Havekost a Richter – Kde je dialog?

0
29

Nejen v rámci akce Česko-německé kulturní jaro 2017 se v Praze naskytla možnost navštívit výstavy dvou významných německých malířů současnosti. Jedná se o umělce Eberharda HavekostaGerharda Richtera. Obě výstavy jsou retrospektivní a představují průřez tvorbou těchto autorů. V případě Havekosta jsou to autorsky vybrané obrazy za posledních deset let, v případě Richtera se jedná o průřez jeho tvorbou za posledních šedesát let.

Expozice Gerharda Richtera, který rovněž spolupracoval na její koncepci, potrvá v Praze do konce září a představuje všechny aspekty jeho díla – ikonické rodinné portréty podle fotografií, krajinomalby, abstraktní expresivní kompozice, obrazy reflektující historická i aktuální témata a obrazy zachycující všední každodennost, v neposlední řadě zde najdeme také série geometrických digitálně vytvářených pruhů a barevné vzorníky. Výstava, instalovaná v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, má především upozorňovat na ústřední námět, s nímž Richter pracuje na mnoha úrovních. Jedná se o historii, a to nejen umělcovy rodiny, ale i historii umění samotného. Výstava se odvíjí z hlediska vzniku děl v klasickém chronologickém sledu. Diváka neznalého tvorby tohoto umělce může zaujmout, diváka znalého ovšem minimálně nenadchne.

Naproti tomu výstava pořádaná Rudolfinem nabízí zajímavější pohled na dílo umělce o pětatřicet let mladšího, v Drážďanech narozeného a působícího Eberharda Havekosta. Představuje totiž autorský výběr děl, přičemž značný podíl autora na vzniku expozice jde velmi cítit i v samotné instalaci obrazů v galerii. Východiskem tvorby tohoto umělce je vždy fotografie. Čerpá inspiraci z vlastních fotografií, nebo z televizní i tištěné reklamy. Nejpodstatnější je pro něj obrazová realita, mnohdy zcela nezávislá na zobrazeném motivu, nezatížená původními významy. Základní motiv využívá jako konstrukci pro položení otázek o světě zahlceném vizuálními obrazy.

V souvislosti s Havekostem je zmiňován také Luc Tuysmans či právě Gerhard Richter. Na fakt, že prezentace obou umělců probíhá v podstatě jen několik desítek metrů od sebe, bylo upozorněno několika médii. Je však škoda, že jejich tvorba nemohla být představena v přímé konfrontaci, a to také proto, že se obě výstavy konaly v rámci zmíněné akce Česko-německé kulturní jaro 2017.

V poslední době se v českém prostředí představila řada významných evropských umělců, objevilo se i několik skupinových projektů – například projekt Umělci a proroci pořádaný v roce 2015 pražskou Národní galerií, jež byl ovšem reprízou frankfurtské výstavy. Prezentace současných domácích a zahraničních umělců tedy u nás v poslední době kvantitativně roste, nicméně není postačující pouze monograficky představovat jednotlivé umělce jako při hodinách dějepisu. Chybí zde skupinové výstavy, které by nebyly jen výčtem děl více umělců, ale nabídly divákovi jiný náhled na danou problematiku, nebo přišly s úplně novými souvislostmi. V tomto případě se samozřejmě nejedná pouze o díla současných umělců, ale v podstatě o celé spektrum dějin umění. Například v berlínské Gemäldegalerie na konci července skončila výstava Alchemie: Die Grosse Kunst, která ukázala vztah umění a alchymie v průběhu staletí, a také nynější pohled na tuto problematiku. Čechy bohužel o takovýto typ výstav zatím nejeví moc zájem.

Projekt Česko-německé kulturní jaro 2017 zahrnoval několik desítek kulturních událostí, konajících se na území Česka i Německa. Jeho hlavní ideou se stala podpora vzájemných vztahů mezi českými a německými regiony; do popředí byly postaveny témata mládež, inovace, rozmanitost a právě umění ve spojení s kulturou. V rámci Muzejní noci se pro zájemce uskutečnila speciální akce propojená s návštěvou obou výstav, což mi vnuklo myšlenku spojit dvě samostatné výstavy v jednu, resp. prezentovat společně Havekosta, Richtera, případně další zástupce současné německé malby, a české umělce, jež se zabývají podobnými tématy.

Podle mého názoru by se jednalo o projekt, lépe zapadající do konceptu česko-německé spolupráce. Konfrontačních výstav, které vedle sebe staví české a zahraniční umělce je v kulturních institucích žalostně málo. Pomyslnou mezeru na trhu okrajově zaplňují menší, většinou soukromé výstavní instituce, pořádající skupinové výstavy převážně současných českých a zahraničních umělců. V rámci studia dějin českého umění, předně určitým způsobem problematické druhé poloviny 20. století, se proto přimlouvám za pořádání výstav, relativizujících vztahy napříč společností, ať už zmíněné česko-německé či česko-evropské. Například spolupráce kurátorů z různých prostředí a zkušenostmi by mohla na české umění éry komunismu, prezentované souběžně s uměleckými projevy „západního světa“, nahlédnout jinýma očima. Jedná se o téma, ke kterému se kontinuálně vrací řada teoretiků i badatelů a rozhodně by si zasloužilo také pozornost široké veřejnosti. Nezbývá než věřit, že zmíněné monografické výstavy jsou určitou fází na cestě k opravdu podnětným výstavám.