Dívka potkala milého chlapce a jak už se tak někdy stane, začali si rozumět. Vzájemně se přitahovali, ale nebyla to žádná bláznivá láska. V podstatě se vše zdálo v pořádku. Standardní podmínky pro udržení zdravého vztahu plného sympatií, vášně a mentálního vyžití podporovaného vzájemnou komunikací. Dívka nebyla zvyklá chodit ven pouze s jedním potenciálním partnerem, dokud si nebyla úplně jistá, že s tím člověkem dokáže být, nebo pokud se bláznivě nezamilovala… což jí v minulosti dost polámalo srdce. Teď však nastala jiná situace. S tímhle člověkem se cítila skvěle a sama sebou. Možná i z toho důvodu se rozhodla neplýtvat svojí energií a časem na randění s jinými. Rozhodla se, že tomuto pěkně vyhlížejícímu vztahu dá šanci. Ona sama ale nevěděla, jak takový partnerský vztah vypadá. To však nevadilo. Pro začátek jí stačilo, že si v hlavě stanovila pravidlo, že bude jediný, ke kterému bude mít blízko.
Jakoby kdyby ji zasáhlo prokletí… když něco vyslovila nahlas nebo o tom byla alespoň hodně přesvědčena, vše se změnilo. Najednou pro ni ten jediný „princ“ několik dní jakoby neexistoval, neozýval se a dělal mrtvého brouka. Jí to však nevrtalo hlavou. Věděla, že právě tyto myšlenky ji vždycky dohnaly do krajních situací, které pak zapříčinily brzký rozpad jakéhokoliv náznaku partnerského vztahu. Proto ji překvapilo, když po několika dnech odmlky napsal s tím, že „friend zone“ je to pravé řešení jejich vztahu. Byla z toho zklamaná, protože si myslela, že on je ten, co je do ní blázen. Nikdy před tím mu nezmínila, že by z toho mohlo být něco víc, protože si byla docela jistá, že on je ten, který se do ní zamiloval. Proto se chovala přirozeně, byla si jistá. Teď přišlo tvrdé zklamání, které ji znejistilo a zmátlo. Na chvíli se odmlčela a přemýšlela. Nechtěla reagovat v afektu, protože jí to hodně naštvalo hlavně z toho důvodu, že přestala poslouchat emoce a konečně racionálně uvažovala. To jí mělo přinést stabilitu a spokojenost, alespoň na nějakou dobu. To se však obrátilo proti ní.
Proč jsem tedy tento sloupek nazvala tak, jak jsem jej nazvala? „Princezna“ se vždy řídila svými emocemi, které jí chvilkově umožnily volit mezi tím, po čem touží. Nechávala se unášet přítomným okamžikem. Pokaždé si myslela, že by její jednání mělo být přirozené a odrážet to, co zrovna cítí. Ale zjistila, že se jedná jen o chvilkové řešení, protože dlouhodobě byla stejně frustrovaně osamělá. Rozhodla se tedy poslouchat svoji hlavu. Racionálně promyslet, co vlastně chce a koho vlastně potřebuje, aby svoji frustraci uzdravila. Nakonec se zdá, že celou tu její samotu nevyplní povrchnost ani sta „princů“, ba ani jednoho. Nakonec ta dívka zjistí, že své zlomené srdce a svoji samotu musí napravit ona sama.
„Princezna“ se musí milovat tak moc, aby dosáhla titulu „královny“. Pak ji všichni ostatní uvidí stejně. Pak ji nemusí „vysvobozovat princ“.
