Století přerodu
Francouzský klasicismus nabýval na síle a jeho postavení už nikdo nezpochybňoval, obzvláště když bylo podepřeno promyšlenou strukturou praktické i teoretické základny. Francouzština byla jazykem umělců i diplomatů, královská Akademie se starala o promýšlení a precizování bon goût a realizace sjednocoval úřad Bâtiments. Architektonický výraz moci, bohatství a silného postavení však stále nebyl uplatňován v takové míře, aby Paříž opravdu podstatně změnil. To vše přijde během prvních desetiletí 18. století, a to i přes zhoršující se politickou a finanční situaci země během posledních let vlády Ludvíka XIV. i jeho následovníka Ludvíka XV. Ani to nebránilo Francouzům, aby svůj „národní styl“ považovali za nejlepší a nadřazenější nad produkcí okolních států, ať už se jednalo o správné užívání klasických prvků, ladné proporce, či materiálovou a řemeslnou stránku stavění. Základní výhodou tohoto systému byla možnost pojmout do pevného rámce drobné autorské nuance, které neproměnily vyznění celku jakožto národní kvality. Velmi obecně se dá říci, že francouzská architektura prošla během éry posledních Ludvíků dvěma hlavními obdobími, a to rokokovým a neoklasicistním. Paříž byla „zasažena“ rokokovým dekorem zejména v interiérech a jejich vybavení.[1] Na druhou stranu osvícenecká čistota neoklasicismu zanechala ve městě jasnou a monumentální stopu, která vygradovala až v tzv. „revoluční architektuře“,[2] a pokračovala s úpravami a monumentalizací (vznik empírové estetiky) až do pádu Napoleona v roce 1815.
[1] I přestože Francouzi často odmítali rokokový dekor s tím, že se jedná o italský výmysl, byli to právě oni, kdo jej vymyslel. Výběrem antických motivů a jejich kombinací s vybranými prvky Borrominiho, Guariniho a dalších „neklasických“ architektů tak vznikl rokaj.
[2] Pojem zavedený Emilem Kaufmannem v polovině 20. století. S Velkou francouzskou revolucí nemá nic společného, revoluce je zde míněna jako bod zlomu a vyostření extrémů.
Století vzorníků a traktátů
Ačkoliv by se mohlo zdát, že předchozí dvě století nahrávala spisům o francouzské architektuře víc, opak je pravdou. Až 18. století odhalilo opravdový potenciál publikování přehledových knih domácí architektury, vzorníků a atlasů různých typických řešení, prvků či variant. Jednou z nejdůležitějších figur, i pro pařížskou architekturu, se stal Jean-François Blondel, (1705–1777),[3] který ovlivnil mnoho desítek tvůrců svými několikasvazkovými díly Architecture française (4 díly, 1752–1756)[4] a Cours d’architecture (9 dílů, 1771–1777).[5] Zásadním posunem od předchozích textů minulého století byl eminentní zájem o domácí produkci jak současnou, tak minulou – samozřejmě v rámci ducha královské Akademie. Předložil zde nespočetné množství typů budov, dekoru, dispozičních řešení a jejich variací s dodržením klasických proporcí. Pro Paříž se staly příklady důležitým milníkem zejména pro domy střední třídy. Dekorace a originální návrhy měly být přenechány palácům a hôtelům, avšak ani ty ve svém díle neopomíjel. V minulém článku zmiňovaná rue de la Ferronnerie ukázala potenciál sjednocené ulice jako důležitého městotvorného prvku se silným estetickým účinkem za použití minima prvků. [1]
[3] Není nijak spřízněn se svým slavným jmenovcem ze 17. století.
[4] Jacques-François Blondel, Architecture française, Paříž: Jombert 1752–1756.
[5] Jacques-François Blondel, Cours d’architecture ou traité de la décoration, distributiom et construction des bâtiments, Paříž: Desaint 1771–1771.
Zároveň s tím zde však bylo i úskalí přílišné uniformity a opakování, které by z města udělalo nudný sled stovek stejných ulic. Proto Jean-François Blondel přichází s přístupem, který výmluvně ilustruje ve svých knihách: spojení monumentality mansartovsko-perraultovského klasicismu s anonymitou jednoduchých staveb střední střídy. Chtěl vytvořit „harmonizující průměr“, ten nazýval l’architecture d’accompagnement.[6][2] [3] [4]
[6] Ibidem, 3. svazek, s. 458.
