Ať už se slovo „ne“ rozhodnete použít v jakékoliv situaci, mělo by znamenat zápor nebo negaci toho, k čemu se váže. U mě tohle slovo význam nemění. Ale občas se mi stane, že na něj zapomenu a v situaci, kdy jsem připravena ho z rozumu použít (pro své vlastní dobro), převrátím jej na slastné „ano“.
Není tomu tak dávno, co se mi to stalo. Jednalo se o jeden večer, jednu slabou chvilku s kapkou alkoholického opojení. Ač jsem byla přesvědčena, že už mu nikdy nepodlehnu, protože k němu i po delší době stále chovám hluboké city, opak byl pravdou. Na začátku večera jsem působila sebejistě v tom, že si poslechnu hudbu, pobavím se s přáteli a decentně ovíněná odejdu v poklidu domů. To by však těch kapek alkoholu a lásky ve mně muselo být méně. Pak už jen stačilo nechat se unášet atmosférou večera, kde zmíněné slovíčko – ne – ani jednou nezazářilo v mých ústech. Je to, jako když si koupíte nové sluneční brýle a ono celý víkend proprší – brýle nespatří světlo světa. Pro něj nebylo těžké, abych zapomněla na všechno, kvůli čemu jsem se trápila, protože jsem se s ním cítila vždycky dobře. Takže jsem do toho opět spadla. Užívala jsem si každý dotek, objetí i polibek. Uvěřila jsem všemu, co mi říkal. Celá jeho obrana minulosti najednou dávala smysl a já mu nemohla nic zazlívat. Celý večer a druhý den dopoledne jsem byla jako bez minulosti. Nic mi neběželo hlavou a to přesně jsem na tom milovala i před tím. Neexistovalo žádné lepší místo, kde bych v té chvíli mohla být, než s ním. Po odjezdu jsem se cítila šťastně a to mi vydrželo „celé“ dva dny. Měla jsem v sobě opět nějakou malou víru, která mi říkala, že se něco změnilo. Ale bohužel nezměnilo – opět vidím tmavou propast, kde mizí moje iluze v temnu.
Leží mi v hlavě jedna myšlenka,
jsem pro něj jen panenka –
hraje si se mnou – neobléká mě… jen vysvléká…
Hlavu i vlasy mi cuchá,
tím pozornost moji odvléká…
Závěrem mohu konstatovat, že to za mnou není, protože stále překrásně a barvitě dokážu přesně popsat pocity, které při pomyšlení na něj mám. A důkazem je tomu i tento článek. Nic nepřešlo, jen jsem se s jeho odmítnutím naučila žít. Stále však balancuji na hraně jeho propasti a drží mě jen ten „nezajištěný provaz“- NE.
