V dubnu (3.–21. 4. 2023) proběhla výstava Jiřího Wiesnera s názvem Pastely. Výstavu pořádal spolek Studium Artium v chodbě 1. patra Uměleckého centra Univerzity Palackého. Rádi Vám přinášíme ohlédnutí za výstavou a rozhovor s autorem děl.
Jiří Wiesner (*1962) je učitelem na výtvarném oboru výchovy na ZUŠ Kroměříž. Během své praxe organizuje, pořádá nebo se spolupodílí na množství výstav a přehlídek dětského výtvarného projevu. Jedná se o akce pořádané ve spolupráci s městem Kroměříž či Muzeem Kroměřížska, jakými byly např. „Švabinský očima mladých výtvarníků“, „Květná zahrada historická i současná“ ve spolupráci s Klubem UNESCO Kroměříž, „Květy v Květné zahradě“ ve spolupráci s Arcibiskupským zámkem Kroměříž. Jako krajský metodik výtvarného oboru Zlínského kraje organizoval krajská kola přehlídek výtvarných oborů a spolupodílel se i na republikových přehlídkách ve Šternberku. Stál také za množstvím oborových výstav ve spolupráci s Muzeem Kroměřížska, z nichž vzpomenu alespoň ty poslední z února 2020 „Natura semper viva“ a z podzimu 2022 „ZUŠKA, naše dáma stočtyřicetiletá“.
Jako učitel výtvarník nemá daleko k vlastním výtvarným aktivitám. V poslední době se zabývá nejvíce grafikou, avšak dalším velkým tématem je krajina, ať už v podobě konkrétních motivů nebo v poloze mírně abstrahovaných kompozic. Má za sebou řadu výtvarných realizací např. naučná stezka pro ČSOP Divoky, nástěnná malba pro terénní ekologické středisko v Divokách či sochy pro nadaci Živoucí světlo ve Střílkách. Svoji volnou tvorbu prezentuje jako člen SPVUK Kroměříž na spolkových výstavách v Kroměříži i v Nitře. Má za sebou také několik samostatných prezentací. Jako host je zván na akci podzimního salonu otrokovického spolku ,,Rozumění“. V roce 2016 a 2018 získal ocenění na Rokycanském bienále grafiky, kde v roce 2020 dokonce obsadil 3. místo. V únoru 2019 uspořádal svou soubornou výstavu v Městské galerii v Otrokovicích. V lednu roku 2020 se účastnil výstavy přehlídky „Grafika roku“ v Obecním domě v Praze a roku 2021 vystavoval na téže přehlídce v Císařské konírně na Pražském hradě.
Od malička jste tíhl k tvoření?
Ano, od malička. Rád jsem napodoboval svého staršího bratra, co taky rád kreslil, ale nakonec se tvoření nevěnoval. Dalo by se říci, že poté, co jsem chtěl být kovbojem, tak jsem vždy chtěl být malířem.
Co bylo impulsem věnovat se výtvarné tvorbě?
Hlavní bylo, že mě to bavilo. Pořád jsem si kreslil a ve 4. třídě jsme měli z výtvarné výchovy paní učitelku a ta se na mě podívala a zeptala se, jaktože ještě nechodím do „lidušky“? Od 5. třídy jsem tedy začal navštěvovat výtvarnou výchovu v „lidušce“. Chtěl jsem jít studovat Střední umělecko-průmyslovou školu v Brně, což nevyšlo, jelikož mě všichni od té volby odrazovali. Dělal jsem zkoušky na gymnázium, tam jsem se nedostal, tak jsem byl šest let v oboru elektrotechniky. Mezitím jsem v „lidušce“ postoupil od p. učitelky Hliněnské k prof. Skácelovi, na což se nedá zapomenout a bylo to opravdovým zážitkem.
Vznikl kolem něj okruh nadaných žáků jako například Josef Daněk (současný prof. Fakulty výtvarných umění v Ostravě), Pavel Hájek (brněnský umělec konkretista). Po technické škole jsem se už elektrice věnovat nikdy nechtěl, přemýšlel jsem o zkouškách na Akademii výtvarných umění nebo UMPRUM, ale nebyl jsem si jistý, zda bych se dostal. Se spolužáky jsme naše možnosti dost probírali, a nakonec jsem dospěl k názoru, že bych měl jít na Pedagogickou fakultu Univerzity Purkyňovy (dnešní Masarykova univerzita v Brně). Zde jsem studoval výtvarnou výchovu, český jazyk a literaturu. Na Katedře výtvarné výchovy jsem se setkal např. s Jiřím Havlíčkem (profesor dějiny umění, grafik), Janem Brožeňákem (vedoucí výtvarné katedry) a dalšími osobnostmi, co mne velice ovlivnily. Téma mé závěrečné práce byla Výtvarná interpretace Shakespearových dramat pod vedením prof. Jana Brožňáka.
Jedním z dalších impulsů byl např. můj „objev“ Pavla Sukdoláka, grafika, který dělal barevnou akvatintu, lept a soutisky.
Jak jste si představoval svou tvorbu v mládí a jak hodnotíte to, kam jste se dostal?
