší. Každý jen chodí kolem, občas se zastaví, vybízí vás hlasitým bušením do průhledného skla, které vás obklopuje, ať mluvíte… ať zpíváte – vždyť se nic neděje! Vidí jen němé pohyby, které ani nezačínají, ani nekončí. A celý rok běží, občas se u vás zastaví někdo, kdo ve vašem bytí vidí krásu a chvíli se usmívá a čeká, co mu ukážete. Ale nakonec ho to čekání přestane bavit a jeho pozornost opadne – odejde. Chtěli byste ho zastavit, okřiknout a říct: „Hej, zastav se a podívej se, poslouchej!“, a začít hlasitě zpívat! Vás však drží ta zatracená průhledná věc od všeho tam venku. Pomalu upadáte do beznaděje a nicoty…

Jednoho dne mě probudil jemný průvan (nebylo to z čista jasna, nějakou dobu trvalo, než jsem se odhodlala začít tuto situaci řešit).  Uviděla jsem prasklinu! Ta prasklina pro mě představovala novou naději. Ještě stále tu byla možnost dostat se pryč, rozbít to vězení a být zase volná.

A teď jsem!

Mám nekonečně možností a cest kudy dál. Jsem volná a moje frustrace čím dál tím víc slábne, protože cítím přívan nových zkušeností a přítomnost lidí, se kterými můžu hlasitě komunikovat, zpívat jim. Je tu jen jistá obava, které se musím zbavit. Šlapu teď v podstatě do prázdna a snažím se vybrat směr. Přirovnala bych to ke chvíli, kdy se na trampolíně odrazíte a ocitnete se nahoře bez kontaktu s povrchem. Pohybuji se teď v takovém stavu bez tíže. Vidím kolem tolik možností, protože mám velký nadhled, ale přesto se nemám čeho chytit, a proto se cítím trošku ohrožená. Chytím se někde nahoře? Nebo spadnu zpět na odrazovou plochu, která mě vymrští do jiného směru – do neznáma?

 

… a stále při té hudbě vědí,
že řekla vše, co říci měla,
vůně její nevyčpěla,
je stále svěží, silná a specifická.

SDÍLET
Předchozí článekSirény v tichu
Hana Schořová se v umělecké branži pohybuje především jako hudebnice, textařka a zpěvačka. Svými texty, které pravidelně publikuje v S. A. M. magazínu, chce čtenáře dovést k úvahám o kreativitě, jež vedou k tvůrčí činnosti.