V Olomouci se chystá patrně největší soukromá investice do umění od doby mecenátu rodiny Primavesi. Robert Runták plánuje zbudovat místo, které by mělo přesahovat hranice naší republiky. O prostoru v Jungmannově ulici s rezidenčními ateliéry, sbírce umění, plánech do budoucna a názorech na některá témata týkající se umění a Olomouce se dozvíte v našem rozhovoru.
Milovník umění, sběratel nebo mecenáš?
Co Vás přivedlo k umění?
Náhoda. Kromě toho, že jsem při studiu pracoval v divadle, jsem speciální vztah k umění neměl.
Kdy jste začal sbírat umění a proč?
V roce 2007 jsme dokončili rekonstrukci domu v Olomouci. Architekt Radek Liška mi navrhl, abych na schodiště umístil nějakou sochu nebo objekt. Od toho okamžiku jsem se o umění začal zajímat. Vyhledal jsem si aukci v Praze. Bylo to tedy někdy v květnu nebo červnu 2007. Vybrali jsme si tam jednu sochu od Michala Gabriela a obraz od Josefa Jíry. V tom roce jsem nakonec koupil dalších pár děl, což by se asi dalo považovat za začátek sbírky, byť jsem je jako sbírku minimálně první dva až tři roky vůbec nevnímal.
Jaké byly Vaše sběratelské začátky a jak vnímáte sběratelství jako takové?
Asi tak jako u kdejakého sběratele. Chtěl jsem sbírat klasickou modernu. Pořídit třeba Čapka nebo Zrzavého. Celkem rychle jsem ale zjistil, že jsou tyto věci dosti drahé, je jich málo a do jisté míry se na trhu s uměním točí dokola. Postupně jsem se tak posunul přes šedesátá léta 20. století až k současnému českému umění, kde jsou možnosti sbírání bezesporu větší. Často říkám, že dobrá sbírka se dá vybudovat především ze současného umění. Udělat dobrou sbírku z děl 100 let starých je hodně náročné, ne-li nemožné. Navíc, když se podíváme do minulosti, tak ty nejvýznamnější sbírky vždy vznikaly ze současného umění.
Máte nějaké umělecké, ať praktické nebo teoretické, odborné vzdělání?
Nemám žádné vzdělání, které by mělo jakýkoliv vztah k výtvarnému umění. Sebevzdělávám se články, knihami a dalšími materiály. Opravdu se nepovažuji se za odborníka. Jsem sběratel s kontinuálním zájmem o umění.
Návštěvník, který byl letos na výstavě (Tohle není poesie! (Zhroucení citů). Figurální umění ze sbírky Roberta Runtáka 10. 6. – 10. 7. 2016) vaší sbírky v Zámeckém pivovaru v Litomyšli (v kurátorské koncepci Martina Gerboce), má o české části Vaší sbírky jistou představu. Co řeknete o své sbírce člověku, který na výstavě nebyl?
Na výstavě návštěvník mohl vidět průřez českým uměním,
který byl doplněn několika zahraničními díly. Šlo převážně o malbu s tím, že tam bylo i několik prostorových objektů. Všechny ze zhruba čtyřiceti vystavených věcí vybíral kurátor výstavy Martin Geborc. Martin je zároveň výrazně figurálním malířem. Určitě i proto nakonec výstavu zaměřil na figuru, v čemž měl ode mě naprosto volnou ruku. Základní koncepcí výstavy bylo postihnutí vývoje českého umění od roku 1900 do současnosti. Zastoupena byla moderna, Skupina 42, šedesátá léta a osmdesátá léta 20. století. Těžiště však bylo v umění po roce 2000. K výstavě vyšla pěkná kniha, ve které se člověk může dozvědět více.
Na začátek příštího roku se chystá výstava zahraniční části sbírky v Galerii výtvarného umění v Ostravě (v kurátorské koncepci anglické kurátorky Jane Neal). Co na ní představíte?
