Ještě než položím první otázku, chci vám Jane poděkovat, že jste si udělal čas na náš rozhovor. Pro každého studenta dějin umění je důležité poznávat nejen historii tohoto oboru, ale také umění současné a jeho osobnosti, proto doufám, že se nám díky vám podaří studentům ukázat umění z druhé strany – ze strany umělce, akademického malíře Jana Stratila.
V olomoucké galerii Patro proběhla v březnu tohoto roku výstava s názvem Malířská škola Jana Stratila – II.: malba; kresba. Na pozvánce jsem se dočetla, že pocházíte z prostředí s malířskou a výtvarně pedagogickou rodovou tradicí. Dá se z toho usuzovat, že jste byl ke dráze umělce a pedagoga jaksi „předurčen“? Můžete nám k tomu říci něco bližšího?
Moje výchova byla jednoznačná, a to nejen moje, ale i mých rodičům, a také prarodičů, a to především z maminčiny linie. Moje maminka studovala malířství. Byla jednou z prvních žaček Jana Zrzavého, který na Katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého působil dva roky jako pedagog (1947–1949). Takže maminka byla v tomto směru zásadní. Spolu s fotografem Milošem Stiborem a dalšími dokonce v Olomouci založila Lidovou školu umění – obor výtvarný, na které učila 25 let. Můj otec také učil. Byl lingvista a klasický filolog, takže z jeho strany na mě působil vliv literární a pedagogický. Moc možností jsem neměl. Ráno jsem se probouzel s pohledem na maminčin stojan – na její rozmalovaný obraz – a usínal jsem se stejným pohledem.
Pokud se nemýlím, studoval jste nejprve na Střední grafické škole v Praze a poté na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde jste se již zaměřil na figurální kresbu a malbu. Proč jste se rozhodl pro studium na těchto školách – proč Praha a potom Uh. Hradiště? Jak výuka probíhala a byl jste s ní spokojen?
Praha byla velmi lákavá jako teritorium. Střední grafická škola, ale úplně nesplňovala moje představy, protože byla víc zaměřená na grafický design, který mě až tak nelákal
a neuspokojoval. Pak jsem přišel do Uherského Hradiště, kde jsem se dostal k pedagogům, kteří se vysloveně specializovali na figuru – figurální kresbu a figurální malbu. Tady se mi dařilo velmi dobře a byl jsem velmi spokojený.
Na SUPŠ v této době studovali i Boris Jirků, Jiří Stejskal, Jan Pospíšil, Stefan Milkov ad. Co pro vás setkání s nimi znamenalo? Stýkáte s některými i nadále?
Se spolužáky jsme se ovlivňovali, inspirovali. S Borisem Jirků se vídáme, Jiří Stejskal už bohužel nežije. Jan Pospíšil se stal ředitelem Střední uměleckoprůmyslové školy. S ním už se tak často nevídám, protože do Hradiště jezdím méně. Na škole jsem měl ale i další spolužáky, např. Otmara Olivu, který byl můj dlouholetý kamarád a takový spolubojovník. Každopádně to bylo inspirativní prostředí. Každý z nás se sice dostal někam jinam, ale tak je to dobře. A řekl bych, že v těch studentských letech jsme měli dost společného.
Mezi léty 1974–1980 jste studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru pro figurální a portrétní malbu Karla Součka. Jak na toto období vzpomínáte? Jaká osobnost byl Karel Souček?
Už od druhého ročníku na střední škole v Uh. Hradišti jsem se chystal na přijímačky do Prahy, které vyšly v roce 1974. Na Akademii jsem studoval šest let. Karel Souček byl vynikající kolorista. Dokázal naučit spoustu věcí, které budou asi znít banálně, např. velmi citlivě míchat barvy. Někdo tohle vůbec neřeší. Je to pro něj něco naprosto automatického. Není to tak. Prostě, je to taková specialita, záležitost dlouhodobého procesu. Navíc, ateliér Karla Součka byl vysloveně zaměřený na figuru, což přesně sedělo do mého naturelu. Pan prof. Souček taky korigoval. Přišel a nehtem ukazováčku své ruky začal dělat vrypy do ještě nezaschlé olejové barvy na obraze a překreslovat figuru. Pak šel a utřel si ten ukazováček do jednoho závěsu, který byl u velkého okna. Za ty roky, co tam ten ukazováček otíral, se tam vytvořil nádherný reliéf. Já jsem uvažoval o tom, že bych ho vystřihl a uchoval jako relikvii. Bohužel jsem na to potom nějak pozapomněl a on to pak udělal někdo po mně.
