Královská a městská architektura
Jak bylo řečeno na konci minulého článku, pařížské tradice a architektonický vývoj byly poněkud jiného rázu než „královská linie“. Jednostranné spojení mezi návrhy královských a aristokratických či měšťanských staveb bylo ze strany šlechty jednoznačně pasivní. Poté, co se František I. rozhodl pro renesanční výraz jako oficiální, daly se realizace jím pozvaných architektů, a později i francouzských následovníků, místy srovnávat dokonce s italskými příklady.
Hlavním stavebním podnikem v Paříži se pro královské architekty a stavitele stalo rozšíření Louvru. Po polovině 16. století se královská rodina rozhodla o přesunutí z hôtelů ve čtvrti Marais, což vyvolalo nutnost přestavby a rozšíření. Prvotní Serliův návrh byl odmítnut, proto byl roku 1546 osloven Pierre Lescot.[1][1] Ten navrhl velkou novostavbu vytvářející nový dvůr s vytříbeným členěním fasád. První dvě podlaží byla strukturována precizně pochopeným klasickým tvaroslovím, vrcholové podlaží bylo atikově odděleno od prvního patra výraznou římsou. Podlaží svou výzdobou a balustrádou částečně zakrývalo střechu. Kombinací francouzských a italských prvků se Louvre stal v podstatě nedostižným příkladem pro mnoho aristokratických paláců v Paříži, zejména kvůli dimenzím a nákladnosti, kterým se šlechta nemohla vyrovnat.
[1] Matthew Kidd, The End of the Middle ages and the Renaissance, in: Delia Gray-Durant (ed.), Paris, Taunton 2015, s. 14.
Zároveň s tímto rozšířením v šedesátých letech začaly práce na Tuilerijskémpaláci podle plánů Philippe de l’Orma. Jeho vize byla mnohem více klasicizující než Lescotův návrh nových křídel Louvru. Realizace plánů probíhala pomalu, nakonec bylo postaveno pouze celé západní křídlo. Tehdejší stav je možné vidět na Merianově plánu Paříže z roku 1615. [2] Pro svou jednodušší strukturu, více klasické odkazy a rychlou konstrukci se stal Tuilerijský palác významnější předlohou pro pařížské hôtely.
http://paris-atlas-historique.fr/resources/Louvre_tuileries+M$C3$A9rian.jpg
Příkladem, který se svou klasičností nejvíce přiblížil italským a teoretickým předlohám, však nemůžeme hledat ani u královského, ani u aristokratického sídla. Stala se jím fontána, na které pracoval sochař spojený s královskými stavebními podniky, Jean Goujon. Městská objednávka se vymykala tehdejším měřítkům kvalitativním i rozměrovým. Dalo by se říct, že mnohá díla francouzské architektury následujícího století nedosáhnou takové klasické čistoty a proporcí, jak tomu je u Fontaine des Innocents. [3] I díky svému „nepraktickému“ účelu mohl Goujon komponovat fasády s neobyčejnou volností a s dodržením všech pravidel. Dvouosá architektura byla vždy otevřena obloukem flankovaným po stranách dvojicí korintských pilastrů, mezi kterými byly skvělé figurální i ornamentální reliéfy. Vrchol byl zakončen vysokou atikovou římsou, taktéž reliéfně pojatou. Nad zdrojem takto čistého rozvrhu se vede debata dodnes. D. Thompson navrhuje, že Goujon byl inspirován rozvržením fasád prvních návrhů Louvru od Lescota. Jiní se přiklání k myšlence inspirace mnohými náhrobky, které užívaly podobných kompozic a antikizujících prvků k docílení módního vzezření. Ať tak či onak, je třeba vyzvednout roli fontány v procesu percepce nového architektonického výrazu mezi nejširšími vrstvami Pařížanů. Jejím umístěním v těsné blízkosti největšího městského trhu (pozdější Les Halles)[2] se dostalo mnohým prvního doteku krásy ještě před tím, než bude Paříž po polovině 16. století postupně přeměňována šlechtou i králem.
[2] Viz Kidd (pozn. 1), s. 337.
Měšťanské domy
Pravým opakem takové konfrontace s novým výrazem představovaly měšťanské domy tvořící až 85 % všech budov ve městě. Zde se stále držel středověký způsob výstavby, a to minimálně do konce 16. století, v některých méně rozvíjejících se čtvrtích ještě do poloviny 17. století! Z rytin a obrazů je sice jasné, že se postupně měnil vkus a podoba měšťanských domů na exponovaných místech – snižující se střechy, ne tak výrazné vikýře, pravidelná struktura oken. To vše přichází velmi pozvolně, hlavním faktorem brzdícím nový rozvoj byly tradiční stavební techniky, které se od středověku zdokonalovaly a během 16. století došly vrcholu.