Ostravská výstava Narušená imaginace / Disruptive imagination, kterou připravuje anglická kurátorka Jane Neal, představí, oproti litomyšlské, zahraniční část mé sbírky. Návštěvník bude moci spatřit díla např. od Jonathana Wateridge (*1972), Serbana Savu (*1978) nebo Alexandera Tinei (*1967).
Zahraniční část mojí sbírky je oproti české části výrazně menší. Tvoří z ní pouhých 7 nebo 8%. Je výrazně zaměřena na současnou evropskou malbu. Mapovat evropské umění komplexněji samozřejmě nelze. Vybírám si díla, která mě zaujmou. Ve sbírce je necelých 100 děl, ze kterých bude na výstavě zhruba 30. Nejlepší však bude, když se člověk na vernisáž 24. ledna 2017 sám dostaví.
Sbírka údajně obsahuje přes 1100 položek. Vaše osobní srdcovka?
To se strašně těžko říká. Základní předpoklad je pro mě to, že se mi dané dílo musí vždy líbit. Dílo mě musí oslovit natolik, že jsem o něm osobně přesvědčen. Nemám ve sbírce žádnou věc, kterou bych pořídil jen proto, že by mi někdo řekl, že ji musím mít. Samozřejmě, jednotlivá díla konzultuji s odborníky, ale dílo, o němž si sám nemyslím, že je dobré, do sbírky nepořídím.
Vybrat si konkrétní dílo jako srdcovku by k ostatním nebylo spravedlivé. Za zásadní díla ve své sbírce považuji tu sochu od Michala Gabriela, která byla prvním dílem ve sbírce. Je to hlavně o emocích, které mám s těmi věcmi spojené. Myslím, že hodně klíčovou rolí sehrávají dva obrazy Běžců od Jiřího Načeradského z roku 1967. Rovněž bych chtěl vyzdvihnout dílo Tři pozice krychle od Stanislava Kolíbala. V neposlední řadě pak velmi kvalitní čtyřmetrové plátno Jonathana Wateridge, kvůli kterému jsem jel v roce 2011 do Londýna. Bylo to první dílo, které jsem pořídil mimo Českou republiku. Byl to takový průlom, bod zlomu. Snad i proto je tento obraz vizuálem připravované ostravské výstavy.
Galerie v Jungmannově ulici
Co vás motivovalo ke zbudování galerie v Jungmannově ulici?
O zbudování galerie jsem uvažoval několik let, protože stále přemýšlím o tom, jak se sbírkou později naložit. Navíc nechci sbírku nijak skrývat. Toužím sbírku postupně zpřístupnit veřejnosti, aby se z ní mohla také potěšit.
Můžete stručně shrnout koncepci plánované galerie?
Galerie bude sloužit v menší míře jako prostor k prezentaci mojí sbírky. Budoucí dramaturgie bude dávat prostor současnému českému umění. Navíc alespoň jednou ročně uspořádáme výstavu zahraničního umělce. Vybírat přitom budeme jak z etablovaných, tak z mladých, progresivních a nastupujících umělců.
Jak a pro koho bude galerie zaměřená?
Představa se postupně upřesňuje. Určitě nepůjde o pouhou galerii. Budu se snažit vytvořit spíše jakési centrum pro umění a kreativní průmysly, kde by se lidé mohli potkávat a pracovat. Budova má tři patra. Galerie by byla jen v jednom. Zbylý prostor by mohl sloužit ke coworkingu nebo jako ateliéry.
Bude galerie kooperovat s olomouckou výtvarnou scénou?
Jak jsem už řekl. Jde nám o jakési centrum, které chce oživit místní kreativní průmysly. To obnáší i vztah s olomouckou výtvarnou scénou.
Jak jste se spojil s Tate Modern, která vám svěřila roli poradce pro akvizice východní Evropy a Ruska?
