Ty červené prokrvené oči od pláče a zmučený obličej napovídal, že něco není úplně v pořádku. K tomu navíc v ruce láhev s alkoholem… očividně něco nebylo v pořádku. A když mu vstříc podáváte ruku, on s pohledem “umučení Krista“ odmítavě otočí hlavu, je to v naprostém nepořádku.
Ten okamžik mi zůstal v hlavě a teď si ho zpětně přehrávám, když cítím slabou chvilku a moje mysl se stává náchylnou k hlubokým pochybnostem. Protože jak je známo, nic není jen bílé nebo černé. Nelze se rozhodnout vždy tzv. jasně. Rozhodujeme se na základě našeho přesvědčení o něčem, rozhodujeme se na základě toho, co chceme. Samozřejmě jsou věci, o kterých nemusíte dlouhosáhle přemýšlet a rozhodneme se ihned. Někdy však pochybujeme a zkoušíme všechny možné “našeptávače“, které by nám ukázaly cestu. Někdo onen ukazatel cesty hledá na dně láhve…, někdo odpovědi na své otázky hledá v tichu a moje představy o nich jsou v pocitech v danou chvíli. Na konci dne to jsou totiž ony, co nás řídí. Záleží jen na nás, jestli se jimi necháme natolik ovlivnit, že je necháme vstoupit do našeho reálného života. Jsme lidé a lidé mají pocity a díky těmto vnitřním “bouřím“ jsme schopni budovat a vytvářet, jsme schopni milovat a nenávidět. Dokonce jsme schopni odpouštět nebo přehlížet. Můžeme dávat tolik, jen abychom si zasloužili být pro toho druhého hodnotným a váženým. To vše je život. Má to jen jednu podmínku, která by měla být vždy dodržována… zůstat sám sobě hodnotou.
Já jsem člověk, co se nechává každý den strhávat emocemi. Jsem za to ráda. Přitom mám někdy problém někomu říct do očí, co mám na srdci. Já svoje emoce vkládám do písní a textů. Vkládám svoje pocity do pohybů a do sloupků, které píši. Jedinou nevýhodou toho všeho je, že druhá strana se to nikdy nedozví nebo na to musí přijít sama. Já jsem však spokojená, protože to v sobě nedržím a pouštím to ze sebe ven. Proto jsem pochopila, že jeho žal byla bouře, která se občas objeví a pak zase zmizí stejně jako on v mém životě. Co však mi zůstane pevně v mysli… tehdy při jeho “bouři“ nepršelo pro mě.