V 15 letech jsem si řekl, že budu tvrdě pracovat, hltal jsem životopisy impresionistů, což byli v podstatě autodidakti a velmi jsem se v nich zhlédl. Naivně jsem si myslel, že snad ve 20 budu hotovým umělcem, což snad nebudu nikdy, a tak rychle jako v mých představách mi to teda určitě nešlo.
Poté, co jsem nastoupil jako učitel na základní školu, jsem se snažil uplatnit vše, co jsem se na univerzitě naučil. Po krátké době jsem zde například uspořádal výstavku prací mých žáků. Dobrým obratem bylo, za což jsem velmi vděčný, mé přijetí na Základní uměleckou školu v Kroměříži jako učitel výtvarné výchovy, kde pracuji dodnes. Sice pořád učím, ale nemusel jsem se už zabývat češtinou a literaturou. Myslel jsem, že budu mít více času na své tvoření, ale objevily se důležitější povinnosti a zadání jako rodina, výchova mých dětí a stavba domu.
Nevím, zda to řeknu srozumitelně, ale vždycky jsem měl pocit, že bych chtěl tím obrazem docílit toho, aby diváka nesmírně zaujal. Chci docílit barevné hloubky a intenzity, chci člověka přitáhnout jako magnet. Z toho bych měl velkou radost. Možná je to o tom, co se technické stránky týče, že se barvy vrství, míchají.
Neměl jste někdy chuť být umělcem na plný úvazek?
To jsem měl pořád.
Kde berete inspiraci pro svou tvorbu, popř. co děláte, pokud ji nenacházíte?
V mladším věku, možná i doposud, těžím ze svých zážitků z míst. Prožiji nějakou situaci v určitém místě, kde mne to jaksi „chytne“, druhý den jsem přišel a chtěl jsem to něco namalovat, ale zkrátka to tam už nebylo a nevěděl jsem si s tím rady.
Ono je to ale tak a říká se to, že člověk musí pravidelně pracovat, ale momentálně jsem v situaci, kdy to neřeším. Někdy ano, někdy mám úplný útlum, kdy si říkám, že už nemá cenu něco dělat, ale vždy to zpátky naskočí. Buď to samo přijde nebo přijdou nějaké situace, např. impuls od přátel výtvarníků, co mi vrátí chuť zase tvořit. Vím, že když mám útlum, tak musím chvilku počkat a potom cítím a vidím, jako bych měl rozšířené vnímání.
Kdo je Váš největší vzor?
To byl určitě Petr Skácel, můj profesor na „lidušce“. Pak jsem objevil např. Bohuslava Reynka, Vladimíra Komárka, Josefa Šímu, ti všichni mi berou dech, ale ovlivnili mě spíše nepřímo. Ze zahraničních autorů bych určitě neměl zapomenout na Marka Rothka. Asi bych ale určitě našel i další.
Koho si jako umělce nejvíce ceníte?
Vždy uvažuji, co to znamená, co je to ta díra do světa, jelikož mám pocit, že teď se na výtvarné scéně hodně vytváří podle principu showbyznysu. Vždy jsem obdivoval Petra Skácela, a když jsem pak viděl jeho obrazy, jelikož měl několik výstav, viděl jsem v něm to, o co se chci snažit i já. Nebýt napojen na komerční režim, protože si vždy vážím spíše umělců, kteří nepracují jen pro trh. Vždy mne také fascinovala Schikanederova práce s barvou a jeden čas to byl tzv. artificialismus. Dále mi dost pootevřel oči životopis Mana Raye v tom, jak se dívat na umění. Přiznám se, že kvůli té přemíře komercialismu na výstavy moc nechodím.
Jaký je podle Vás Váš největší úspěch?
Tak sám pro sebe, přijali mi dvě grafiky podvakrát do přehlídky Grafika roku. Dělalo mi moc velkou radost mít grafiky vedle umělců jakými jsou např. Petr Nikl.
Co se díla týče, nejvíce hrdý jsem na své pastely, ale já každé dílo žiju a prožiju. Také mé poslední grafiky jsou má chlouba.
Co Vás na učení nejvíce naplňuje a jaké jsou Vaše rady pro studenty?
Nejvíce mne naplňuje, že se v práci setkávám s velkou spoustou báječných mladých lidí nebo dětí. Poslední dobou pracuji i s dětmi s poruchami mozkových center, s nimiž je práce trochu složitější. Konkrétně na naší kroměřížské „zušce“ je to fantastické učení, protože s těmi dětmi tam člověk může být velmi dlouhou dobu, co se úseku mladého života týče, a často jsou to pozoruhodné osobnosti, které člověk vidí jít krok za krokem, jak rostou a dospívají. Hlavně se snažím nic nepokazit.
Mezi mé rady patří tvořit s láskou a upřímným zaujetím a snažit se tvořit dobře.
Co byste vzkázal někomu, kdo uvažuje nad začátkem své tvorby?
V první řadě to musí chtít, musí hrozně moc chtít. Obrovské chtění ale nestačí a je zapotřebí i ten předpoklad. Pojí se dohromady, pak to baví, působí pocit sebeuspokojení, a nakonec dojde k tomu, že dílo někoho osloví a funguje i navenek. Je to taková vnitřní záležitost. Pěstuje se naše tvořivé ego, co napájí právě ta vnější působnost. Z ničeho se nic vytvořit nedá, ale hlavně to musí bavit.