To bylo vlastně docela jednoduché, protože Tate Modern funguje tak, že má nějakých osm akvizičních komisí, které monitorují konkrétní části světa (Tate Modern ze svých obecných fondů utratí ročně okolo 1 miliónu liber na nové akvizice a s nimi spojené náklady. Tato částka se pak navyšuje granty nebo dotacemi od institucí jako The Heritage Lottery Fund a The Art Fund, nebo jiných finančních skupin a patronů. Konkrétně „Acquisitions Committee“ úzce souvisí s daným regionem a pouze „Photography Acquisitions Committee“ se zaměřuje na médium. Další důležité akvizice dostává Tate Modern formou daru, odkazů od sběratelů a umělců, nebo namísto dědické dani. – pozn. red.). Snaha Tate Modern je, aby z každé země v daném regionu měla v místní komisi alespoň jednoho (ideálně dva) zástupce, kteří z dané země pocházejí nebo alespoň k ní a jejímu umění mají dlouholetý a hluboký vztah. Navíc se vnímá i jejich vztah k zahraničnímu umění.
Zástupci Tate Modern při hledání případných členů komise z České republiky kontaktovali různé galeristy s tím, že hledají někoho vhodného pro tuto pozici. Někoho, kdo má vztah jak k českému, tak zahraničnímu umění. Je zkrátka napadlo mé jméno. Lidé z Tate Modern mě pak sami oslovili. Naše spolupráce funguje necelé dva roky, a musím říct, že je to vynikající. Sice to obnáší i dost náročné práce a zabírá to určitý čas, ale nikdy jsem toho nelitoval.
Kdy plánujete centrum otevřít?
V horizontu roku až roku a půl.
„Bilbao efekt“
S pevnou vírou v postavení SEFa mluvíte o „Bilbao efektu“. Myslíte si, že se toho dá dosáhnout dvěma stavbami?
To se dá takto těžko říct. Asi to nepostačí. Podle mě základní musí být SEFO, které je mimořádně zajímavé pro zahraničí. Určitě to však není o dvou budovách. Budov můžete mít třeba deset, ale když nebudou naplněny dobrým obsahem, tak všechny budou k ničemu.
O tomto efektu už bylo napsáno hodně. Obecně by se to dalo shrnout tak, že je pro něj důležitý strategický plán, produkt a prostor. Zatímco se strategickým plánem kreativních průmyslů se v Olomouci začalo, tak jeho budoucí přijmutí městem je nejasné. Vznik vaší galerie je jistější než vznik SEFa, ve který se doufá do roku 2021. Prostor galerie v Jungmannově ulici by se dal charakterizovat jako atraktivní vůči umístění k centru a dopravní komunikaci města, SEFO se má nacházet přímo v centru u MUO, což je lukrativní prostor sám o sobě.
Sám Frank Gehry přitom prohlásil, že „Bilbao effect is bullshit“. Měl tím na mysli, že samotná architektura a urbanismus, ať sebevíc kvalitní, úspěch nezaručuje. Ten zaručuje cílený marketing s uceleným propojením městského prostoru. Jak vnímáte tento problém (v rámci města, okresu, kraje a republiky nebo identity, inovace, komunity a otevřenosti)?
Já se svým budoucím prostorem v Jungmannově ulici jsem jen jeden menší kamínek do mozaiky. Je tu Muzeum umění Olomouc, Arcidiecézní muzeum Olomouc, nějaké galerie a hlavně musí být SEFO. Když všechny instituce budou fungovat dobře a budou kvalitně pracovat i směrem do zahraničí, tak budou tvořit zajímavý celek, který určitě lidi bude zajímat.
