Velké projekty poloviny století
Zatímco v předchozím článku jsme vyzdvihli několik příkladů více či méně soukromé iniciativy osvícených jednotlivců, nyní bychom se chtěli podívat na kroky dvora, který stále ještě platil za hlavního investora ve městě. Vše se točilo kolem Ludvíka XV., který byl po roce 1748 oslavován v mnoha městech za dosažený mír z Aix-la-Chapelle. Jako jeho předchůdcům, i jemu bylo na počest vztyčeno mnoho soch. Jedna z nich měla být i v Paříži, kde počítali architekti a spekulanti s velkým náměstím v již zastavěných oblastech, to však král odmítal a poskytl pozemky na západ od města, resp. Tuilerijského paláce.[1]
[1] P. Lavedan, Histoire de l’urbanisme, Paříž: Henri Laurens 1959, s. 313.
Náměstí tak bylo umístěno na osu vytyčenou již Ludvíkem, XIV., která o několik desítek let později vyvrcholí stavbou Vítězného oblouku náměstí Étoile. Projekt schválený roku 1757 byl svěřen architektu Jacques-Ange Gabrielovi. Ten přišel s návrhem dosud největšího otevřeného prostoru s ústřední královou sochou, důležité však bylo, že se návrh zajímal i o své okolí. Na jedné straně k řece uzavřel nábřeží a na druhé vytvořil pravoúhlou síť několika ulic s ústřední osou směrem na vznikající kostel Madeleine. [1] [2]
Důležité bylo ukotvení této dosud málo urbanizované části do celku vznikajícího města na západ od Louvru, vytvořil se tak základ pro další vývoj. Stejně tak se tato část mezi lety 1787–1790 propojila s levým břehem mostem Ludvíka XVI. a vytvořila tak další z velkých os prodloužením rue Royale přes most a náměstí až ke kostelu. To vytvořilo nový prostor pro další vývoj výstavby na obou stranách řeky a projekt se tak stal jedním z největších zásahů do historického centra v Evropě své doby.[2] Vzhled fasád nových domů a paláců navrhl všechny Gabriel. Na nově vzniklém náměstí (dnes Place de la Concorde) se však setkal s novým problémem – jak artikulovat architektonický prostor, když je možné aktivně zastavit jen severní část náměstí?[3] Využít prvky a principy předchozích královských náměstí nebylo možné – žádné intimní arkády, sevřenost, zeleň či repetitivní fasády zajišťující koherentní výraz. V roce 1753 se architekt rozhodl místo menších domů ve dvou řadách postavit mohutné paláce s nárožními pavilony, frontony a výraznými kolonádami. Silný výraz, srovnatelný s Perraultovou východní kolonádou Louvru, byl nutným řešením severní strany, která jediná mohla dodat náměstí na monumentalitě. Také se tím vyřešily i problémy předchozích náměstí, kde dvůr problematicky vyjednával s ostatními soukromými investory, ti většinou nesouhlasili s direktivní monotónností a uniformitou půdorysů. Zde se postavily fasády a zbytek parcel pak mohl být volně prostavěn podle více či méně individuálních plánů a stále se zachovala jednota výrazu.[4]
[2] Náměstí je dokonce stále největším v celém městě!
[3] Jedna část byla obrácena k řece (později s mostem), další otevřena velkou osou a na východě zde byl stále netknutý Tuilerijský palác se svými zahradami.
[4] M. Gallet, Paris Domestic Architecture of the 18th Century, Londýn: Barrie and Jenkins 1972, s. 64–67.
Pařížské hôtely
Pařížská tradice byla o něco silnější v rámci rue Royale, [3] jejíž fasády byly odvozené z řešení starších náměstí[5] a pomohly tak k rozšíření klasicizující estetiky do svého okolí. Na některých místech se snad dá hovořit i o přístupu, který jsem popsal v minulém článku, a to o l’architecture d’accompagnement. I zde totiž nalezneme mnoho domů obyvatel střední třídy, které se střídají s nově vznikajícími hôtely. Jejich počet se opět zvyšuje po smrti Ludvíka XIV. a návratu dvora do Paříže. Již zmiňovaný levý břeh kolem Saint-Germain a také nové pozemky na západě města se staly hlavními lokalitami, kam si aristokraté přáli umisťovat svá nová městská sídla. Tyto menší stavební podniky mohly lépe reflektovat vlny nových tendencí a vlivů (pozdní barok, rokokové interiéry, goût-grec, neoklasicistní tendence…) spíše, než velké královské stavby držící se národně-klasicistního výrazu.
[5] Place des Victoires a Place Dauphine.
