V pondělí 31. 7. 2017 kurátorka Nela Klajbanová zahájila v olomoucké Vitríně Denisce výstavu O Simon Kadlcak / £20 Fine // Praxe Chaosu. Výstava předkládá autorův „záznam zkušenosti“ z hudebního festivalu v Glastonbury, z jehož letošního ročníku byla po pár dnech předčasně propuštěna většina z asi 600 brigádně najatých sběračů odpadků.
V pondělí podvečer proběhla v klasicky vyprázdněné prázdninové Olomouci vernisáž výstavy O Simon Kadlcak / £20 Fine // Praxe Chaosu, kterou ve Vitríně Denisce zahájila kurátorka Nela Klajbanová společně s autorem Šimonem Kadlčákem. V prostorech W7 se následně uskutečnil piknik s otevřenou diskuzí nad vystaveným tématem.
Šimon Kadlčák, absolvent ateliéru Intermedií Fakulty výtvarných umění v Brně, brikolážově předkládá osobní „zkušenost“ z hudebního festivalu v Glastonbury, z jehož letošního ročníku byla po pár dnech předčasně propuštěna většina z asi 600 brigádně najatých sběračů odpadků, pocházející převážně z České republiky, Polska a Španělska. Touto kauzou se zaobíral britský Independent, z kterého následně čerpaly ostatní zahraniční média. U nás se kauze dostatečně věnovalo zejména Radio Wave a a2larm, a proto ji nebudeme více rozebírat.
Chaotické složení věcí, které si Šimon přivezl přímo z festivalu, ilustruje autorův kritický pohled na arogantní nakládání s brigádními sběrači odpadků, kteří jsou najati na „nula hodin“ (zero-hour contract), a jistou falešností ekologického a alternativního festivalu, který z hippie počátků v 70. letech vyrostl do celosvětově známé „megaakce“, která ročně nabízí přes 700 interpretů na 80 podiích pro zhruba 150 000 návštěvníků.
Šimon, v podstatě dvakrát zneužitá osoba (poprvé jako levná pracovní síla na sběr odpadků, podruhé jako propuštěná pracovní síla bez prostředků na cestu zpět domů, kterou britský Independent využil jako pouhý levný zdroj informací), nijak konkrétně nenavazuje na svou předcházející práci. Přesto i v Denisce prezentuje jistou chaotickou nezávislou utopii (jak nedávno předvedl v brněnské Industře), která naráží na kapitalistickou skutečnost. Šimon sám na povernisážové debatě přiznal, že se pod přebytkem odpadků z nezávislých sběračů stávali běžní konzumní návštěvníci festivalu, kteří volili mezi lepšími holínkami, lepším stanem nebo lepší lahví alkoholu, což dosahovalo až dekadentních rozměrů.
Šimonův deníkový sběr vyhozených věcí z festivalu, který prošel samovolnou redukcí při autorově dalším pobytu na farmě, kde sbíral třešně, aby měl na cestu zpět do České republiky, tak považuji za syrový záznam autorova vykořistění západním kapitalismem, se kterým se můžeme setkat i u nás. Přibližně ve stejné době jako festival v Glastonbury proběhla protiakce Dollars of Ostrava, která upozorňovala na neetické chování hlavních sponzorů festivalu Colours of Ostrava (Česká spořitelna, Agrofert nebo Arcelor Mittal).
Hlavní bod Šimonova díla se proto ukrývá ve střetu umění a kapitalismu, který v současném olomouckém prostředí rezonuje takřka na každém kroku (kauza Šantovka Tower, trolejové sloupy na třídě 1. máje nebo stavba nového uměleckého centra exekutorem Robertem Runtákem). Proto je možné Šimonovu utopickou brikoláž, mlčky uzavřenou v maloměstské prázdninově ospalé vitríně, považovat za nejaktuálnější skutečnost, které je v Olomouci k vidění, což lze pouze kvitovat.
