Helena Ticháčková je absolventkou oboru malba a ilustrace SUPŠ v Jihlavě-Heleníně. Nyní studuje v ateliéru malby u Petra Kvíčaly na brněnské FaVU. S Olomoucí ji pojí rok studia na zdejší pedagogické fakultě. V roce 2020 se v Brně konala výstava If I Show You the Roses, Will You Follow, které se Helena společně s Kateřinou Rafaelovou a Bárou Bažantovou zúčastnila. Stěžejním a dlouhodobým tématem pro ni je barva a vztah muže a ženy. U námětů vychází z problematiky feminismu, hledání svého prototypu muže a vlastního partnerského vztahu. Spolek Studium Artium ji uspořádal online výstavu s video prezentací tvorby s názvem Ohnivý pomeranč (10. 2–4. 3. 2021).
Pamatuješ si svůj první kontakt s výtvarným uměním?
První kontakt si zřetelně nepamatuju, ale na ZUŠ mě fascinovala díla starších spolužáků. Pro mě to tehdy bylo velký „umčo“. První krok k umění pro mě bylo psaní příběhů, většinou to byly hororové klišé, zombíci, pyramidy. Ve škole jsem příběhy vyprávěla kamarádkám na záchodech nebo bráchovi, když byl malej. Vždycky se mu rozzářily oči, koukal na mě s otevřenou pusou a nemohl usnout. To se mi moc líbilo.
Hraje tedy literatura ve tvé tvorbě velkou roli?
Teď ani ne, ale začala jsem psát. Není to zatím příliš zajímavý, takové post apo (pozn. red. postapokalyptické). Beru to jako odpočinek od malby.
Je pro tebe malba práce, nebo zábava?
Aktuálně je pro mě malování zábavná práce, ale je to daný školním režimem, kdy musím vyprodukovat nějaká díla k ukončení semestru. Trošku na sebe pak nevědomky vyvíjím tlak a malba se mi tak občas stává povinností, ale ne že by mi to kazilo tvorbu. Čím víc se tomu člověk věnuje a bere to vážně, přelévá se to do větší odpovědnosti a nemaluješ do šuplíku, ale je to něco, čím se chceš jednou živit. Je to pro tebe vlastně práce.
Tím jsi mi nahrála k další otázce. Hodláš se uměním živit?
To by bylo moc hezký, ale jsem vůči tomu skeptická. Mě by bavilo i učit, dělat nějaký kurzy. Být v kontaktu s lidmi, kteří se chtějí umění věnovat. Můj cíl zatím není tak ambiciózní jako být známým umělcem na volný noze a vystavovat. Toho se docela bojím.
Aktuálně jsi na stáži u Vasila Artamonova, původně jsi byla u Petra Kvíčaly. Co tě vedlo k tomu jít na stáž?
Já jsem si Petrův ateliér vybrala spontánně, ani jsem nad tím nepřemýšlela. Nebrala jsem to tehdy moc vážně, ale říkala jsem si, že to zkusím. Vybrala jsem si ateliér vlastně podle studentů, kteří mi byli sympatičtí a jak na mě v den otevřených dveří ateliér působil. Asi to nebylo moc zodpovědný rozhodnutí. Až pak jsem zjistila, že Petrův ateliér pro mě svým zaměřením nebyl moc vhodný. Zjistila jsem, že mě baví figurální malba, příběhy. Žádný velký koncepty. Tak jsem zkusila stáž, ale otálela jsem s tím. Dlouho jsem si říkala, že mi Petrův ateliér vyhovuje lidmi i zázemím a nepotřebuju chodit na stáž. Teď se to ale zlomilo. Kdybych to mohla o semestr či dva vrátit, šla bych dřív, abych stihla stáží více. U Vasila jsem teprve krátce, ale zatím je to moc fajn.
Máš i přesto chuť experimentovat s jinými druhy umění, třeba s médiem sochy nebo performance?
Tím, že jsem začala nedávno pořádně pracovat s plátnem, opravdu nedávno, tak potřebuju malovat. Nebráním se ale ničemu. Než se škola zavřela, nadchla mě keramika, které bych se ráda věnovala. Mým zájmem je ale hlavně malba.
Jak moc ti v tvorbě pomáhají skici? Děláš je pravidelně?
Nedělám je pravidelně. Skici jsou pro mě takovej oříšek. Vycházím většinou z fotek nebo z rychlých konkrétních skic. Tu hlavní si poslepím dohromady, třeba ze dvou různých náčrtů. Obraz je pro mě vlastně ze začátku skica, pořád se mění. Až nebudu líná, chci si zkusit dělat skic více, abych zjistila, co mi z toho vyjde.
Jak se připravuješ na malbu? Na utkání s obrazem?
Nijak speciálně, většinou s dobrým červeným vínem v ateliéru.
To zní jako jednoduchý recept.
Je to dost jednoduchý. Začátek je většinou takovej nejasnej nához situace. Někdy to jde, někdy to nejde. První období karantény bylo dobrý, šlo mi to od ruky. Jindy se s tím peru. Teď jsem se přesunula do novýho ateliéru v Brně. Jde o malý prostor a nestihla jsem se zadaptovat, takže tam docela trpím. Vína musí být už dvě, někdy i tři láhve. Nějak to nejede. Během jarní karantény jsem byla venku, malovala jsem na zahradě. Město mi moc nesedí. Taky se nemohu moc potkávat s ostatními a probírat s nimi tvorbu, což dělá hodně.