Pojem i přístup k tvorbě se rychle šířil v praxi i teoretických spisech následujících Blondelův příklad. Je možné zmínit spis Architecture moderne z roku 1764, ve kterém se Charles-Antoine Jombert obrací zejména na stavebníky a zednické mistry podobným způsobem, jako to o dvě století dříve dělal Serlio. Ve svých grafických listech nabídnul těmto „nevzdělaným projektantům“ různá řešení městských domů od nejmenších po velké, od venkovských po městské, s různými řešeními střech i dekoru.
Ten se omezoval na patrové římsy nebo přízemní bosáž (tzv. refends), maximálně na vykonzolované suprafenestry nejjednoduššího ražení. Toto sjednocování výrazu nových domů a ulic bylo dáno také pokračováním urbanistických projektů, jejichž zárodky jsme mohli sledovat v předchozím století jako ojedinělé stavební podniky. Ty se během tohoto století stanou čím dál běžnějšími a rozsáhlejšími. Nyní se architekti a inženýři chystali přejít od plánování několika sousedících ulic či náměstí na celé arrondissementy nebo dokonce na město jako celek.
Paříž s vizí?
Městské plánování jako samostatná doména se v podstatě objevilo v polovině století, a to stále ještě jako teoretická doména traktátů. Zásadním se stal spis Essai sur l’architecture, [5] ve kterém roku 1755 jezuita Laugier věnuje téměř třetinu celého textu promýšlení úprav již existujícího města ve spojení s jeho rozšiřováním o zcela nové části. Kladl velký důraz na proměnu celku skrze jednotlivé projekty, které se musí podílet na budování nejen estetické stránky, ale také problémů dopravy či hygieny. Takovéto plány a názory byly poprvé koherentně formulovány právě zde a později je budou přebírat i další autoři, Blondela nevyjímaje. Postupně se Paříž bude dostávat čím dál blíže k jakémusi „územnímu plánu“, ale to ještě předbíháme.
Ačkoliv byla Paříž ještě za časů Krále Slunce popisovaná jako jedno z nejkrásnějších měst světa vyznačující se řádem a symetrií, realita byla poněkud jiná. Paříž byla stále goticko-renesanční město s velmi silnými momenty klasického pojetí (Places Royales, Louvre, některé hôtely apod.). Nezřízené rozšiřování započaté v 16. století bylo sice regulováno dekrety z let 1724, 1725, 1726, 1728 a 1765,[7] ale jejich frekvence napovídá, jak byly neefektivní. Ustavený perimetr byl vždy překročen a město rostlo neustále dál (výjimkou byly samozřejmě královské projekty uvnitř i kolem Paříže). Nakonec byl zvolen jiný postup, místo absolutních restrikcí byl další vývoj podporován (dokonce i finančně), avšak za jasně stanovených podmínek.[8] To mělo za následek výraznou změnu v přemýšlení investorů i jednotlivých stavitelů, kteří výměnou za výhodnější výstavbu dodržovali pravidla měnící město v jeho vysněný „klasický ideál“ popisů z počátku století. Toto zpravidelňování však zvyšovalo tlak na změny ve struktuře vnitřního města, jež byly od čtyřicátých let častým tématem v rámci zmiňovaných spisů. Jedním z přístupů, jak dodat městu pocit řádu, se stalo izolování výrazných budov od jejich okolí, nejčastěji demolicí okolní „parazitující“ zástavby. To se například aplikovalo od konce padesátých let v okolí Louvru. [6]
[7] M. Gallet, Paris Domestic Architecture of the 18th Century, Londýn: Barrie and Jenkins 1972, s. 2.
[8] Lavedan, Histoire de l’Urbanisme, vol. 2, Paříž: Henri Laurens 1959, s. 338.
K podobnému kroku se odhodlaly i některé farnosti, které rozšiřovaly parvis před západními průčelími svých kostelů, často velmi razantním způsobem za cenu velkých ztrát. Pakliže se nejednalo o královský projekt, musela farnost nashromáždit nejen dostatek financí, ale také podporu městských rad a podnikatelů, případně odškodnit váženější/bohatší obyvatele, kterých se demolice týkala. I proto se tyto projekty táhly roky, než byly kompletně zrealizovány, dobrým příkladem může být prostor před katedrálou Notre-Dame. Složitější byl naproti tomu projekt parvis před kostelem Saint-Eustache, jehož rozměry nebyly téměř vůbec naplněny. [7] [8] [9]
Zřejmě největším a nejmonumentálnějším se stal parvis před kostelem Saint-Sulpice. Samotný kostel se začal stavět už v 17. století, práce byly mnohokrát přerušeny, až projekt převzal roku 1733 J.-N. Servandoni. Byl to právě on, který přišel o dvacet let později s návrhem na rozšíření reprezentativního prostoru před tehdy nedokončeným průčelím, [10][11] to bylo navrženo až o dva roky později – 1754. [12]
Z celého projektu náměstí byl podle jeho plánů zrealizován pouze jeden dům, ostatní se sice drželi obecnější architektovy vize, byly však postupně dokončovány až do třicátých let 19. století.[9][13]
[9] L. Bergeron (ed.), Paris: genèse d’un paysage, Paříž: Picard 1989, s. 186.
