V průběhu života se seznámíte s mnoha lidmi. Někteří zůstanou ve vašem blízkém okruhu přátel, další se budou pohybovat o něco dál a ti ostatní prostě zmizí. V mysli je máte všechny. Vybavujete si možná jen jejich jména nebo naopak jen jejich tváře s prázdnými jmenovkami. Vztahy a přátelská pouta s lidmi, kteří pro vás něco znamenají, a vy něco znamenáte pro ně, nevyhasnou. Ale občas si uvědomíte jednu prostou věc. Jsem tu vlastně SÁM. A to není nic zvláštního. Každý jsme byli na svět přivedeni s tím, že ho budeme žít sami za sebe. I když jsme obklopeni davy lidí, uvnitř jsme kamarádi maximálně se svým já.
Jsem středem vlastního terče, kdy ostatní kružnice znamenají míru přátelství s ostatními lidmi. A jak to tak bývá, tyto kružnice jsou od sebe vzdáleny a nikde se neprotínají. Sice tedy cítím jejich přítomnost, ale necítím jejich dotek. A někdy se v mé hlavě vynoří myšlenka té nicotné samoty a marnivost osamělého čísla “jedna“. Pak bych svolala všechny osoby, na které jsem zapomněla nebo je odvrhla za něco, co v zásadě nebylo vůbec podstatné. Povrchně poslouchám svoji hlavu, i když odpovědi leží v mých pocitech. Uměle si vytvářím pomíjivá spojení s okolím, byť řešení mám v sobě. Hledám milostná spojení, která mi mají dodat pocit sounáležitosti. Tvořím si “masku“, kterou používám v komunikaci s lidmi a mylně se domnívám, že tím se moje samota vytratí. Ale bez ostatních očí cítím tu její těsnost…
Zaskřípe moje dřevěná klavírní židle, ozvou se klávesy piana, moje plíce se rozevřou a z úst vyzpívám smutek, rýhy na srdci i žal, které v tu chvíli zní šťastně. Protože zpívám pro svět, zpívám pro lidi, zpívám si!
