Na plátěné dečce, kousek od malého uskupení stromků, vedle krásné louky, uprostřed pole sedí holka. Vítr jí čechrá vlasy do úžasných tvarů. Jako by její rozcuchané vlasy tancovaly. Pramínek po pramínku tvoří součást čerstvé pavučiny houpající se ve větru. Na nohách staré tenisky, které se propadají hlínou hlouběji do půdy, ale jí to nevadí. Nehybným pohledem kouká na mraky.
Hlučící davy lidí rozohněně konverzují o různorodých tématech. Nikde není ani kousek ticha. Dívka stojí ve frontě na zaplacení toho mála jídla, co si vybrala v bufetu kavárny. V jejích očích jako by se zastavil čas. Nevnímá ruch, nevnímá davy lidí, bloudící kolem jejích ramen. Z její vyrovnanosti, jejího zenového zaujetí, ji nevytrhla ani padající plechová nádoba na salát. Ten hluk by probudil i mrtvého. Ona si ale všimla několika hlav, které se hbitě otočily za oním zvukem.
Dvě různá prostředí a jedna stejná mysl. Na první pohled se zdá, že zmíněná dívka je prázdná bloudící duše. Zdání však klame. Mnohokrát se každý z nás přistihl, jak se vzdal okolního prostředí a zapomněl se v koutech své vlastní mysli. Někdo by to nazval jakousi “zasněností“, ale já tomu říkám uchýlení se do vnitřního vesmíru. V obou případech totiž vůbec nezáleží, kde se dívka zrovna pohybuje. V její mysli probíhají divoké příběhy, agresivní boje nebo dokonce i sofistikované proudy emocí. I když se může zdát, že nevnímá okolní svět, není to tak úplně pravda. Jen si okolní svět nepřipouští.
Naše mysl nás tvoří. Naše mysl produkuje štěstí nebo bezmoc. Mysl je mocná, je jádrem každého z nás. Proto i na pohled klidná atmosféra určitého obrazu či našeho příběhu, nemusí být tak docela pravdivá. Do hlavy nám nikdo nevidí a díky tomu je pouze na nás, jakým způsobem odhalíme kousek sebe. Záleží na nás, jakým způsobem vyjádříme vesmír, to co nám leží v hlavě. Co z toho tedy vyplývá? Vše kolem nás je odrazem rozpoložení mysli člověka, proto žádný z nás nepohlíží na svět okolo, stejnýma očima. Dva lidé nikdy nevidí stejný obraz, i když se dívají společně.
