Po obvodu celé místnosti jsou do omítky vyryté zvětšené kresby kostýmních návrhů k filmům. Postavy působí archetypálně a magicky. Vytváří dojem, že se člověk ocitl přímo uprostřed místa nějakého rituálu, zneklidněn tím, zda se on sám vstupem do tohoto prostoru již nestal jeho součástí.
Kostýmní návrhy k filmům jsou dílem Ester Krumbachové (1923–1996), jíž se věnuje výstava prezentovaná v galerii tranzitdisplay. Výstava je zároveň prvním nástinem výzkumného projektu, jež vzešel z možnosti přístupu k pozůstalosti této kostýmní výtvarnice, scénografky, scénáristky, spisovatelky, režisérky a umělkyně. Ester Krumbachová se stala důležitou osobností kinematografie 60. a 70. let 20. století, její tvorba zahrnovala mnoho témat rezonujících do dnešní doby, jako je materialismus, feminismus či magie.
Výzkumný tým studentů UMPRUM a dalších umělkyň a umělců chce během následujících tří let pozůstalost zdigitalizovat a zpřístupnit veřejnosti. Dalšími výstupy výzkumu budou výstavy, promítání, konference a v neposlední řadě monografie o Krumbachové, která by se měla dočkat svého vydání v roce 2020. Dle úvodního textu k aktuální výstavě není primárním cílem vytvářet kategorie, ale „zamýšlet se nad principy její tvorby, nad tím, co nabízí nám umělcům, kurátorům a teoretikům“. Spolu se střípky pozůstalosti Krumbachové tudíž lze na výstavě vidět i tvorbu dalších současných umělců, jejichž dílo může – slovy úvodního textu – zajímavě komunikovat s její tvorbou.
Ve výstavní místnosti levitují mezi vyrytými figurami fragmenty zápisků, dopisů, námětů na filmy, fotek z natáčení a amuletů, jež Krumbachová vyráběla z různých materiálů podle přesných předpisů. Do tohoto víření pak vstupují díla ostatních umělců, která více či méně komunikují s prací umělkyně. Dojem nahodilosti v instalaci skvěle zakrývá fakt, že pozůstalost Krumbachové je teprve na počátku svého systematického zpracování, a tak na výstavě můžeme vidět jen jakési záblesky tvorby, které nejsou nijak uspořádané ani netvoří žádnou narativní linii o jejím rozmanitém díle.
Pocit obřadnosti a jakési intenzivní intimity ve mně umocnil také jeden z příspěvků konference uspořádané k výstavě, který se zabýval dyadickými vztahy a domnělým novodobým šamanismem Ester Krumbachové. Pro šamanismus je podle autorky příspěvku klíčový vztah k přírodě a zvířatům. Intenzivní vztah ke zvířatům v rámci výstavy demonstrují kresby jejích koček, a také dopisy, které jim psala. Bizarnost přítomná v aktu psaní dopisu milovaným domácím zvířatům jakoby ještě umocňovala dojem „šamanské“ komunikace se světem. Jako vhodná pro zařazení k tomuto tématu se jeví i tvorba amuletů, z nichž některé byly spíše módní doplňky prodávané švýcarským editorům a filmovým kritikům, jiné měly magickou moc. Amulety v sobě měly mít vždy něco kradeného, něco nalezeného a něco vyrobeného. Materiálem byly staré náhrdelníky, šperky s mořskými korály, plastové korále, měď, lněné provazy, kůže zvířat, vlna, korálky z Egypta, kousky rozlámaného růžence atp. Ty, kterými Krumbachová často obdarovávala lidi ve svém okolí, měly každý vlastní sílu (např. amulet pro vytrvalost a vítězství), a jejich elementy vybírala tak, aby byly přirozeně vlastní každému jedinci a jeho povaze.
Šaman je rovněž tradičně středem společnosti a spojuje ji dohromady prostřednictvím akcí a rituálů. Jako rituální činnost proběhla i v rámci konference uspořádaná performance Johannese Paula Raethera, ve které skrze synchronizaci smartphonů přítomných diváků „odtajnil některé ze svých okultních jazykových artefaktů, pohovořil o potřebě „communeeringu“ jako psychotického a realistického přístupu“ (viz program). Do jaké míry jsou ovšem podobná témata ritualizování technologií a analyticko-intuitivní principy výroby amuletů propojena pro mě zůstalo otázkou. Přijde mi, že význam sdílení informací mezi lidmi pomocí telefonů, byť se všichni nacházejí v jedné místnosti, je trochu něco jiného než osobní práce se specifickým materiálem k tvorbě předmětů se zvláštním posláním.
Aktuálnost myšlenek šamanismu v současném umění potvrzuje ve svém textu o animismu také Anselm Franke [1], když říká, že… „myšlenka moderního animismu se objevuje jako nutný důsledek rozdělení přírody a kultury, který vychází již z polarity moderny.“ Touha po jednotnosti se světem, po (znovu)spojení s přírodou se tak jeví jako přirozená reakce na akcelerující rozvoj technologií v dnešním světě. Animismus se vztahuje k entitám v životním prostředí, stejně jako šamanismus, a oba s sebou nesou stereotypy vycházející z kolonialismu a romantizace „divochů“, přesto si však uchovávají svou transcendentální hodnotu pro současné umělce.
Pohled na tvorbu Ester Krumbachové z hlediska novodobého šamanismu a magie je jen jeden z mnoha možných, které výstava i konference nastínily. Právě tato pestrá mnohost a možná i neuchopitelnost díla umělkyně zrcadlí určitou roztříštěnost výstavy. Nicméně ve stejný moment se tato neucelenost ukazuje jako klíčová k vnímání díla umělkyně. Její tvorba fungovala komplexně a obsahovala různé, často i protikladné aspekty přinášející podnětné myšlenky a to i dnes, proto považuji za správné odcházet z výstavy s nadšeném očekávání toho, co budoucí výzkum pozůstalosti Ester Krumbachové přinese.
[1] Anselm Franke, Animism (Volume I), 2010.
Fotografie v článku bylypoužity s laskavým dovolením umělců a Are | are-events.org.