3. Ange-Jacques Gabriel. Rue Royale. 60. léta 18. století. Reprofoto: https://bit.ly/2zO33aB
Hôtely se stále držely osvědčeného rozvrhu předchozího století a měnily se zejména v detailech a v pojetí interiérů. Mansardové střechy sice zůstaly, avšak nebyly tak dominantní. Často byly alespoň částečně kryty atikovou římsou nebo balustrádou. Výrazné vikýře byly vyměněny za menší, oválné tzv. oeil-de-boeuf (volská oka). [4]
Místo půlkruhových záklenků oken se prosadily segmentové s jednodušší šambránou, ta byla mnohem více než v minulém století doplňována kovotepeckými detaily balkonů a mříží. Po polovině století se můžeme čím dál častěji setkávat s jednoduchými sloupovými portiky blížícími se až k palladiánskému pojetí, a to zejména směrem do dvora. Cílem bylo vytvořit výrazný prvek hlavního křídla, ke kterému se mohou připojit další dvě symetrická a méně zdobná. Čím širší hlavní křídlo bylo, tím výraznější musel být střed – stále se uplatňuje v podstatě pavilonová sestava, kdy se k centrálnímu pavilonu mohou přidat i dva menší po stranách, opticky uzavírající široké průčelí. I přesto, že mnohé ze zmíněných prvků existovaly ve francouzském repertoáru architektury několik desetiletí, v této době jsou skládány do „čistších“ sestav s důrazem na jasnost a kvalitu antiky. Čím dál více je zde znatelný vliv archeologického přístupu, který podnítily tehdy oblíbené publikace G. B. Piranesiho (Antichità Romane, 1756), [5] Davida Le Roye (Les Ruines des plus beaux monuments de la Grèce, 1758) [6], či Charlese-Louise Clérisseaua (Antiquités de France, 1769).[6]
[6] Richard Biegel, Mezi barokem a klasicismem. Proměny architektury v Čechách a Evropě druhé poloviny 18. století, Praha: Karolinum 2012, s. 61.
Proto je možné se od sedmdesátých let setkat i s projekty, které se pokoušejí vytvořit aluzi antických paláců či klasických chrámů. Ať se jednalo o monumentální portiky, apsidová zakončení či prázdné stěny s výraznou rustikou, nikami a antikizujícími sochami v nich.[7]
[7] Emil Kaufmann, Architecture in the Age of Reason, New York 1968, s. 106.
Interiéry hôtelů
Narozdíl od čistých a strohých fasád se interiéry mnohem více přizpůsobovaly módním vlnám a vkusu svých majitelů. Tento francouzský způsob bude později v 18. století „vyvážen“ i do ostatních evropských zemí. Ať už se jedná o promýšlení distribution, či o tuto dualitu bon goût exteriéru a subjektivity interiéru. Nejčastěji se setkáváme s rokokovými interiéry plnými ornamentu, který se následně transformuje do tzv. luisézního dekoru, aby se pod vlivem zmiňovaných antikizujících tendencí proměnil v goût grec. Architekti zvládali tuto obojakost a obě části výsledného díla byly velmi kvalitní. Dobrým příkladem mohou být interiéry Hôtelu d’Uzès, dnešního Musée Carnavalet, ty byly provedeny podle návrhu Clauda Nicolase Ledouxe. [7]
Hravé rokajové řezby a štuky doplňované zrcadly a intimními malbami kontrastují s řešením fasády z let 1768–1769, která se vydává novou experimentální cestou geometrického zjednodušování. Stejně tak se rané prvky neoklasicistního pojetí objevují na Hôtelu d’Orrouer v rue Grenelle z roku 1731. [8]
Prostý návrh otce a syna (Charles a Pierre Boscry) pracuje s jednoduchými liniemi, funkční strukturou a antikizujícími prvky jako čistě korintské a dórské sloupy, jednoduché geometrické tvary nebo klasické konzoly. Příklon ke klasické architektuře antiky byl v Paříži jasně patrný po polovině století. Přestavba Palais Royal dokončená roku 1765 jasně pracovala s touto monumentalitou, avšak ještě se stále nedokázala odpoutat od vzorů Le Vaua a J.-H. Mansarta ve Versailles.