Vy jste však absolvoval také státnice z dějin umění. Jak se na tento obor díváte? Měl by historik dějin umění také sám aktivně tvořit či alespoň během studií takovou praxí projít?
V roce 1980 jsem promoval nejenom z malby, ale i z dějin umění, a to u prof. Jiřího Kotalíka st. Mým oponentem byl Petr Wittlich, takže tyto dva teoretiky považuji za pro mě osudové a mimořádné. Já osobně dějiny umění potřebuji, je to pro mě nezbytnost. Neumím si představit, že bych je nějakým způsobem přecházel nebo ignoroval, protože – teď trošku předbíhám – tato záležitost tvoří taky velmi podstatnou a důležitou složkou mé výuky. Celé ty dvě hodiny, které vyučuju, hovořím. Také samozřejmě koriguji, vstupuji do obrazu, a to i fyzicky – vezmu štětec a překopu ho. Konec konců, já jsem byl na tohle zvyklý od dětství.
Historik umění může a nemusí sám aktivně tvořit. Je to naprosto individuální. Mohl bych jmenovat řadu osobností, které teoretizují, a také aktivně tvoří. Je jich opravdu spousta. Já obdivuji teoretické texty prof. Zdeňka Berana, který donedávna učil na pražské Akademii. Obdivuji jeho vynikající postřehy i to, jak je umí formulovat.
Pravda ale je, že slovo umění pochází od slova umět a jestli si někdo myslí, že je to něco jiného, tak se mýlí. To umět znamená koordinovat mysl a ruce, umět řemeslo. Učit se kreslit a malovat je dlouhodobý proces zrání, poznávání – umění je řehole. No a teď jde o to skloubit ten čas. Ten, kdo se věnuje důkladně teorii, nemusí mít čas na zdokonalování toho vlastního umění – učit se zacházet s barvami, znát tu kuchyni.
V dnešní době je to navíc ještě trochu složitější. Existuje tu pól pozitivní malby – dovedné, klasické, ale také existuje protipól záměrně špatné malby – destruované, např. Georga Baselitze. No a nemůžete říct, že je to hrůza, že je to špatné, protože tito lidé umí malovat, ale dostali se úplně někam jinam, a to procesem intelektualizování. To je důsledek postmoderního myšlení. Postmoderna zrušila mantinely, řekla: „vše je dovoleno“; oproti moderně, která byla nesmírně puritánská. Dnes je tedy trochu problém se v tom všem zorientovat, protože existuje obrovská – široká a uvolněná – bipolarita. Upřímně řečeno Vám (historikům umění) nezávidím. Kam Vás to později dovede jako teoretiky? Co bude po postmoderně? Dokonce se už hovoří o tom, že existuje post-postmoderna. Myslím si, že si každý musí hledat své teritorium, a to si propracovávat. Pokud bude chtít všechno obejmout, nepodaří se to.
Dále jste získal výtvarně pedagogickou aprobaci pro všechny vzdělávací stupně uměleckých škol – spolupracoval jste s ateliérem klasické malby prof. Zdeňka Berana (AVU), učil na SUPŠ v Uh. Hradišti až jste přišel do Olomouce a založil vlastní školu. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Vracím se zpátky na začátek našeho rozhovoru. Pocházím z pedagogické rodiny. Jako dítě jsem chodil do Lidové školy umění. Vyhýbal jsem se ale těm tradičním „zušáckým“ technikám jako např. batikování. Zásadně jsem se věnoval naturalismu a realismu, ať už v kresbě či v malbě. Vztah k výtvarné pedagogice jsem měl tedy od dětství. Praha mě oslnila, Uherské Hradiště mě zase lákalo, protože naše rodina pochází z jižní Moravy, konkrétně z Břeclavska – narodil jsem se ve Valticích.