Pařížské pozdě středověké a „renesanční“ měšťanské domy měly specifické rysy, které bychom sice našli i v jiných městech (Německo, Nizozemsko), ale v Paříži byly tyto rysy až obsesivně zdůrazňovány. Nejvýraznějším z nich bylo hrázdění, vždy na masivních základech celokamenného přízemí, nebo alespoň na kamenných pilířích. Až čtyři hrázděná patra z dlouhých kmenů se nakláněla směrem do centra parcely, zatímco kamenné přízemí na druhou stranu, směrem do ulice. Během 16. století technika hrázděných domů dosáhla takové kvality, že bylo potřeba opravdové minimum tesařských prací a dřeva s tím, že statické problémy byly řešeny právě tímto charakteristickým „vypouknutím“ přízemí a následným zkosením fasád. [4] Všechny technické postupy s tím spojené nijak neulehčovaly pronikání klasického tvarosloví do nejširších vrstev městského prostředí, společně se stále malým podílem celokamenných fasád a konstrukcí.[3]
[3] Pierre Bullet, Architecture pratique, Paris 1762, s. 515.
Město jako racionalizovaná struktura?
I přes takto zakořeněné tradiční typy byly od poloviny 16. století podnikány pokusy o zpravidelnění jednotlivých čtvrtí a při výstavbě nových domů se mnohdy stavitelé přiklonili k novějším typům – kamenným, širším založením s asymetrickým dvoj či trojtraktem se štítem nad hlavním prostorem.
Zajímavou iniciativou zde byl v podstatě městský projekt fronty měšťanských domů na ostrově Cité mezi mostem Petit-Pont a Hôtel de Dieu z roku 1552. Jednalo se o průběžnou uliční fasádu, kdy každý dům měl dvě patra, v přízemí dva oblouky arkády, nebyly zde žádné gotické štíty, a na fasádě jsme mohli už vidět klasické prvky, ne nepodobné těm ze Serliových návrhů. Druhým z těchto pokusů byl plán přestavby a výstavby za vlády Jindřicha III., taktéž na ostrově Cité. V roce 1584 byl královským plánovačům a stavitelům zadán projekt nové ulice mezi Pont-Neuf a Pont Saint-Michel. Výsledek obou pokusů je dnes víceméně neznámý, veškeré fragmenty dochované až do 19. století byly smeteny haussmannovskými zásahy. Je však důležité ukázat na souvislost mezi těmito snahami a výstavbou nového mostu (viz minulý článek), kdy se město i dvůr pokoušely alespoň elementárně a bodově regulovat městský prostor a výstavbu.
To je podstatný krok, ke kterému se v Paříži odhodlali jako jedni z posledních v Evropě, avšak doba velkých urbanistických plánů, které budou oslňovat zbytek kontinentu, ještě přijde. Samozřejmě, největší potenciál řízeného rozvoje města spočíval v plánování nových čtvrtí. K tomu se postupně přistupovat muselo, protože podle současných odhadů se počet obyvatel Paříže mezi lety 1500 a 1550 zvýšil cca o 45 tisíc a v roce 1600 bychom zde našli dokonce 220 tisíc obyvatel.[4] Většina z těchto nových obyvatel však žila za hradbami města v tristních podmínkách.
[4] Anthony Sutcliffe, Paris – An Architectural History, London 1993, s. 18.
Jedním z tehdejších problémů bylo i urbánní zahušťování města v jeho stávajících hranicích. Velkou roli na tomto procesu měla opět královská rodina a přesun dvora do Louvru. Opuštěním několika hôtelů významně pomohla dalšímu vývoji výstavby a plánování. Mnohé z těchto objektů disponovaly velkými zahradami a po jejich opuštění se přistoupilo k razantním přestavbám nebo k dokonce k demolicím. Uvolněné pozemky byly v některých případech rozděleny novými ulicemi, podél kterých vznikly menší parcely, zatímco mimo předpokládané tepny byly umístěny parcely rozsáhlejší. Velmi dobrým příkladem tohoto postupu se stalo rozdělení pozemků Hôtelu Saint-Pol, který disponoval neobvykle rozlehlými zahradami, skrze které byly naplánovány nové široké ulice (až 11 metrů) a byly zde rozděleny parcely podle výše popsaného principu. Stejný postup byl zvolen i při lotissementu Hôtelu des Tournelles [5] po roce 1563, jehož plánováním byl pověřen Jean de l’Orme (bratr Philippa). Ten měl vytvořit „jednoduché schéma pravoúhlých ulic a veřejného prostoru s novými domy podobných fasád“.[5]
[5] Jean-Marie Pérouse de Montclos, La fin de la Renaissance et les Guerres de religion (1560–1590), in: Jean-Marie Pérouse de Montclos (ed.), Le guide du patrimoine Ile-de-France, Paris 1992, s. 57.
