A co Paříž? Jaká byla? – Na cestě ke 20. století

Války, povstání Komuny a následná ekonomická krize sice částečně zpomalily pařížskou výstavbu nájemních domů, ale nezastavily ji úplně. Mnoho projektů a rozestavěných budov bylo opuštěno, po několika letech se postup výstavby opět rozjel nanovo a mnoho plánů se tak dočkalo své realizace až ke konci 70. let. Politická etapa druhého císařství se tedy už dávno přestala psát, ale vizuálně se to na většinové produkci nepoznalo a estetická kontinuita pařížské nájemní architektury pokračovala tak, jak jsme si již zvykli. 

Setrvačnost druhého císařství 

Zásadním krokem bylo schválení desítek projektů z haussmannovské éry, které byly, i přes svou nákladnost, nutné pro dotvoření kompaktního vzhledu započatých bulvárů a os. Výrazným příkladem této kontinuity se stala prestižní avenue de l’Opéra, [1] která měla být co nejrychleji dokončena do května 1878, což souviselo s pořádáním Světové výstavy. 

I díky spěchu a potřebě kompaktního pocitu z celé ulice se preferovala jednoduchá řešení fasád upomínající na řešení např. rue de Rivoli o téměř třicet let nazpět. Až počátkem 80. let se u jednotlivých domů začal objevovat více bohatý a sebevědomý dekor, který se pokusil konkurovat samotné Garnierově Opeře. Tímto „odvážnějším“ směrem se později vydávalo čím dál více architektů, zejména na nových tepnách a bulvárech – Magenta, Henri-IV. nebo Saint-Germain a Saint-Michel. Postupně se tedy opouštěla ona tvrdě vybojovaná jednota. 

1. Camille Pissarro. Avenue de l’Opera. 1898. Reprofoto: https://bit.ly/2LOrwC8

Kontinuita nájemní výstavby se držela v mezích základního konceptu rozložení os a proporcí, avšak mnohem častěji jsme mohli být svědky větší ornamentálnosti. Ta překonala „haussmannovsky spartanskou“ fasádu až na přelomu let osmdesátých a devadesátých. Viditelně se to projevilo na čím dál vyšších fasádách (přísné haussmannovské regulace přestaly být striktně dodržovány po konci císařství), na hloubce tesaného dekoru a jeho homogenitě v rámci celého rozvrhu fasády. Najednou se měl stát jednotícím elementem celé plochy, ne pouze základních horizontálních os, se kterými se počítalo v dálkových pohledech nekončících os nové Paříže let šedesátých. 

Postupně se mnohem víc akcentovala střecha, kdy se do jejího prostoru začala vkládat dvě, ale i tři podlaží. Vizuálně se také architekti snažili o lepší propojení této nově se zvětšující části s ostatní fasádou. Střešní krajina se tedy stala členitější a hledaly se prvky schopné propojit tyto „dva světy“. K tomu mělo posloužit i větší využívání oblých linií, které neměly zrušit jasnou strukturu pater, říms a arkýřů, která se v Paříži dávno etablovala. Architekti spíše promýšleli jednotlivá řešení s větší volností tvarovou i stylovou – „kanonický typ“ rue Rivoli samozřejmě sloužil jako základní vzor pro veškerou výstavbu a byl využíván až do začátku století. [2] K němu se však postupně přidávalo eklektické promíchání stylů, zejména baroka a domácí renesance, konkrétně barevnost, materialita, ale i detail architektury z dob Ludvíka XIII. V interiérech opět nabíraly na důležitosti neorokokové kompozice s luisézními motivy. 

2. Charles Percier a P. F. L. Fontaine. Immeuble de rue de Rivoli. rozšíření 1878. Foto: archiv autora.

Nové možnosti nájemního domu 

Všechny tyto změny byly podporovány novou regulací, která byla platná od osmdesátých let. Už v roce 1880 byla prefektem ustanovena nová komise, která se však skládala zejména z inženýrů, hygieniků a železničních expertů. Architekti později vznášeli oprávněné námitky vůči chybějícímu zastoupení estetické stránky věci, protože praktickým dopadem bylo v podstatě jen zvýšení střech, možnost projektovat hlubší průčelí a mechanicky akcentovat jednotlivé části průčelí dekorem. 

Velké oblibě se těšily moderní arkýře (bow-windows), [3] které se spolu s novými kovotepeckými detaily a barevnou keramikou nejvíce podílely na celkové proměně pařížské ulice z přísné struktury na eklekticky se hemžící soubor tvarů, výrazů a objemů. Tato nová výstavba se začala koncentrovat zejména na západě města a postupně se blížila k předměstím. 

