Město krále Slunce
V minulých článcích jsem psal, jak se Paříž změnila za vlády Ludvíka XIV. z hlediska celkového pojetí města, nových sakrálních budov i sídel šlechty a krále. V této době se ale zásadně rozvíjel i fenomén veřejných budov, ať s královskou patronací nebo například kardinálskou.
eaab88245b54b89dcf5e382f554f1e09.jpg
Druhým jmenovaným je hned případ jedné z nejdůležitějších realizací tohoto typu – Collège des Quatre Nations architekta Louise Le Vau. [1] Dominantní portikus s kupolí a půlkruhovým náměstím dodnes tvoří protiváhu na levém břehu k pravobřežnímu Louvru. Projekt vznikal v šedesátých letech a celá stavba byla dokončena roku 1691, původně autor zamýšlel i propojení s opět rozestavenou královskou rezidencí. [2] Zde se však prosadila varianta Perraultova a Le Vau tak nemohl zrealizovat svou vizi propojení „královské“ a „kardinálovy“ moci nad podobou města. Zajímavý je také kontrast levého břehu s nefalšovaným náběhem na barokní tvary a práci s městským prostorem (iluze symetrie, dominanta kupole, osa plánovaného mostu…) s přísným klasicismem vznikajícího Louvru. Z hlediska stylového je tu i zajímavé propojení francouzsky řešených křídel s pavilony a jejich střechami na krajích v kontrastu s výrazně římským vyzněním středového kostela.
Louis_Le_Vau_project_general_site_plan_of_the_Louvre_and
_the_Coll%C3%A8ge_des_Quatre-Nations%2C_detail_-
_Ballon_1999_p37_%28fig19%29.jpg
Jak jsem se o tom zmiňoval v minulém příspěvku, z Paříže se stávalo město francouzského klasicismu, a jako k takovému náležela i jistá forma imperiálního nádechu z hlediska symbolického. I proto se od 70. let, kdy bylo postupně bořeno opevnění, začaly objevovat oslavné brány a vítězné oblouky. Tyto stavby nemohly být svěřeny povolanějším umělcům než těm z nově založené Královské akademie, ne-li přímo jejímu řediteli a žáků. První z nich, François Blondel, navrhl oslavnou bránu Porte Saint-Denis v roce 1672 [3] a jeho žák, Pierre Bullet ji o dva roky později doplnil nedalekou branou Porte Saint-Martin. [4]
Výběr Blondela nebyl náhodný, velký znalec antického Říma, pro kterého byl vítězný oblouk nebo brána vrcholem klasického ideálu architektury.[1] Přímými římskými inspiracemi, společně s Perraultovým Louvrem, tato blízkost už absolutně potvrdila vyspělost a převahu „classicisme à la français“ i po celé následující století v Paříži a v celé zemi. Je také dobré podotknout, že motiv vítězného oblouku bude metropoli nad Seinou doprovázet i během dalších staletí, naposledy v roce 1989 v la Défense. [5]
[1] Pierre Lavedan, Histoire de l’urbanisme, Paříž 1959, s. 281.
Společně s umisťováním těchto monumentů se opět vynořila myšlenka nových náměstí, která ve městě nevznikla od doby Jindřicha IV. Tentokrát se však nejednalo o absolutně reprezentační projekt, jako spíše o projekt developerský… Iniciativa ze strany obchodníků a spekulantů s pozemky paradoxně pomohla vytvořit dvě náměstí určující dodnes charakter okolí Louvru a Palais Royal. Projekty jednoho kruhového a druhého oktogonálního náměstí byly zamýšleny jako rezidence bohatých obchodníků i šlechty, ale zároveň byly stále oslavou krále. Paříž v této činnosti rozhodně nebyla osamocená, po Ludvíkových vítězstvích v 70. a 80. letech mnohá města zamýšlela vztyčit panovníkovu sochu, a jak bylo již z Itálie zvykem, jednalo se o sochu jezdeckou, jejíž okolí bylo jasně definováno. Byl potřeba odstup, přiměřená architektura podporující vyznění samotné sochy, a také vytvoření „správného pohybového toku“ jejích obdivovatelů. Roku 1681 dostal král darem svou jezdeckou sochu [6], jejíž kopie pro veřejné umístění byla hotova o tři roky později, ale stále ji „nebylo kam dát“. Objednavatel sochy, maršál de la Feuillade, odkoupil několik pozemků za pařížskými Les Halles, kde na místě domů a zahrad zamýšlel vytvořit nové náměstí. Projekt svěřil J.-H. Mansartovi, ten umístil sochu do jeho středu a kolem ní vytyčil kruhové náměstí o průměru téměř čtyřiceti metrů. [7]
Z původně dost pragmatického záměru se stalo gesto královské reprezentace,[2] nicméně relativně nepraktické. Nejen, že bylo nutné kruhové náměstí napojit na starší uliční síť, tehdy ještě dost nepravidelnou, musely být také „ochuzeny“ domy o prostavěný prostor, který by jinak mohl být využit mnohem ekonomičtěji. [8] Co je však důležité pro nás, jako obdivovatele města a jeho architektury, je programový návrat ke starším královským realizacím! Jules-Hardouin Mansart se na svých téměř čtvrtkruhových fasádách vrací k rozvrhu fasád náměstí Jindřicha IV. Z průběžných arkád se sice staly liché, avšak dvouúrovňové členění s mansardovými střechami a vikýři zůstalo. Se dvěma rozdíly, vše bylo kamenné (žádné střídání s cihlou) a veškerý detail i proporce byly bezchybně klasické. Do lichých arkád byly vloženy obchody, takže onen komerční aspekt byl nakonec také splněn. Je však dobré upozornit, že ten byl všal výrazově převrstven palácovým vyzněním celku. Obě patra, z nichž první bylo větší a je možné jej považovat za piano nobile, byla sepjatá monumentálním řádem s výraznou korunní římsou. K palácové architektuře také mohou ukazovat zmiňované vikýře, jejichž tvarové střídání a poněkud hmotné vyznění se střechou mohou připomenout realizace typu Hôtel de Sully. Celé Place des Victoires bylo dokončeno až v 90. letech, kdy si obchodníci vymohli u krále zbourání posledních zbytků starých budov, které bránili úplnosti celého kruhu.