Ačkoliv se z tohoto rozsáhlého projektu nezachovaly žádné kresby, ani fyzické fragmenty, je třeba jej zmínit jako důležitý milník přiblížení se italizujícím ideálům renesančního města. Analogický zájem o podobu města potvrzuje i královské nařízení Jindřicha II. z roku 1554, které nařizuje demolici všech budov, které vybočí z uliční čáry určované městskými úředníky. Nařízení nebylo reálně téměř nikdy využito, ale opět ho můžeme spojit s rostoucím zájmem Koruny o město pojaté jako organizovanou strukturu, ke kterému dal právě Jindřich II. velmi solidní základ.
Velkoměsto Jindřicha IV.
Jestli bychom měli vybrat jednoho panovníka, který předurčil další směřování Paříže jako plánovaného města, nebude to překvapivě žádný z Ludvíků. Bude to právě Jindřich IV. (1553–1610), který vytvořil první vizi Paříže jako silného hlavního města, národního centra po nedávno skončených náboženských válkách. Paradoxním přitom může být přítomnost italské královny Marie Medicejské při budování „národní metropole“, je to však právě ona, která udržuje francouzský kontakt se současnou italskou architekturou! Doba Jindřichova panování je v optice vnímání Paříže spojená především s trojicí náměstí, známou po celém světě. Právě proto bych zde rád upozornil i na komplexní program regulací, o který se král pokoušel, a na jehož základech mohli stavět další projekty a velkolepé plány 17. století.
Důležitým nařízením pro udržování města jako organizovaného celku se stalo posílení pravomocí městských částí týkajících se výstavby a oprav domů v jejich sféře vlivu. Od roku 1600 bylo nutné si opatřit ověření o vhodnosti nové výstavby nebo úprav stávajícího domu ve vztahu k určené uliční čáře. Zásadní je však rok 1607, kdy královský edikt jasně vymezil povinnosti stavebníků a určil zásadní podmínky další stavby.
Důležitým bodem dokumentu bylo tzv. alignement, tedy „narovnávání“ – určení pevných regulací uliční čáry, podoby nárožních domů, šířky ulic apod. Do budoucna bylo také zakázáno stavět nové hrázděné domy, stejně tak rozšiřovat již existující o přístavby zasahující do ulice nad výše zmíněné limity.[6] Tato a další nařízení pomohla k vybudování nového města nejen v rámci konkrétních královských projektů a novostaveb, ale započala se tím celková proměna od zcela neorganizované masy k postupně racionalizované struktuře.
[6] Jean-Paul Babelon, Demeures parisiennes sous Henri IV. et Louis XIII., Paris 1965, s. 51.
Náměstí jako centrum obchodu i reprezentace
Jak bylo řečeno, nejvýraznějším výsledkem Jindřichova snažení byla trojice náměstí s přilehlými ulicemi, která měla vytvořit další obytná a komerční centra. V podstatě developerské projekty krále v rámci hlavního města – pozemky a projekční práce, měly být zaplaceny prodejem a zájmem individuálního kapitálu. Vše mělo být navrženo královskými architekty s podmínkou dodržování jednotného výrazu domů v soukromém vlastnictví, a tím umožněné identifikace s ostatními třemi náměstími. Každé mělo mít svůj specifický tvar, a zároveň měla být sjednocena jednoduchou cihlovou a kamennou architekturou. Roku 1605 byly zveřejněny plány prvního z náměstí v Marais,[7] později známého jako Place Royale (dnes place des Vosges), o dva roky později byla oznámena stavba Place Dauphine na ostrově Cité, a jako poslední, nikdy nerealizované, Place de France.
[7] Henry Ballon, The Paris of Henri IV.: Architecture and Urbanisme, Cambridge MIT Press 1991, s. 66.