V Hradišti jsem učil tři a půl roku figurální kresbu a malbu. Potom jsem odešel do Olomouce, protože jsem měl hodně zakázek. Tady jsem si zřídil dům, ateliér a navíc jsem byl „Olomoučák“. Tu výtvarnou pedagogiku jsem více méně provozoval konzultačně – nahodile ke mně chodili lidé, adepti přijímacích zkoušek na umělecké školy apod. V roce 2002 to tak docela „nabujelo“. Řekl jsem si, že už je toho hodně a že bych to měl nějakým způsobem uzemnit a formulovat, a tak jsem založil školu. Dnes je to už 12 let.
Je těžké učit malířství? Jde to vůbec?
Nelze naučit umění. I když teď si odporuji, protože před chvilkou jsem prohlásil, že umění je od slova umět a umět ovládat ruku, aby zvládala povely vidového centra, aby uměla nakreslit, vystínovat, rozvést světlo po formátu, perspektivu, anatomii apod. To je to řemeslo-kuchyně, ale není to ovšem kreativita. Řemeslo se učit určitě dá, a to velmi dobře a dlouhodobě – podobně jako ve staromistrovských dílnách. Těžko se dá ale učit kreativita. Ona se dá rozvíjet, dá se jí nadbíhat a nahrávat, ale z někoho uměle vytvořit umělce, to nejde. To musí být v člověku. Je to nesmírně jemná a složitá záležitost – záležitost prožitku, reflexe atd. Čili učit se dá určitě technika, teorie – dějiny umění, estetika – ale dál už se člověku do jeho kreativity plést nemůžu. Nechávám studentům prostor a jsem rád, když za mnou přijdou se svými motivy. Jsem vděčný, když najednou ucítí jakýsi prožitek, který chtějí zpracovat. A to je úžasné!
Nejdůležitější otázka – jak se vyvíjela a kam směřuje vaše vlastní tvorba?
Já jsem pevně ukotvený ve figurální tvorbě. Dokonce mám akcentaci na portrét, čili se dá říci, že jsem klasický portrétista. Ono to zní anachronicky a jakoby staromilsky, protože tohle už se dnes moc nenosí. To se nosilo tak za dob Maxe Švabinského. Ale já jsem měl
a dodneška mám dost takových zakázek. V této disciplíně jsem udělal poměrně hodně práce. Jak bude vnímaná z hlediska historie, to už není na mě. Jestli a kam bude vřazena nebo jestli bude ignorována, za čas zase vytažena a dána do kontextu, tím se nezabývám.
Nedělám jenom portréty současných lidí, ale i jakési rekonstrukce lidí nežijících. Například v současné době rekonstruuji portrét arcibiskupa Josefa Karla Matochy, který působil v Olomouci v 50. letech, byl tady internovaný, doslova vězněný, a který zemřel v roce 1961. Portrétoval jsem i současného arcibiskupa Jana Graubnera. Vytvořil jsem dvě varianty jeho portrétu: sedící a stojící. Obě jsou nachystané k uplatnění. Jedna by měla být po restituci umístěna na Kroměřížském zámku a doplnit kontinuitu biskupské a arcibiskupské portrétní galerie. Toto mě teď nesmírně naplňuje.
Poslední otázka – s kterým umělcem a proč byste se chtěl potkat?
Je jich řada, ale kdyby to bylo možné, tak bych velmi stál o to potkat se s Janem Preislerem. Je to člověk, kterého dlouhodobě a celoživotně obdivuji. Miluji jeho malbu, způsob života
i myšlení. Jan Preisler zemřel ve 46 letech, čili z mého pohledu poměrně mladý. Velmi mě na něm fascinuje právě ta jeho dovednost – byl vynikající kreslíř, kolorista, výtvarný pedagog, ale nejvíc oceňuji jeho poetiku. Já neznám poetičtějšího malíře – poetika, poetika, poetika.
