Divák koncertu punkové kapely stojí u reprobedny z boku hlavního pódia. Kolem dav lidí bouřící se vlastnímu tělu a řvoucí tupě proti decibelům hlasitého rámusu elektrických kytar. Hudba se o stěny na pohled velké haly s přemrštěnou kapacitou lidí uvnitř odráží a mění v nekontrolovatelný chaos zvuků zalézajících až do posledních nepatrných skulin lidského těla, kde vibrují a rezonují.
V této fázi by asi každý z nás, být tím zmíněným divákem, nedokázal soustředit svoji mysl. Málokdo by si uspořádal myšlenky a dal jim nějaký řád. Ve zmíněné situaci by každý byl roztěkaný a o to více, pokud by nebyl fanouškem punkové hudby. Koncentrace je jedním slovem nemožná či roztříštěná. Přesně takhle se cítím už několik měsíců. Snažím se přijít na kloub tomu, proč když mám chuť číst a dozvídat se něco nového, můj mozek jednoduše stagnuje. Proč když jdu s rozhodnutím koupit si nějakou dobrou knihu, odcházím z knihkupectví v rozpacích a bez knihy? Proč když chci napsat text písně, začnu uklízet nepořádek? Jak je možné, že nedodržím své zásady a mnohdy si na ně ani nevzpomenu? Je to stejné jako bych stála já v tom davu běsnících fanoušků a snažila se usnout. Najednou se celá moje mysl ocitá na punkovém koncertě. Snažím se ten koncert utišit. Občas jej utiším jen několika doušky alkoholu. Ale čím víc je koncert utišován tímto způsobem, o to více se bouří a vzpírá druhý den. Tato metoda dlouhodobě nesvědčí ani duši ani tělu. Ale všechno špatné je pro něco dobré. Na příklad jsem si všimla, že také v mnoha situacích reaguji jinak, než bych normálně reagovala. Prožívám jinak, než jsem prožívala. Věci jsou možná trochu pestřejší, než bývaly. Každý den je jako jediný.
Proto jakkoli se cítíte být nesoustředění a roztěkaní, vždy víte, že všechno má svůj začátek, ale také konec. Takže pokud se někdo z vás cítí podobně, využijte toho, že se cítíte jinak a dělejte věci jiným způsobem. Třeba vás to přivede na novou cestu, která vás bude bavit. Třeba jste doposud hledali „svůj punkový koncert“.