[2] Georges Dethan, Paris au temps de Louis XIV., 1660–1715, Paříž 1990, s. 406.
Druhé náměstí, Place Vendôme (dříve Place de Louis le Grand), je z dnešního pohledu snad ještě více spekulantským počinem, nebo alespoň zrod původní myšlenky. Je do něho od počátku také zapojen J.-H. Mansart, ten s dalšími šesti společníky koupil starý hôtel s rozsáhlými zahradami, dnes na pozemcích vedle Avenue de l’Opéra. Původním plánem bylo zbourat stojící budovy, rozparcelovat pozemek, a následně jednotlivé části prodat. To se však dlouho nedařilo, takže skupina musela změnit plán. Záchranou velké investice měl být král, u něhož doufali, že se mu zalíbí velký soubor budov spojených s chodem státu – blízkost Louvru a PalaisRoyal jim hrála do karet. Po roce 1685 začaly práce na fasádách, ty jediné byly do poloviny 90. let hotovy, tehdy se rozhodlo o jiném rozvrhu celého náměstí – oktogonálním. [9]
Dokončené fasády byly zbourány a celé náměstí bylo vystavěno znovu, opět se sochou Ludvíka XIV. v jeho středu. Kromě tvaru bylo členění homogenní „fasády náměstí“ podobné jako u Place des Victoires a problém špatně osvětleného rohu byl také vyřešen, zde vložením zkosených hran. [10]
Na každé straně byl střed zdůrazněn frontonem, ve vložených hranách byly frontony doplněny celkem masivními sloupy [11], které vyvolávaly stejný pocit plasticity jako Palladiova Basilica ve Vicenze.
Ještě více než u předchozího náměstí zde tedy byl vytvořen pocit palácové architektury, mimo jiné i vyššími okny piana nobile, které jakoby utlačovalo segmentová okna 2. patra. [12] Vše je doplněno střídajícími se ozdobnými vikýři se skvělou kamenickou prací. [13]
Vliv dvou náměstí na celé město?
S dokončením druhého náměstí na počátku 18. století se začal projevovat jejich vliv – dva úspěšné projekty propojující královskou, finanční i obchodní reprezentaci. Zjevná lehkost a přirozenost, se kterou Mansart obě náměstí komponoval, měla vliv nejen na hôtely šlechty, ale i na měšťanské domy. Schéma lichých arkád s bosáží, dvou pater s „pianem nobile“ a střechou rytmizovanou dvojím typem arkýřů se stalo „kodifikovaným řešením“, jak se vypořádat s klasickým řádem a proporcemi ve městě stále ještě plným asymetrických a úzkých parcel. To samozřejmě bylo i v královském zájmu postupně měnit, stejně jako se to dělo během vlády Jindřicha IV. nebo Ludvíka XIII., avšak příležitostí k razantním a velkým zásahům bylo pomálu. Jedním z mála bylo rozšíření ulice de la Ferronnerie[14] v majetku farnosti Saint-Germain-l’Auxerrois. Její část měla být přestavěna v rámci obdobných spekulací jako u zmiňovaných náměstí. Tehdy bylo rozhodnuto o rozšíření ulice alespoň na 10 metrů, a také byla královským nařízením změněna podoba fasád jednotlivých novostaveb do ucelené podoby. Toto se stalo v roce 1669, a lze to pokládat za nejstarší uliční regulaci v rámci soukromé výstavby.[3] Práce byly dokončeny roku 1677 a v tu chvíli se jednalo o největší regulovanou ulici v celé Paříži.[4]
[3] Předtím se dá samozřejmě mluvit o náměstích Jindřicha IV., a hned následně o náměstích s Ludvíkovými sochami.
