Studentka Veronika Kurzová vyzpovídala profesorku Marinu Righetti, vedoucí Katedry dějin umění a divadla z římské univerzity Sapienza během jejího pobytu v Olomouci na začátku března, kdy přednesla tři inspirativní přednášky na Katedře dějin umění a Katedře historie FF UP.
Vážená paní profesorko, nejdříve bych Vám chtěla poděkovat za Vaše přednášky a také za to, že jste si ve svém nabitém programu udělala čas na naše setkání. Mohla byste našim čtenářům, kterými jsou především studenti dějin umění, říci, jak se Vám líbí Olomouc, naše katedra, profesoři, studenti?
Olomouc je město, které ihned zasáhlo mé srdce. Je to skvostné město, ideální pro život člověka. Moc bych si přála, aby její krása a atmosféra, kterou je prodchnuta, byla navždy zachována. Z tohoto důvodu jsem připravena podporovat každé hnutí, které bude tyto hodnoty Olomouce ochraňovat.
Domnívám se, že se zde žije příjemně zejména díky atmosféře, která odráží fakt, že Olomouc je městem vědy a kultury. Myslím, že studentům se zde žije dobře, protože tato atmosféra na ně přímo dýchá ze všudypřítomných historických budov. Mám na mysli především budovu, ve které sídlí Katedra dějin umění, a ve které se ukrývá mnoho pokladů. Podle mého názoru možnost žít či pracovat v krásné staré budově dává člověku pocítit, že je nezbytné respektovat i jiné věci než jen ty, které nás běžně obklopují. Studenti často studují v ošklivých budovách, což se částečně projevuje i v jejich chování.
Obávám se, že Češi nedokážou zatím zcela úplně ocenit práci historika umění. Je v tomto ohledu situace v Itálii rozdílná? Možná ano, když lidé z celého světa jezdí do Itálie zejména proto, aby obdivovali její umělecké poklady.
Na tuto otázku je velmi obtížné odpovědět. Italové často nechápou, že umělecké dědictví je obrovským a skutečným bohatstvím jejich země. S tím souvisí i stupeň poznání. Mrzí mě, že mladí lidé mnohdy neznají historii své země. V posledních desetiletích se jejich priority změnily díky médiím prezentujícím určitý typ chování a hodnot preferujících bohatství a rychlý úspěch. A proto pro ně kulturní dědictví nepředstavuje důležitý problém, kterým by se měli a chtěli zabývat. Nechápou, že historie, umění a kultura mají velký potenciál.
Nyní bych Vám ráda položila poslední otázku na odlehčení. Otázku velmi důležitou pro všechny obyvatele České republiky a především pro ty z regionu Haná. Měla jste již možnost ochutnat naše pivo a tvarůžky?
České pivo jsem znala již před svým příjezdem (pozn. red. – Plzeň k dostání v supermarketech v Itálii), ale jeho chuť je v České republice ještě lepší. Tvarůžky jsem bohužel neochutnala.
Protože jsem s tímto počítala, rozhodla jsem se Vám přinést jménem Spolku StuArt malý dárek – „čtyřlístek“ z tvarůžků – jako poděkování za tento zajímavý rozhovor a za povzbuzení Spolku StuArt a jeho budoucích projektů.
Když mluvíme o studentech… Od začátku akademického roku 2013/2014 funguje StuArt – spolek studentů Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého, jehož cílem je podnikat různé aktivity jako výstavy, konference a mnoho dalšího. Zajímalo by mě, jestli existuje podobná organizace i při Vaší katedře.
Myšlenka vašeho spolku se mi moc líbí. Bylo by úžasné, kdyby se něco takového podařilo zřídit i na mé katedře v Římě. Přeji Spolku StuArt mnoho síly a entusiasmu do budoucích projektů!
Pokud souhlasíte, opustila bych nyní otázky týkající se katedry a přešla bych k osobnějším otázkám. Zajímalo by mě, proč jste se rozhodla svůj život věnovat právě výzkumu v oblasti dějin umění.
Vyrostla jsem v rodině, v níž nikdo nebyl historikem umění, ale všichni milovali krásu. Když jsem byla malá, moji rodiče se přátelili s malíři z Milána. Například si pamatuju, že jsem sedávala na kolenou velkého malíře Carlo Carrá, a on si se mnou hrál. Ve škole jsem pak měla štěstí na pozorné vyučující. Díky nim jsem si místo studia matematiky, která mě také velmi oslovovala, vybrala studium dějin umění. Musím říct, že jsem tohoto rozhodnutí nikdy nelitovala.
Vědecká práce může být občas dobrodružná a v některých chvílích až nebezpečná. Vzpomenete si na takovou příhodu či zážitek?
Můj výzkum zaměřený především na industriální architekturu cisterciáků mě často dostal do složitých situací: uprostřed pustiny mě pronásledovala tlupa toulavých psů, pohybovala jsem se v nebezpečných budovách anebo jsem byla na lešení baziliky sv. Františka z Assisi ve chvíli, kdy začaly otřesy půdy. Ale všechno zlé naštěstí člověk rychle zapomene a zůstanou mu pouze pěkné vzpomínky. Ráda bych zmínila poslední krásný zážitek: návštěvu triforia katedrály sv. Víta v Praze, kam jsem se mohla podívat pouze díky zájmu vyučujících vaší katedry.
