Téměř dva měsíce jsem nenapsala ani řádku nového sloupku. Bylo to z více důvodů, ale jeden z nich byl pro účel mého psaní zásadní. Neměla jsem žádnou novou převratnou myšlenku, o které bych chtěla psát. Měla jsem pocit, že jsem stále psala dokola o tom stejném, jen z jiného úhlu. Konec konců to zas tak špatné téma není, protože, co je cyklické, nemusí být ostře stejné a může přinášet mnoho nových myšlenek.
Představte si, že jako malé dítě jste si přáli mít svého domácího mazlíčka. Mohl to být třeba křeček, pes či kočka. Na tom nezáleží. Představte si, že jej opravdu jako malé dítě dostanete, že vám jej rodiče pořídí. Trávíte s ním dlouhé hodiny, hrajete si s ním a berete ho jako člena své rodiny. Přijde puberta a vy najednou cítíte, že na světě je mnohem víc věcí k dělání a více lidí k poznání. Takže pokaždé, když netrávíte čas se svým malým milým přítelem z dětství, leží ve vás pocit viny. No a je tento pocit v pořádku? Měli byste se cítit provinile, že se měníte? Když si za mazlíčka dosadíte vaše staré já (nízká sebedůvěra, nadměrná sebekritika, stydlivost a strach) a nějak se vám povede tyto nemilé vlastnosti odstranit nebo spíše potlačit, nechcete se k nim znovu vracet. Dlouho a tvrdě jste pracovali na tom, abyste byli odolní vůči všemu, co vám brání jít vaší cestou. Ale jste jenom lidé. Nejste stroje, které by díky zázračné funkci odklonily myšlení a už nikdy nemohly spadnout zpět ke svým neduhům. A teď pro dokončení myšlenky se vrátím k příkladu ,,mazlíček doma“. Někde vnitřně se stále schovává ten pocit viny, stejně jako vaše staré zvyky, chování – pocity. Proto se může stát, že při pohledu na malé dítě hrající si na ulici s pejskem nebo malé ztracené kotě v parku či při jiných aktivitách, vás podvědomí opakovaně nutí jít domů za mazlíčkem. Možná právě úplně stejně reaguje vaše skryté staré já. A když jste několik let zvyklí na nějaký svůj vzorec chování, těžko zmizí jen tak bez povšimnutí – stále máte tendenci ho „jít domů pohladit“, protože s vámi prožilo kus života a vy mu to dlužíte?!
I já se vracím k tomu nechtěnému starému já, které z hloubi duše nesnáším. Když je zase se mnou, jsem docela bezmocná. Potřebuju opět najít cestu či způsob, jak jej opustit. V té chvíli jsem docela zlomená, je to drobný lstivý našeptávač. Teď už vím, proč mám nutkání stále dokola navštěvovat ty moje staré pocity.
