„Bez ní bych si nedokázala představit život. Byla bych bez ní úplně prázdná. Svět by byl jen prach prostou realitou. Moje fantazie mě provází životem a přináší mi oscilující pocity. Je divoká a nespoutaná. Pokaždé mi ukáže nový pohled na svět a vede mě do nepoznaného.“
Jedno je však nutno jí vyčíst. Při své skvělosti mnohdy dává plané naděje. Stačí totiž zasít semínko a fantazie vytvoří rostliny, stromy až celou nekonečnou vegetaci představ. Občas se lidem, kteří hloubají ve svých představách, stane, že do nich zabřednou a přehlížejí nebo dokonce nevnímají fakta. Přesněji, na základě vnějšího podnětu, tedy z přítomné skutečnosti, budují vnitřní mylnou představu a samotnou chybnou podstatu. Vymýšlí si různá pokračování a přitom se na tyto představy začínají emocionálně vázat, utvářet si „umělé“ city. Každý člověk si většinou podle svých přání nebo podle toho, jak to sám cítí, vytváří vlastní pokračování. A než se naděje, jeho fantazie se rozšíří v naprostou džungli, ve které už se ani on sám nevyzná. Pak již nerozlišuje, protože toho není schopen, neví, co si domyslel a co ztraceného bývalo dřív faktem. Je to jako se vzpomínkami… většinou si uchováme jen ty opravdu silné.
Člověk si může jen z pouhého momentu, například když se setkal s osobou, která na něj udělala dojem nebo na něj naopak nezapůsobila vůbec, vytvořit domněnky, na základě kterých pak stvořil celé pokračování onoho „příběhu“. Když hovoříme o mezilidských vztazích, jež samy o sobě tvoří naši sociální strukturu (náš lidský svět), je poněkud pošetilé nebrat ohled na skutečnost. Vycházíme z konkrétního faktu, že se něco událo a vyvolalo to v nás určité pocity, ale pak se pouštíme na špatnou, mnohdy nešťastnou, „cestu domýšlivé fantazie“. Když se pak naše vysněné představy liší od nastalé skutečnosti, na řadu přichází nenaplnění a tedy frustrace. V této fázi by si každý měl uvědomit, kde svojí fantazii popustit uzdu a kde ji omezit a zaměřit se raději na daná fakta.
„Ach, ta krásná – frustrující fantazie!“
