Pokud půjdete na první velkou česko-bavorskou zemskou výstavu Císař Karel IV. 1316–2016, zajisté si všimnete velkého množství vystavených rukopisů. Je až nevídané, v jak vysokém počtu se zde rukopisná díla nacházejí. Najdeme zde na pětadvacet knih a faksimilií představující naprosté skvosty své doby – Modlitební knihu Bony Lucemburské (1349), Bibli Jeana de Sy (1355–1356), Liber Viaticus Jana ze Středy (1355–1360) či Evangeliář Jana z Opavy (1368), kterému je na výstavě věnována značná pozornost.
Evangeliář Jana z Opavy /Cod. 1182/ [obr. 1] byl na výstavu Císař Karel IV. 1316–2016 zapůjčen v podobě faksimilie z Knihovny Národního muzea v Praze. Originál rukopisu je uložen od roku 1772 v Rakouské národní knihovně; předtím se nacházel v klášteře Neukloster ve Vídeňském Novém Městě (v inventáři doložen od roku 1526). Původně ho vlastnil jeho objednavatel Albrecht III. Rakouský (či Habsburský, chcete-li), jenž se v habsburských zemích ujal vlády po smrti svého staršího bratra Rudolfa IV. Velice často se poukazuje na jeho mírnou povahu podléhající tlaku císaře Karla IV., který se snažil oslabit anjousko-habsburské spojenectví tím, že Albrechta oženil se svou osmiletou dcerou Alžbětou.
Albrecht zamýšlel tento bohatě iluminovaný (obsahuje 4 celostranné iluminace, 4 celostranné iniciály a 86 historizující iniciál) luxusní rukopis jako korunovační evangeliář rakouských vévodů. Není pochyb o tom, že výzdoba byla přímo spjata s pražskou císařskou iluminátorskou dílnou. Někteří badatelé dokonce pokládají za místo vzniku rukopisu Prahu, což však není prokázáno. Jisté ovšem je jméno iluminátora a písaře Jana z Opavy i rok dokončení rukopisu. Tyto informace se můžeme dočíst v kolofonu na f. 190v: „Et ego Johannes de Oppavia presbiter, canonicus Brunensis, plebanus in Lanskrona hunc librum cum auro purissimo de pena scripsi, illuminavi atque Deo cooperante complevi in anno Domini millesimo trecentecimo sexagesimo VIII.“ (Já Jan z Opavy kněz, kanovník brněnský, farář v Lanškrouně, napsal jsem tuto knihu perem, nejčistším zlatem, iluminoval a s Boží pomocí dokončil léta Páně 1368).
Proč se předpokládá stylová spjatost Evangeliáře Jana z Opavy s pražskou císařskou dílnou? Pomocníkem Janu z Opavy byl Mistr Misálu Jana ze Středy, jehož rukopisy (Liber Viaticus /XIII A 12/ [obr. 2], Misál Jana ze Středy /Cim 6/ [obr. 3]) pro jejich malířskou výzdobu všeobecně považujeme za nejlepší produkci karlovské doby. Jan ze Středy byl jedním z prvních klasických vzdělanců či humanistů své doby. Kromě toho, že znal antickou literaturu, psal také básně a udržoval kontakt s Francescem Petrarcou. Ze své pozice císařského kancléře, litomyšlského i olomouckého biskupa a vratislavského electa řídil scriptorium a iluminátorskou dílnu.
Mistr Viaticu svým stylem navázal na pařížského mistra Jeana Pucella a italskou produkci, a tím ovlivnil po výtvarné i ikonografické stránce charakter pražského malířství na celá desetiletí. Znalost italského umění zprostředkoval pražské knižní malbě ovládnutím technických a uměleckých prostředků sienských bratří Lorenzettiů a Simone Martiniho. Výzdoba Misálu Jana ze Středy tedy navazuje na Liber Viaticus, je však již plně ovlivněna plastickým, měkce modelovaným stylem, tolik oblíbeným na pražském dvoře. Evangeliář Jana z Opavy vykazuje známky vlivu rukopisů Jana ze Středy [obr. 4], a to plastickými postavami měkce modelovanými dopadajícím světlem a oděnými do přiléhavých šatů. Iluminátor zároveň záměrně čerpal inspiraci z iroskotského rukopisu nacházejícího se v kapitulní knihovně sv. Víta v Praze Evangeliáře Cim 2 [obr. 5].
Konkrétně se jedná o historizující dekorativní schémata stránek, pro něž je typická obdélná plocha uprostřed folia s ornamentálně řešenými nárožími. Evangeliář Cim 2 vznikl pravděpodobně v klášteře Saint-Amand a představuje skvostnou ukázkou karolinské knižní malby 9. století. Rukopis obsahuje rámované textové strany na purpurovém podkladu, které se staly inspirací pro Jana z Opavy [obr. 6]. Je možné, že se tímto historizujícím projevem snažil poukázat na starobylost habsburského rodu, který rukopis objednal. Tuto snahu potvrzují zvláště skutky Albrechtova staršího bratra Rudolfa IV., který dokonce nechával falšovat listiny o starobylosti svého rodu, nelegitimně se pyšnil císařskými insigniemi a spřádal plány na svrhnutí svého tchána Karla IV.
To, že rukopis přímo navazuje na produkci pražské umělecké dílny, není v době vlády Karla IV. nic neobvyklého, neboť jeho stoupenci následovali příkladu císařského umění, které bylo ve své době tím nejlepším a nejmodernějším v Evropě. Mnohdy se objednávala umělecká díla přímo od Karlových dvorských umělců. Císařské umění lze zpravidla očekávat také tam, kde žil některý z prelátů či zemských úředníků, jimž pomohl do funkce císař. Stejně tak se mohlo objevit na místě spadajícím pod správu některého z Karlových důvěrníků.
Faksimilie Evangeliáře Jana z Opavy je vystavena na výstavě Císař Karel IV. v sekci pojednávající o stoupencích a opozici Svaté říši římské. Kromě otevřené faksimile knihy si zde můžete celý rukopis prolistovat na dotykové obrazovce. U jednotlivých folií se nacházejí popisy ikonografie, techniky i stylu.
Zdroje
- Lenka Bobková – Milena Bartlová, Velké dějiny Zemí Koruny české, 1310–1402, Praha 2003.
- Jiří Fajt (ed.), Císař Karel IV. 1316–2016 (pr. výst.), Národní galerie v Praze 2016.
- Jiří Fajt (ed.), Karel IV., císař z Boží milosti. Kultura a umění za vlády posledních Lucemburků 1347–1437, Praha 2006.
- Jiří Fajt (ed.), Dlouhý stín císaře Karla IV. K recepci lucemburské panovnické reprezentace v severovýchodních teritoriích Svaté Říše římské, Praha 2016.
- Ulrike Jenni (ed.), Evangeliar des Johann von Troppau. Cod. 1182 der Österreichischen Nationalbibliothek Wien, München 2005.