Co se týče identity, tak se Olomouc podle mě stále hledá. Dobré je o tom přemýšlet, ale základní je vycházet z toho, co tady máme. Olomouc těžko někdy bude velkým průmyslovým městem. Na druhou stranu je tu velká univerzita, krásné historické centrum se souborem barokních kašen a sloupem Nejsvětější Trojice, který je zapsán na seznam UNESCO. Máme dobrou strategickou polohu v rámci Moravy i střední Evropy. Právě na tyto přednosti bychom měli v budoucnu sázet a otevřít je světu. Myslím si tedy, že základy musíme postavit na naší bohaté historii a současných kulturních institucích, které bude doplňovat kvalitní servis, a to od muzeí a galerií, až po restaurace, kavárny, hotely apod. Dobrá angličtina a slušnost je přitom samozřejmost.
Olomouc, architektura a urbanismus
Co vy a Olomouc?
Pocházím z Olomouce, ale z olomouckého uměleckého prostředí znám jen některé lidi. Lokální umění sleduji spíše okrajově. Zaměřuji se šířeji na celou naší republiku a zahraničí.
Neobáváte se negativního přínosu, a to možnosti zvrhnutí se města do podoby zábavního parku pro zahraniční turisty?
Toho se nebojím. Olomouc těžko kdy bude nějakým druhým Českým Krumlovem. Jak jsem již řekl. Olomouc pro mě je a hlavně by v budoucnu měla být univerzitním městem s historickou tradicí a současným kvalitním kulturním obsahem. Místem, kde by se propojovala minulost se současností a formovala budoucnost.
Co se týče samotné architektury. Ve vašem případě se jedná o původně průmyslovou budovu z roku 1908. Do její podoby patrně nijak výrazně zasahovat nebudete. V případě SEFa se jedná o novostavbu, pro kterou byl v roce 2009 vybrán projekt architektů Jana Šépky a Václava Dernera. Zatímco u odborné veřejnosti byl tento koncept přijat vesměs kladně, tak u laické veřejnosti se strhla vlna nevole. Jak tento návrh vnímáte?
To je složitá otázka. Nejsem architektem nebo odborníkem na architekturu. Jsem pouze laik. Návrh budovy se mně osobně velmi líbí, zároveň ale určitě nemůžu hodnotit funkčnost nebo vhodnost návrhu pro samotný galerijní provoz. To musí odborníci nebo lidé z Muzea umění Olomouc, kteří se v této problematice orientují. Nicméně, způsob zaplnění toho místa se mi zdá vhodný. Nebyl bych úplně rád, kdyby tam postavili nějakou neutrální skleněnou kostku, která sice nikoho neurazí, ale ani nikoho nenadchne. O nějakých případných historizujících pokusech ani nemluvě. Přijde mi, že návrh má mezinárodní úroveň. Osobně bych byl rád, kdyby to v té podobě stálo, byť jsem si vědom, že neproběhla veřejná architektonická soutěž. Tento proces nebyl úplně ideální, ale celkově ode mě jako od laika ano.
Co si myslíte o současné architektuře a veřejném urbanismu v Olomouci?
Znovu musím zdůraznit, že nejsem odborník, urbanista nebo architekt. Můj osobní pocit je, že Olomouci by prospěla inspirace např. Litomyšlí. Hlavní je přitom opravdu promyšlený koncept. Byť máme nový územní plán, který nedávno začal platit (nový územní plán nabyl účinnosti dne 30. 9. 2014. V letošním roce byly pořízeny změny č. III a IV ÚP Olomouc. V současnosti probíhají společná jednání o návrhu souboru změn č. I a návrhu změny č. II ÚP Olomouc – pozn. red.), tak si nejsem zcela jist, že urbanismus Olomouce je na odpovídající úrovni.
Přijde mi, že tu byla řada promarněných příležitostí, které se už nepodaří napravit. Např. tř. Kosmonautů se mohla na konci 90. let proměnit v nový městský bulvár. To, co se v Olomouci stalo za posledních 15-20 let, bylo často divoké a nekoordinované. Mnoho novostaveb, zejména bytových domů, je z urbanistického hlediska mnohem horších než to, co se postavilo za předchozího režimu.
