Jelikož se prázdniny nezadržitelně chýlí ke konci, zastavme se na chvilku a naposledy před vstupem na akademickou půdu zavzpomínejme na naše letní radovánky, které jsou již nenávratně pryč. Jak nejlépe uctít jejich památku? Vydejte se zvědavým StuArtem na hřbitov, resp. prostřednictvím prvního článku v měsíci září navštivte Piazza Cimitero Monumentale – slavný Monumentální hřbitov v italském Miláně (1866).
Milánský hřbitov jsme nevybrali proto, abychom naše čtenáře „donutili“ pochovat jejich nespoutaného prázdninového ducha, nýbrž proto, že toto místo v návštěvníkovi vzbuzuje spíše dojem „řádně uspořádaného“ sochařského parku.
Architektonickou koncepci jednoho z dvou největších hřbitovů v Miláně (tím druhým je Cimitero Maggiore) navrhl Carlo Maciachini (1818–1899), a to se záměrem spojit řadu menších hřbitovů nacházejících se kolem města do jednoho celku. Oficiální otevření hřbitova proběhlo roku 1866. Od této doby se toto místo plní hrobkami, pomníky a památníky, jež se svými formami řadí k nejrůznějším stylům – klasicismu, Art Nouveau, symbolismu i projevům současného umění.
Velký počet hrobek patří předním průmyslovým dynastiím, pro které je navrhovali přední umělci jako Giò Ponti, Arturo Martini, Lucio Fontana, Medardo Rosso, Giacomo Manzù a Giò Pomodoro. Jejich díla nabyly velmi různorodého vzezření – řeckých chrámů, obelisků, stylizovaných krucifixů, impozantních andělů, dívek v agónii či hluboké meditaci, heroických mladíků padlých během války, ale i starců připomínajících pomíjivost pozemského života, a chrámů realizovaných v nejrůznějších pseudostylech i formách současné architektury.
Na hřbitov se vstupuje skrz rozměrnou budovu v neo-medievalistickém stylu z mramoru a kamene, které se říká Famedio – Síň slávy a hlavní vzpomínkovou kapli – neboť se zde nachází ostatky nejvýznamnějších občanů města, včetně spisovatele Alessandra Manzoniho. Dále se zde najdeme např. Civico Mausoleo Palanti (od architekta Maria Palantiho), čili hrob zasloužilých obyvatel města a ve středu parcely Památník 800 Miláňanů zabitých Nacisty v koncentračních táborech (autorem je skupina BBPR). Na hřbitově navíc najdeme zvláštní sekci vyčleněnou zesnulým židovského vyznání a nekatolíkům.
Na náhrobcích můžeme číst jména řady slavných osobností – Ernesto Bazzaro 1859–1937 (sochař), Arrigo Boito 1842–1918 (skladatel a libretista), Francesco Hayez 1791–1882 (italský malíř), Vladimir Horowitz 1903–1989 (pianista), Medardo Rosso 1858–1878 (sochař), určitou dobu zde byl pohřben i Giuseppe Verdi 1813–1901 (přesunut na Casa di Riposo per Musicisti).
Člověk procházející se po hřbitově pozoruje, jak tu vedle sebe – na ploše o rozloze 250 tisíc m2 – ve vzájemné harmonii spočívají ostatky zemřelých a zároveň si uvědomuje, že jejich duše pulzují právě v dynamických formách jejich náhrobků – sochařské formě – uměleckém dílu. Necítí smutek, spíše zvláštní vnitřní radost a povzbuzení k odhalování „tajemství“ umění. Zvědavý StuArt proto doufá, že tato malá exkurze do severní Itálie zmírnila ve studentech smutek z konce prázdnin a probudila – alespoň částečně – jejich studijní a badatelský zápal.
Zdroje
- www.comune.milano.it/
- Giovanna Ginex – Ornella Selvafolta, Il cimitero monumentale di Milano. Guida storico-artistica, Silvana 1999.
- Carla De Bernardi – Lalla Fumagalli, Un museo a cielo aperto. Il cimitero monumentale di Milano. Guida, 2014.
