Eva Toulová je mladá, ambiciózna režisérka, ktorá sa nebojí žiadnej výzvy. Navyše sa okrem réžie venuje maľbe, grafike a literatúre. V rozhovore sme sa jej pýtali predovšetkým na film, ale prezradila nám aj svoj názor na súčasné umenie.
Študovali ste strednú školu v Jihlave, odbor grafika. Na vysokej škole ste zvolili réžiu. Prečo?
Můj obor na střední byla malba a grafika a kreslila a malovala jsem opravdu často. Tak často, že jsem si jednoho dne řekla, že mi výtvarný obor nestačí. Ještě na střední jsem začala psát. Když jsem se rozhodovala, kam se přihlásím, řekla jsem si, že zkusím i režii, protože je pro mě propojením obou činností – literárním příběhem a výtvarným pojetím. Zkusila jsme přijímačky a vzali mě napoprvé. Samozřejmě jsem se hlásila i na jiné výtvarné školy, ale na FAMU byly přijímací zkoušky dříve, tak jsem měla vybráno.
U koho ste študovali réžiu? Líšili sa vaše očakávania pred nástupom do školy od toho čo ste neskôr každý deň prežívala alebo nie?
Režii jsem studovala u Věry Chytilové, Jasmíny Blaževic, Víta Olmera. Škola mi nabídla teoretickou a částečně i praktickou průpravu na budoucí profesi, ale samozřejmě realita filmového trhu byla trochu jiná. Z FAMU vycházejí umělecky směřující tvůrci, kdežto jakákoli komerční průprava nám chyběla.
V roku 2014 ste uviedli celovečerný film Šťastná, ktorému bola predlohou kniha s rovnakým názvom. Vychádza kniha zo skutočných udalostí?
Ano, základem filmu byly částečně reálné situace. Zabývala jsem se osudy mladých začínajících hereček a peripetiemi, které je provází.
Vašim posledným režisérskym počinom je film Jak se moří revizoři. Môžete ho našim čitateľom v krátkosti predstaviť?
Jedná se o komedii o obyčejné rodince, v jejímž čele stojí revizor. Ten se v rámci toho, že vykonává nepopulární povolání a ani doma mu to neklape, rozhodne se svým životem něco dělat, ale vezme to za špatný konec a tím pádem dělá jednu botu za druhou.
Aký je váš pohľad na súčasnú kinematografiu v Čechách? Menili by ste na nej niečo?
Chybí nám tu žánrové filmy. Vzniká u nás také dost autorských filmů, ale často se mi zdají dost podobné, myslím, že bychom v nich mohli více zariskovat a čas od času se vymanit z autorských konceptů sociálních dramat.
Okrem filmov sa venujete aj natáčaniu reklám. Určite je veľký rozdiel medzi natočením filmu a reklamami. V reklame musíte vyhovieť hlavne zadávateľovi. Čo je pre vás osobne jednoduchšie?
U filmů zas občas podléhám rozhodnutí producenta, takže to tak extrémně rozdílné není. Obecně je natáčení reklamy jednodušší v tom, že natočení reklamy, trvá den, kdežto film je opravdu komplexní rozsáhlý projekt, u kterého musíte dbát na děj a podporu emocionálních pochodů herců. Ale samozřejmě se snažím natáčet spíše filmy, v současné době seriály.
Ako prebieha výroba filmu od prvotnej myšlienky, až po jeho vypustenie na plátna kín. Môžete nám to čo najpresnejšie opísať?
Začíná se námětem – tzn. hlavní myšlenkou „o čem by měl film být“. Nad námětem se schází často režisér se scénáristou a napíší spolu scénář. Jakmile je hotový, začíná obsazování herců do hlavních rolí a spolu se sháněním financí na film – to je samozřejmě nejobtížnejší část. Jakmile jsou finance získané, začíná se plánovat natáčení – tzn. vybírat štáb, lokace, herci. Zhruba 3-4 týdny se natáčí a poté nastává další zdlouhavá zhruba půlroční část – postprodukce – tzn. film se stříhá, pak dotáčejí posynchrony, míchá zvuk, barví a vytvářejí se speciální efekty. Výsledkem je DCP (Digital Cinema Package – je nosič, ktorý slúži na presun filmu od distribútora do projektoru kina, pozn. red.), které se pak dostává do kin.
Ktorý z filmov, ktoré ste doteraz natočili bol pre vás najdôležitejší a posunul vás ďalej?
Asi můj první film Šťastná, na kterém jsem si dokázala, že to vůbec jde – natočit celovečerní film do kin. Dřív to pro mě bylo něco nedostižného.
Na akom filmovom projekte v súčasnosti pracujete?
V současné době natáčím seriál Čechovi, který spolurežíruji s Tomášem Magnuskem. Bude to 13. dílný nezávislý seriál z prostředí podnikatelů. Zároveň s tím natáčím pro televizi a občas točím reklamu.