Takže tě víc láká plenér než tvoření v ateliéru?
Spíš venkovní zázemí, zahradní ateliér. To by mě bavilo. Člověku se tam i líp dýchá než vevnitř.
Je to velmi aktuální, začíná pomalu jaro, tak se pak můžeš přesunou ven.
Jo, už se moc těším.
Co tě motivuje k umění?
To je záludná otázka. Ta potřeba tvořit. Baví mě setkávat se s lidmi, kteří se umění věnují, baví mě jejich reakce na mojí práci, když někoho osloví. To celé by mi hrozně chybělo. Navíc skrze tvorbu se skvěle vyjadřují názory.
V loňském roce jsi byla velmi aktivní, co se tvé tvorby týče. Je možné, že jsi měla díky pandemii větší klid? Ovlivnila pandemie nějakým způsobem tvou práci?
Myslím, že jo. Tím, že jsem měla možnost být na chatě u lesa se zvířaty, najednou jsem měla volno, člověk se nadechl a ta samota mi vyhovovala. Asi nejsem moc společenskej člověk. Mohla jsem si ujasnit, co přesně chci vyjádřit a měla jsem v tom jasno víc než obvykle. Tím pádem to šlo a nezamotávala jsem se příliš do svých myšlenek. Spíš než situace, na mě působilo místo.
To bys tedy měla v přírodě trávit více času, Helčo. Na čem teď pracuješ?
Pořád se věnuju tématu muže a ženy, partnerství, vztahu dvojic, to je pro mě stěžejní. Vycházím z vlastního vztahu, ale snažím se to přelomit do něčeho méně osobního. Další věcí je barva. Je pro mě důležitá, je to prvek, který nabourává klid námětu. Chtěla bych si víc vytříbit přemýšlení o barvě, víc to prozkoumat, zapřemýšlet. Naposledy jsme se bavili v ateliéru o čištění palet a štětců. Jak moc je důležitý… moje paleta jsou hory barev. Je to vtipné, taková drobnost, ale jak může být důležitá.
Máš nějaké výtvarné vzory?
Fridu Khalo a poslední semestr jsem měla ráda Jessie Mackinson, Naudline Pierre, Ondra Basjuk. Taky hodně projíždím Instagram. Profily galerií třeba. Tam se to dost střídá. Věci, které mě inspirují, si ukládám. Pak se k nim vracím a hledám si i více o určitých autorech, když mě zaujmou.
Jako malá jsi hrála na klavír, občas si ještě na něj zahraješ. Nedávno sis i digitální klavír koupila. Ovlivňuje hudba tvou práci?
S klavírem jsem opět začala nedávno, měla jsem docela velkou pauzu. Díky tomu, že jsem si ho koupila do Brna, mohla jsem se do hraní zase ponořit. Hudbu poslouchám, třeba když maluju, ale nemám ty dvě činnosti spojený. Chtěla bych zase začít skládat nějaký věci. Až to zase dostanu do prstů trošku, tak možná vyjde nějaký klavírní album.
Jak vnímáš prodej svých obrazů? Mnoho umělců si ke svým dílům vytvoří vztah a neprodají ho jen tak někomu. Jak to máš ty?
Tak já moc neprodávám, sem tam něco, ale vítám to. Považuji svou tvorbu pořád za nějaký proces. Některé obrazy jsou pro mě ale důležitý. Je to super pocit, když můj obraz někdo chce, chce si ho koupit. Zpětně mi tak dá peníze na další tvorbu, což je taky důležitý. Ale zatím se mi nestalo, že bych nechtěla prodat nějaký obraz. Většina mých obrazů z výstavy je volná.
Ještě před tím, než jsi začala studovat na FaVU, jsi strávila dva semestry v Olomouci na Pedagogické fakultě na oboru Výtvarná výchova a angličtina. Jak vzpomínáš na zmíněný rok studia?
Moc hezky, já jsem si Olomouc zamilovala. Často se tam vracím. Ale studium mě úplně nestrhlo, byl to „peďák“, a když jsme dělali koláže nebo jsme domalovávali nějaké věci, tak to byla taková ZUŠ a já se chtěla naplno věnovat umění. Předmětů tam bylo víc, bylo to pestrý, ale člověk se nemohl do ničeho pořádně ponořit. Angličtina byla super, ale nezvládala bych jí spolu s mým zájmem o uměním. Neměla jsem tu píli se moc učit. Přišlo mi tedy zbytečný tam tři roky být, nenaplňovalo by mě to.
Tvé téma ženy a muže úzce souvisí s aktuálním děním. Proto by mě zajímalo, jestli jsi feministka nebo jestli se za feministku považuješ?
Já o sobě zatím neříkám, že jsem feministka, ono oslovení má pro mě trošku nepříjemný konotace. Ale zajímám se o rovnoprávnost, gender a stereotypy. Nemám ráda extrémy, takže jsem zatím spíš tichý posluchač. To je ale zrovna otázka a téma na delší rozhovor.
Možná, že se tvé expresivní druhé já skrze obrazy projevuje.
Možná.
Děkuji Helčo za rozhovor
___________________________
Foto použito se svolením Heleny Ticháčkové z jejího archivu.