[4] Pierre Francastel, Paris et la création urbaine en Europe au XVIIe siècle, in: Pierre Francastel (ed.), L’Urbanisme de Paris et l’Europe, 1600–1800, Paříž 1969, s. 45–48.
Vliv takovýchto projektů, stejně jako dvou zmiňovaných náměstí, byl tedy velký, a společně s hôtely (jejichž stručnou genezi jsem v minulých článcích načrtl) se změny začaly projevovat i na okolní zástavbě v jejich okolí.[5] Minimálně od poloviny století na ně mimo realizace měly vliv také domácí spisy o architektuře následující příkladu Serlia o století dříve.[6] Ty kromě základní teorie a pojmů přinášely i konkrétní příklady typových městských domů odstupňovaných podle velikosti. Vyznačovaly se vysokými střechami rovnoběžnými s ulicí, vysokými komíny, výraznými patrovými římsami mezi obdélnými okny a převýšenou lichou arkádou, často s pásovou bosáží. Kombinováním těchto domů měla vznikat repetitivní skladba ulic, čímž se v podstatě otevřela nová možnost ulic naplněných řádem a lapidární kvalitou. I přesto se mnoho stavitelů stále uchylovalo k „osvědčenému“ výrazu z počátku 17. století, tedy střídání cihlové a kamenné fasády s velmi střízlivými klasickými prvky s trojúrovňovou strukturou známou ještě z Hôtelu Tubeuf dokončeného roku 1642.
[5] Francouzi tomuto okolí říkají l’architecture d’accompagnement.
[6] Nejvýrazněji se o to pokusil Pierre Le Muet se svým spisem Manière de bien bâtir pour toutes sortes de personnes. Kniha poprvé vyšla roku 1647, ale úspěšnější a rozšířenější bylo její druhé vydání z roku 1663, ve kterém se architekt pokusil o téměř „modulový přístup“, kdy návrhy na větší a větší domy podmiňuje využitím rozměrů nebo objemu předchozího příkladu.
Výše popsanou změnu je ještě třeba zdůraznit, protože i díky takovým spisům a příkladům typu rue de la Ferronnerie, se začala většina hôtelů i měšťanských domů navrhovat s fasádou přímo do ulice. To bylo mimo jiné umožněno použitím štukových fasád méně nákladných domů, které tak nezaostávaly s porovnáním se sousedními šlechtickými sídly, jako v době hrázděných domů. Nový materiál, přirozená pařížská vertikalita a nedávné příklady začaly vyrovnávat úroveň šlechtických a měšťanských domů natolik, že byly přejímány i prvky původně náležející pouze reprezentaci, kupříkladu balkony. Do poloviny století bychom je našli skoro jen na královských stavbách nebo hôtelech rodin propojených s dvorem – dobrým příkladem je Hôtel de Beauvais.
„Londýnská“ Paříž
Vyrovnávání a normalizace ulic se tedy projevovala nejen v detailech, ale i ve větším měřítku. Masivně se rozšiřující mansardová střecha ve stejných výškách, podobné dimenze a rytmus arkád parteru nebo jednoduchost členění fasád. To vše také napomáhalo dalšímu rozvoji města – povzbuzení stavební, a tedy i podnikatelské činnosti. Ve druhé polovině století přišel „boom“ nájemních domů. I ty napomohly sjednocení Paříže, protože často jedinou dekorací byla pásová bosáž, napomáhající perspektivnímu efektu pomalu se homogenizujících ulic. Pouze domy pro bohatší nájemní klientelu přicházely s některými progresivními prvky jako kolosální řád či střídající se frontony nad okny.
Jak je vidno, pařížské domy se začaly sjednocovat a novostavby již dbaly na nejnovější trendy. Co se však měnilo jen těžko, byl stále enormní počet hrázděných domů ve starších částech města. Jejich výstavba a úpravy sice byly od počátku 17. století jasně a razantně regulovány, avšak příklad požáru Londýna z roku 1666 ukazoval, že pouhá nařízení neplatí a v budoucnu bude potřeba změnit podobu většiny metropole. Inspirací byly právě návrhy města nad Temží na další rozvoj – restrikce výšky domu, tvary střech a jejich vzdálenosti mezi sousedy, omítnutí hrázděných konstrukcí atd.
Tendence k scelování města tedy vedly z různých směrů a vyústily v jednotnou snahu. Ta byla během 18. století neustále precizována až došla konečného zhmotnění v haussmannovských bulvárech století devatenáctého.
Tímto bych ukončil tematický celek „Od Lutécie k Ludvíku XIV.“, ve kterém jsem chtěl na příkladu staveb i urbanistických rozhodnutí představit, jak vypadala Paříž ve své „nespoutané“ podobě, kterou v dnešní metropoli zažijete už jen na několika málo místech. Příští příspěvky se už budou věnovat velkému 18. století se všemi jeho bouřlivými změnami.