Za komerčně nejvýhodnější bylo považováno malé trojúhelné náměstí spojené s výstavbou Pont Neuf, [6] který byl dokončen roku 1606.[8] Zejména kvůli jeho umístění v rámci města – většina královských úřadů stále sídlila na ostrově Cité, stejně tak hrála roli blízkost Louvru. Plánování bylo svěřeno vévodovi de Sully, reálně se předpokládá účast královského stavitele Clauda de Chastillon a architekta Salomone de Brosse. Náměstí se brzy stalo vyhledávanou adresou diplomatů, právníků a královských úředníků, arkády byly zaplněny obchody. Již předpokládaný úspěch se propsal i do podoby projektu. Rozložení na komerční parter a dvě obytná patra nám může připomenout opět stavbu Pont Notre-Dame, schéma fasád se však razantně změnilo a zjednodušilo. [7] Průběžně bosované arkády přízemí sjednotily celek i přes trojúhelníkový rozvrh celku, obytná patra od sebe byla oddělena výraznými patrovými římsami, na které kontrastně navazovala vertikalita jednotlivých okenních os provedených v cihle a kameni. Progresivní pokračování obytné části až do partie střechy pomocí vikýřů bez štítů se později ukáže být jedním z určujících rysů pařížské architektury na desetiletí dopředu. Stejně tak i výrazná kombinace cihlových a kamenných fasád, ty se zde sice neobjevily poprvé, ale tento projekt představuje bod zlomu! Celkově se jedná o poučenou kombinaci francouzské tradice s renesančním tvaroslovím v duchu Serlia. Literatura hledá také zahraniční inspirační zdroje, například Palladiovy návrhy nebo Piazza Della Reppublica v Livornu,[9] zde je však třeba zdůraznit původní záměr vytvoření opravdu pařížské a francouzské architektury.
[8] Ten je svým způsobem také nutné považovat za mezník, jedná se o první pařížský most bez zástavby a dnes jeden z nejstarších vůbec.
[9] Tento názor zastává zejména David Thompson, Renaissance Paris: Architecture and Growth, 1475–1600, London 1984, s. 142.
Dauphine%2C_Paris_1er_001.JPG
Chronologicky první z navrhovaných náměstí, Place Royale, bylo zpočátku zamýšleno jako komerční centrum ve spojení s trhy, a zejména s královskou manufakturou na hedvábí.[10] Od prvních návrhů z roku 1603 se celkové pojetí změnilo a po roce 1605 byla přijata koncepce náměstí jako souboru reprezentativních sídel se společnou fasádou. Samotné náměstí mělo sloužit královským slavnostem a přehlídkám. Architektonické pojetí se téměř nelišilo od Place Dauphine, stejně tak obsazení parteru obchody. Byl zde rozdíl ve využití podloubí po celém čtvercovém obvodu náměstí, ale zejména v proporcích. [8] Zatímco u Pont Neuf byly domy členěny po dvou osách, zde bylo členění rozšířeno na čtyři osy, a ještě bylo umocněno vysokými střechami. Ty gradovaly ve středu každého křídla kolem náměstí, kde se nacházejí velké pavilony s trojosými průjezdy. Opět zde můžeme hledat možné inspirace italskými náměstími s arkádami (Florencie nebo Pienza), stejně jako v teoretických návrzích Albertiho a jeho okruhu.[11] I zde je však potřeba upozornit na zmiňovanou kombinaci tradice a francouzské modernity.
[10] Viz Pérouse de Montclos (pozn. 4), s. 58.
[11] Mark Girouard, Cities and People: A Social and Architectural History, London 1985, s. 172.
Posledním z náměstí se mělo stát Place de France, [9] to však nebylo nikdy zrealizováno, ale jeho plány ukazují na zajímavý posun ve vnímání města! Stejně jako u předchozích je zde možné navrhnout spojení s italskými příklady, tentokrát mnohem jasnější – Piazza dell‘ Popolo v Římě. Samotné náměstí se nacházelo u městských hradeb a z jeho půlkruhového půdorysu paprskovitě vycházelo osm dalších ulic směrem k řece. Z grafik je možno usuzovat, že architektonické pojetí náměstí se od dvou předchozích nemělo příliš lišit, co však stojí za pozornost, je již zmiňovaná proměna vnímání města.
Oproti starším projektům se zde architekti spíše než na náměstí samotné zaměřili na ulice z něho vycházející. To, společně s Jindřichovým ediktem z roku 1607, dokládá uvědomění si ulice jako prostředku změny celého města! Jediným výsledkem-pohrobkem se stala dnešní Rue de Turenne, započatá až s vládou Ludvíka XIII. Je jediným dokladem, jak mohl vypadat celý východ Paříže, kdyby bylo zrealizováno ostatních sedm ulic.
I ve své osamělé jedinečnosti je skvělým dokladem, jak velké byly plány Jindřicha IV. na změny Paříže. Je otázkou, jakým směrem vývoje by se město vydalo, a zda by například došlo k tak razantním změnám během 19. století, kdyby podobné urbanistické a architektonické změny pokračovaly bez přerušení i nadále. To už jsou pouze hypotetické otázky, na které nelze odpovědět. Jisté je to, že Jindřichovy zásahy otevřely možnosti francouzskému klasicismu, a s ním i sebevědomým plánům každého z Ludvíků.