Celek jednotlivých plánů
Po polovině století se situace změnila, mnozí investoři už nechtěli čekat na podporu nebo dokonce spoluúčast dvora na těchto projektech. Začaly se množit jednotlivé plány, které v detailu měnily Paříž mnohem rychleji a efektivněji než předchozí celoměstské snahy. Takováto soukromá iniciativa, dle mého názoru, nesporně souvisí se změnou společenskou, kdy se skomírající absolutismus pomalu nechává ovlivňovat osvícenstvím, které bude v následujících desetiletích stále silnější. Architektonické plány se proto začaly mnohem více soustředit na problémy zmiňované již Laugierem, jako například hygiena a její řešení v rámci nově vystavěných bloků. Sám autor si ve svém spise vysnil ideální město (téměř renesančního ražení), kterým však byla očividně myšlena Paříž. Do města se mělo vstupovat širokými ulicemi lemovanými stromy, brány by v pravidelných intervalech určovaly hlavní ulice, jež by mířily do středu skrze pravidelná a otevřená náměstí, ne nepodobná existujícím Places Royales nebo Piazza del Popolo. Zdálo by se, že se točíme v kruhu a vše již bylo řečeno v předchozím století, Laugier však přichází s dalšími charakteristikami, které jsou již progresivnější. Ulice by měly určenou výškovou hladinu v závislosti na jejich šířce a počtu zeleně, domy by měly být rozmanité, avšak stále se držet uliční (bulvárové) harmonie celku.[10] Naproti tomu se bránil repetitivním fasádám, proto navrhoval, aby byly odlišeny jednotlivé fasády bloků, které by tak byly současně sjednocující i charakterizující – vše s minimem dekoru a rozdílnými barvami.
[10] Podobný přístup u nás najdeme například v Hybernské ulici v tandemu paláců Haffeneckera, Palliardiho a Hegera.
Dalším z inovátorů předcházejících projektu náměstí Ludvíka XV., které se stane pomyslným předělem pařížského plánování, byl Pierre Patte. Ten přejal některé Laguierovy myšlenky a publikoval je spolu se svými roku 1767. Jejich razantnost však může dnes zarazit – požadoval asanaci všech polozbořených nebo zanedbaných domů, jejich nahrazení novými objekty i ulicemi. Jeden z důvodů bylo zlepšení hygienické situace ve vnitřním městě, ale hlavní motivací bylo zdůraznění dominant kostelů a paláců. Asanace se měla vztahovat i na živelně postavená předměstí Paříže, kde požadoval plošný přístup. Tedy absolutní demolice veškerých domů a následné vytyčení zcela nových čtvrtí podle centrálního plánu (stále se mělo jednat o akci soukromou s částečnou participací města!). Oproti svým vzorům, ideální města starověku a renesance, byl proti absolutní symetrii a geometrické přehlednosti. „Pocestný nesmí přehlédnout celé město jedním pohledem. Musí být neustále vtahován něčím novým, něčím proměnlivým. Tím, co ho bude vzrušovat a co ho upoutá.“[11]Všechny tyto myšlenky ještě zdokonalil a roku 1769 vydal traktát o ideálním přístupu k urbanismu s částmi o bezpečnosti, čistotě, dopravě, distribuci vody, přesunu hřbitovů mimo obytné části či kanalizačním systému.
[11] M.-A. Laugier, Essai sur l’architecture [1753]. Observations sur l’architecture [1765], Brusel: Pierre Mardaga 1979, s. 222.
Vše naznačovalo nový směr vývoje k více inženýrskému a praktickému pojetí rozšiřování města a jeho praktických potřeb. Právě Patte poprvé spojil architekturu, plánování a inženýrství do jednoho celku a vytyčil tak cestu k efektivnímu a příjemnému městu. Paříž však čeká ještě dlouhá cesta plná omylů a opakování starých chyb… Poslední třetina století však přinese zásadní projekty, které předznamenají století devatenácté. A právě o nich bude příští článek, tentokrát s účastí dvora a hlavně jeho pokladny.