S ktorým hercom alebo herečkou sa vám spolupracovalo najlepšie a prečo?
S Petrem Baťkem, který je otevřený, roli oddaný, nemá žádné herecké manýry a snaží se ze sebe vydat to nejlepší. Velmi pomohl mému poslednímu filmu a jsem moc ráda, že naše spolupráce pokračuje i na natáčení seriálu.
Je náročné v ČR zohnať peniaze na natáčanie filmu? Ako sa pohybuje rozpočet jedného takého filmu?
Rozpočty filmů se pohybují v řádech milionů korun a sehnat prostředky na jejich natáčení je nesmírně těžké. Shánění sponzorů je pro mě tou nejzdlouhavější a nejnepříjemnější částí filmové tvorby.
Sú vaše filmy úspešné? Podľa čoho sa meria úspešnosť filmu?
Jak který. Nejúspěšnější je určitě Camino na kolečkách. Úspěšnost filmů se dá měřit buď podle cen – s Caminem jich máme hned několik i ze zahraničí, podle diváků nebo podle toho, kam až se film dostane. Camino vznikalo jako nenápadný malý charitativní projekt a nakonec z něj vznikl celovečerní film do kin, oceňovaný na festivalech po celém světě a odkoupený do vysílání v České i Slovenské televizi.
Predstavte nám v krátkosti film Camino na kolečkách.
Je o 640 kilometrů dlouhé Svatojakubské poutí, kterou podnikne Jan Dušek se svými přáteli a filmovým týmem. Hlavní aktér je na invalidním vozíku. Šestatřicetiletý dobrodruh trpí progresivní formou roztroušené sklerózy. Na pouť se vydává z několika důvodu. Sám pro sebe vyráží s prosbou o zpomalení průběhu nemoci. Všem ostatním chce ale hlavně ukázat, že na kolečkách život nekončí.
Píšete si scenáre sama?
Jak kdy. Snažím se, ale záleží na tom, jestli si mne někdo najme jako režiséra, kde maximálně poupravím scénář nebo dělám svůj autorský projekt, kde si píši scénáře sama.
Na režisérku ste dosť mladá, prináša váš vek nejaké obmedzenia alebo nevýhody? A naopak, aké to ma výhody?
Určitě to omezení má, zadavatelé většinou věří starším režisérům. Výhody? Bezpochyby to, že se dostávám jako mladší režisérka k nezávislejším projektům.
V roku 2016 ste sa podieľala na charitatívnom projekte Galerie NaVíc, ktorá podporovala projekt Naše dítě. Táto myšlienka znie veľmi zaujímalo. Kto stál za jej vznikom a ako funguje projekt dnes?
Projekt Galerie NaVíc jsme vytvořili s Lumírem Žemlou. Jeho cílem, byla prezentace nových uměleckých fotografických tváří /každý měsíc jiných/ v rámci virtuální galerie NaVíc. Kromě její prohlídky, si mohla veřejnost přispět libovolnou částkou na nadaci Naše Dítě a poštou mu pak přišlo podepsané fotografické dílo, které si vybral. V současné době se projekt přetransformoval. Pod záštitou Galerie NaVíc vznikají i samostatné výstavy, Lumír spravuje výstavní prostory na pražském Smíchově a Harfě.
Okrem réžie a filmu máte blízko k výtvarnému umeniu. Súčasne umenie je veľmi špecifické a mnoho ľudí ho odsudzuje, pretože mu nerozumejú. Aký máte pohľad na súčasne umenie?
Já myslím, že to odsouzení lidí pramení z toho, že jsou líní si o díle, umělci, příběhu a konceptu obrazu cokoli zjišťovat. V historii sloužili obrazy částečně i místo fotografií, což už je dávno překonané a umělci se snaží obrazy něco říct, na něco upozornit nebo vyvolat nějakou emoci, jenže konzumním návštěvníkům galerie se v tom nic moc hledat nechce, maximálně se vyfotí před notoricky známými díly kvůli turistické fotce.
Napísali ste 4 knihy. Ktorá z nich je vám osobne najbližšia a čo stálo za jej vznikom?
Nejbližší mi je asi Sedmero vran, kde popisuji širokou škálu ženských charakterů a jejich neřestí. Sedmero vran popisuje sedm příběhů žen, z nichž se každá proviní jedním ze sedmi hříchů.
Vo svojich knihách sa venujete hlavne ženám a téme ženstva. Aký to má pre vás zmysel?
Pro mě jako ženu snadnější o ženách psát, protože mi je bližší jejich smýšlení a lépe vystihnu psychologii a charakteristiku postav.
Ďakujeme Eve Toulovej za rozhovor a prajeme jej veľa úspechov v ďalšej tvorbe.