Řecká inspirace
Jak již bylo řečeno, vliv antiky byl patrný od poloviny století a stále se zesiloval. Kromě známého římského pojetí sílila i řecká verze. Mohutné objemy, dórské sloupy, jednoduché římsy, triglyfy a metopy, festony…[8] Architektura zůstávající často jen na papíře přesto zanechala v Paříži jasnou stopu, a to v díle zmíněného Ledouxe. Hôtel Thélusson [9]postavený roku 1782 se pokusil zmíněné vlastnosti aplikovat na pařížskou strukturu fasády, takže výsledek působí poněkud jemněji a více romanticky, spíše jako řecká interpretace. I přesto je jasně cítit úbytek dekorativnosti, poměr mezi okny a nepročleněnou stěnou je větší a odkazuje tak na antickou mohutnost, které se většina architektů spíše vyhýbala. Tento přístup dosáhne vrcholu v projektu pařížských celnic z let 1784–1789.
[8] Richard Wittman, « The Hut and the Altar: Architectural Origins and the Public Sphere in Eighteenth-Century France », in: Studies in Eighteenth Century Culture, t. 36, 2007, s. 239.
Tato „revoluční architektura“ zhmotnila ideje všech osvíceneckých myšlenek a dala jim formu jakési newtonské mystiky. Rotunda v La Villette je jednou z celnic původně pod názvem „Propylées de Paris“ Tyto budovy byly součástí „Fermiers généraux“ a sloužily ke kontrole danění a samotnému clení zboží dováženého do Paříže. S tím spojený administrativní provoz byl vždy umístěn ve spodní části objektu, zatímco patra se využívala rozdílně případ od případu. Ledoux byl výhradním architektem, který tyto objekty navrhoval, celá zakázka mu byla odebrána již v roce 1786 pro nákladnost realizací. Mnohé „bariéry“ nepřežily Revoluci, rozšiřování Paříže v 19. století nebo výstavbu metra ve století dvacátém.
Monumentální rotunda La Villette, oficiálně označovaná jako „bariéra Saint-Martin“ [10], je výjimkou v rámci celku opravdu funkčních celnic, protože nekontrolovala žádný konkrétní vstup do města (od toho byly v její těsné blízkosti další Ledouxovy samostatné budovy). Jedná se o reprezentativní objekt, který měl za úkol koncentrovat administrativu severozápadní části pařížských bariér, dále tu byla stálá posádka pro ochranu dalších bariér v okolí. Ledouxovým záměrem bylo opravdu vytvoření výjimečné budovy, která předčí všechny ostatní (čistě utilitární, stále však architektonicky zajímavé).
Byl to i bod, kde se stýkala většina cest ze severu a ze západu, a jednalo se tedy o velmi frekventovaný vstup. Je až s podivem, že budova dodnes stojí, protože v jejím bezprostředním okolí kráčely pařížské dějiny (nejen urbanismu), a to místy dost bezohledně. Rotunda La Villette byla doslova ušetřena během Revoluce i haussmannovských demolic. Během pruského obléhání i nepokojů spojených s Komunou budova vyhořela třikrát. Rotunda přežila i výstavbu linky metra č. 2 v letech 1900–1903, koleje se těsně před budovou stáčí, a vlaky tak dodnes projíždí jen velmi blízko jihozápadní fasády. Claude-Nicolas Ledoux do každé z „bariér“ promítal své originální architektonické představy, podobně jako například v Arc-et-Senans. Interpretace a krása „znovuobjeveného“ klasického tvarosloví ve službách ideálů pokroku a osvíceneckých myšlenek, to byly Ledouxovy návrhy! Rotunda La Villette nebyla ani tak výjimečná rafinovaností řešení dispozice nebo formou návrhu, jako spíše svými rozměry, čímž neříkám, že je to banální realizace.[9][11]
[9] Emil Kaufmann, Trois architectes révolutionnaires: Boullée, Ledoux, Lequeu, 1er éd., Paříž : Les Éditions de la SADG 1978, s. 257.
A tedy, základní geometrické tvary a jejich prostoupení: čtverec v řeckém kříži s velkým centrálním válcem nepřipomene nikoho jiného než Palladia. [12]
Klasické tvarosloví pilířů, pilastrů, kladí, frontonů, serlián, a to v nejčistším provedení! Střecha vlastně ve tvaru trychtýře, a k tomu centrální kruhový dvůr. Ztělesnění exaktnosti i hravosti s objemy a důvěrně známými prvky. Až idealizované formy s kontrastními objemy volně inspirovanými antickými předlohami a italskou renesancí. [13]
Sídla šlechty i obchodníků se pomalu začala přesouvat mimo město a rozvíjely koncept tzv. maisons de plaisance, jakýchsi městských vil kombinovaných s malými zámečky. Ve městě začaly převažovat úkoly většího rázu – soudní a univerzitní budovy, velké kostely, divadla, nemocnice či památníky. O těch více v příštím článku, kde neopomeneme ani rozvíjející se průmysl a s ním související výstavbu.