Město už v září 2014 zřídilo pozici městského architekta na odboru koncepce a rozvoje. Do teď je však neobsazené a nejsou jasné ani jeho pravomoci. Myslíte, že je pozice městského architekta potřeba? Není to jen polovičaté řešení? Nesnaží se město po kolapsech z posledních let vyjít kritikům vstříc, přičemž cíleně chce tuto novou pozici „utopit“ mezi úředníky, jak poznamenal Tomáš Pejpek z hnutí ProOlomouc?
Pozice městského architekta je užitečná pouze tehdy, když ji město dokáže správně využít. Osobně vidím pozici městského architekta v jednom konkrétním člověku, ne v samostatném odboru. Městský architekt by měl být zejména osobností, kterou by všichni uznávali jako přínos pro město, a zástupci města by poskytla dostatečnou podporu s kompetentními pravomocemi.
Zaregistroval jste nebo vnímáte problematiku Šantovka Tower, kterou iniciuje spolek Za krásnou Olomouc?
Otázka Šantovka Tower je velmi složitá. Problém až tak konkrétně nesleduji. Vlastně nemám žádné relevantní podklady, na základě kterých bych mohl říct, zda tam ta budova má stát nebo ne. Já prakticky dodnes nevím, zda by budova kazila panorama města nebo ne. Každá strana tvrdí něco jiného. Určitě si zde nechci hrát na soudce.
V Olomouci se odehrává pomyslný architektonický souboj mezi budovou SEFa a Šantovka Tower. Budova SEFa je přijímána odbornou veřejností a odmítána tou laickou. S budovou Šantovka Tower je to naopak. Čím si to vysvětlujete?
Architektura obklopuje každého a asi proto má téměř každý pocit, že jí rozumí a může se k ní a k její kvalitě erudovaně vyjadřovat, což je přirozeně omyl. Uvedu to na příkladu. Pokud jste nemocný, lékař vám stanoví diagnózu a doporučí způsob léčby. Vesměs všichni jeho rady a doporučení respektujeme, protože tak nějak předpokládáme, že léčení lidí rozumí. Asi málokdo řekne, že místo lékařem předepsaného penicilínu by se pacientovi radši měla uříznout ruka, protože to tak bude lepší. S architekturou by to teoreticky mělo být stejné. Měli by to být architekti, kdo řekne, že nejlepší řešení je toto a toto. Přece na to studovali, mají vzdělání, zkušenosti, jsou profesionálové. Stejně jako ti lékaři. Ale k architektuře se s gustem vyjadřuje každý. Asi je to do jisté dáno tím, že architektura je věc hodně veřejná. A to neplatí jen u nás, podobné je to i v zahraničí. A bylo to tak vždy, i v minulosti. Byl bych moc rád, aby i o těchto věcech stále více a více rozhodovali profesionálové. Bude to nepochybně ku prospěchu.
Co se s tím podle vás dá dělat?
Důležitý je dialog. Neustálé vysvětlování odborných názorů a pozic, které by měly mít rozhodující váhu.
Závěrem
Na závěr něco odlehčeného. Radnice zvažuje nominaci na Evropské hlavní město kultury na rok 2028. Co si o této myšlence myslíte, je tu nějaká relevantnost?
Nevím. Asi by to nebylo špatně. Určitě je dobře, že o tom někdo minimálně přemýšlí. Potenciál našemu městu rozhodně nechybí. Na to, aby byla Evropským hlavním městem kultury, podle mě v současnosti nemá. Do budoucna to může být výzvou. Bude to však chtít uvědomělé politiky, kulturní instituce na mezinárodní úrovni s kvalitním programem a vzdělanou nebo alespoň nějak zajímající se širší veřejnost. Nic se nestane samo. Je potřeba kontinuálního zvyšování úrovně města. Má zkušenost je, že když si za něčím člověk opravdu jde, tak to získá. Pokud jsem o něčem osobně přesvědčen, něco opravdu chci a jdu za tím, byť přes tisíc překážek, tak toho nakonec dosáhnu.
