Narodíte se v nevědomí. Přijdete na svět čistí. Svoji neposkvrněnost si neuvědomujete a postupně se infiltrujete do prostředí, ve kterém vyrůstáte. Přebíráte zvyky a návyky osob kolem sebe. Poznáváte členy rodiny a jejich životy se pozvolna mísí s tím vaším. Ani nepostřehnete, že se stáváte postupně součástí velkého celku. Vy a vaše rodina mentálně prorůstáte, jste si vědomi svojí závislosti jednoho na druhém.
Jsme dílky ve skládačce pro děti. Život není komplikovaný. My lidé jsme komplikovaní. Život se dá přirovnat k dětské skládačce. Věci do sebe lehce zapadají. Na světě existují ty správné dílky, které k sobě patří. Stává se, že lidé ve své zaslepenosti nevidí, že některé z dílků do sebe prostě nezapadají a pak si pomáhají vším možným, aby zaplnili to přebytečné místo, které vzniká. Jako byste chtěli plastelínou slepit porcelánovou vázu. Na slunci ten žár plastelínu naruší a z poměrně tvrdé hmoty se stane úplně měkké bláto, které tvrdý vypálený porcelán neudrží – skládačka se zbortí. Pevný základ je stavebním kamenem, na který pak můžete stavět výš a dál. Je to ta nejstarší část, která udává tvar těm ostatním dílkům, které byly přidány postupem času. Stejně jako se rozrůstá rodina, roste i skládanka. Někdy se může zdát, že my lidé si sami drtíme větší díly na malé a komplikujeme si tak jejich složení. Každý dílek má svoji velikost a my si vybíráme, jak lehce nebo jak těžce se dopracujeme k onomu finálnímu tvaru.
Nic však netrvá věčně. Jako každý materiál se i látka, ze které je životní skládanka sestavena, rozpadne. Hlavní roli hraje čas a vnější vlivy. Protože je spodní část nejblíž k okolnímu světu, její spodní hrany se brousí a drolí, až nakonec odpadnou celé a rozbijí se. My lidé si je však pamatujeme ve svých myslích. I když už tady nejsou, my víme, že to byly ony, co započaly „kusy nás všech“.
„Tento sloupek věnuji své milované prababičce Boženě.“
(„Každý tě máme v srdci.“)
