Fathermother Collective – Ourobora
Galerie Kaple, Valašské Meziříčí, 7. 2. – 30. 3. 2018
Nikol Vlčková píše o výstavě Ourobora kolektivu autorů Fathermother, která je ve Valašském Meziříčí v Galerii Kaple k vidění do 30. 3. 2018. Všímá si především zpracování výstavy v souvislosti s transformací existujícího světa.
V interiéru bývalé zámecké kaple se právě nachází instalace utvářející specifickou atmosféru, která by měla vzdáleně evokovat uterinní, tj. děložní prostředí. Autory jsou členové Fathermother Collective, který funguje jako volná platforma pro hudebníky a výtvarné umělce kolem skupiny Fiordmoss.
Temným prostorem vede diváka červená svítící linie, proudící ze stropu mezipatra, na kterém se nachází její počátek i konec. Objekt připomínající oltář je sestaven ze zrcadel, na kterých jsou uloženy umělohmotné plástve, odkazující k vnitřku granátového jablka. Z nich zároveň vychází červená čára, která následně pluje prostorem a spojuje, ale také rozděluje některé části instalace.
Prostorová intervence v podobě černé stěny umístěné hned za vchodem do galerie zpočátku určuje pohyb diváka a celou instalaci zároveň uzavírá do komplexní kompozice. Uvnitř ní se nachází universum symbolů odkazujících k matriarchátu, ženskosti a k plodivé síle obecně – hrouda hlíny, odraz vody zrcadlící se projekcí na stěnu, nebo již zmíněné granátové jablko. Johann Jakob Bachofen ve své knize Das Mutterrecht (Mateřské právo) z roku 1861 popisuje a zdůrazňuje hlavní principy matriarchální společnosti. Matriarchát dle něj ztělesňuje důraz na život a krevní pouto, jež má nejvyšší hodnotu. Mimo to v něm lze nalézt také potřebu rovnosti všech bytostí, bezpodmínečnou lásku a vazbu k zemi jako k Matce života.
Výstava svým zpracováním nicméně nenabízí jednu z mnoha utopických či dystopických vizí budoucnosti, která by měla nebo mohla náležet matriarchální společnosti, ale zrcadlí začátek nového konce. Celek je znakem nesmrtelnosti a znovuzrození, což podtrhuje i její název, odkazující k alchymickému symbolu Ourobora, jenž zpodobňuje hada pojídajícího vlastní ocas. Neoddělitelnou a scelující součástí instalace je zvuk, v němž se spojují fragmenty z hudebního alba skupiny. Jakoby se zde člověk ocitl v meziprostoru, v němž se již odehrává jakási transformace existujícího světa, kde je slyšet šepot jeho umírání i výkřik znovuzrození z temnoty.
Odkazy k matriarchátu lze najít kupříkladu i v malbách umělkyně Lucie Dovičákové, v některých filmech Slawomira Shuty nebo v dílech Vereny Dengler. Většina umělců pracující s podobnými tématy je ve svých pracích vztahuje k feminismu nebo obecně ke kritice fungování společnosti. Matriarchát pro ně především hraje roli modelu silných vládnoucích žen a potenciální cestu ke spravedlivější společnosti. Umělci ze skupiny Fathermother (Petra Hermanová, Teri Varhol, JonErik Boska), naopak matriarchální principy prezentují ve své instalaci jako hluboce zakořeněnou součást nikdy nekončící obnovy života. „Matriarchálního převrat“ tak lze v jejich podání chápat jako součást právě probíhající transformace celé společnosti. Není třeba se snažit navrátit do minulosti, a čerpat z ní návody, jak přežít současnost, ani není třeba se bát budoucnosti, a konstruovat řešení pro krize, které se dějí už teď. Ano, zemřeme a všechno zemře s námi, ale budoucnost přijde, a my s ní.
