Krajina kolem je pokrytá sněhem, tvrdou krustou zledovatělého nánosu vody. Stojím uprostřed ledové pustiny a čekám na vlak. První vlak již dorazil a lidé začali vystupovat z vagónu, ale jen jednou stranou. V té chvíli jsem si uvědomila tu krásu okamžiku. Všude jinde byl v podstatě klid, jen já se svojí vizí jsem stála jako opařená, svým způsobem však ve mně začalo vznikat něco nového.
Bylo to jako pustit inkoust do vody. Rozpila se jemnost a celistvost krajiny. Lidé ji zabarvili jinými barvami a tak změnili její jednoduchost. Vpustili do ní život a vytvořili rozdílnou atmosféru. Koleje vyčnívaly nad bílou vrstvu a spojovaly mě, moji barevnost s tou jejich v dáli. Vytvořená úsečka spojila dva konce života, které se rozpíjely do jiných vagónů a chtěly pokračovat dál. Prostupovat krajinou až k cíli a nejen k němu. Lidé, ač si toho nejsou vědomi, každý den vytváří díla jen tím, že existují. Už jen pouhý jejich pohyb v prostoru působí, v dobrém slova smyslu, rušivě. Rozrušují statické rozpoložení okolí, které se jen zřídkakdy mění. Právě proto je zima největším malířem a umělcem roku. Právě proto jsem v ten okamžik byla součástí uměleckého díla.
Vytrhla jsem tento okamžik z kontextu dne, protože ve mně, už sedící v jednom z těch vlaků, i po cestě zůstal pocit nadšení. Zase jsem našla nový pohled na úplně obyčejnou a všední věc. Zase jsem více pronikla do světa kreativního umění.