Paříž stále disponovala (od 40. let) novými hradbami, které se však po neúspěšné zkoušce pruskými děly postupně stávaly přítěží, a od osmdesátých let se bude plánovat budoucnost města bez hradeb. Zejména 15., 16. a 17. arrondissement se postupně zahušťoval zmiňovanou výstavbou určenou pro vyšší střední třídu. Paradoxem bylo, že posun města směrem na západ k zeleni Bois de Boulogne byl vykoupen demolicemi mnoha maisons de plaisance, vilek s parky a celkově zastavěním tohoto „předměstského prostředí“ (stále věšák ještě v hradbách). Ulice s vysokými bloky nájemních domů zde dosáhly pomyslného vrcholu a využívaly čerstvé regulace do jejích extrémních poloh. [4] [5] 

Hlavní devizou těchto nových, velkolepých bloků byl jasný rozdíl od minulé výstavby, kdy jsme mohli za celkem reprezentativní fasádou nalézt velmi malé byty podílející se na neuvěřitelné hustotě zalidnění celého centra. V kontrastu k tomu disponovaly nové luxusní domy na západě s vysokými stropy, výtahy, velkorysými vstupními prostory, ale také nejmodernějším vybavením – elektřinou, centrálním vytápění apod. Jednotlivé byty byly také obsluhovány dalšími prostory v jejich zadní části, takže bylo možné efektivně propojit chod domácnosti se služebnictvem i reprezentací. Takto vybavené byty jsou dnes v Paříži velmi žádané zejména studenty – jedná se často o jediný možný typ ubytování, který si mohou dovolit. 

3. P. A. Gouny. Hôtel rue Fortuny. 1890. Reprofoto: https://bit.ly/3paq6Ao
4. Bousson. Maison à loyer rue du Luxembourg. 1886. Reprofoto: https://bit.ly/2J9tyvP
5. Planchat. Maison à loyer boulevard Malesherbes. 1890. Reprofoto: https://bit.ly/2J9tyvP

Zároveň s rozvojem bytové výstavby se Paříž zaměřila i na veřejné vybavení a technické zázemí města. Téměř samozřejmostí byla ve vnitřním městě elektřina, plyn, od konce 70. let také telefon. Pošty využívaly unikátního pneumatického systému potrubního zasílání, který umožnil dodání na jakékoli místo v Paříži za méně než hodinu. Síť nádraží se zahušťovala, bylo již plánováno metro a tramvaje se proháněly po rušných bulvárech… Takto vybavené moderní město mohlo nabídnout ve své urbánnosti mnohem více pohodlí a prestiže spíše typem nájemního domu luxusních parametrů, než Brity či Američany preferovaný únik z města ven v podobě předměstských vilek. Moderní bloková zástavba v prestižní lokalitě se stala ekvivalentem respektovaného postavení, stejně jako se tomu dělo například ve stejně zahuštěném Manhattanu od sedmdesátých let. Zde byl, mimochodem, hlavním vzorem pro další vývoj města právě pařížský typ nájemního domu ve všech svých variantách.

Eklektismus, historismus, -ismus? 

Veškerá kontinuita a geometrická přísnost pařížské architektury 19. století však měla také jednou skončit. Nakonec se tím symbolickým koncem stala devadesátá léta a období po slavné Světové výstavě v roce 1900. Tato i předchozí výstavy nejčastěji propagovaly míru industrializace jako hlavní měřítko úspěšnosti země. Koncem osmdesátých let se však celoevropské hnutí umělecké obrody začalo vymezovat vůči průmyslovému a sériovému pojetí umění, života, architektury a dalších oborů. Pitoresknost a rozmanitost se měly brzy vrátit do repertoáru architektů, stejně jako jejich zájem o historickou architekturu. Zbytky „staré Paříže“, které přežily Haussmannovu přestavbu, se postupně propojovaly s reakcí na uniformitu města a společně s vlivem Arts and Crafts vyústily v nové pitoreskní pojetí francouzského klasického modelu, který tím byl „osekán“ na nejzákladnější minimum. 

Už během haussmannovské přestavby se v Paříži, zejména v její západní části, stavělo velké množství nových hôtelů, které si samozřejmě jako svůj vzor vybíraly původní hôtely 17. a 18. století. Kompozice i detail se promísily, ale koncepce zůstala téměř stejná. Odlišné bylo chování jednotky k městu. Již se neuzavírala před ulicí velkou branou, za kterou je nádvoří a až na konci hôtel samotný. Nyní se přímo obracely fasádou do ulic, které byly tvořeny pěti až šesti budovami vytvářejícími tak malé „slepé uličky“. Každá z budov si vzala z historie samozřejmě to nejvýraznější a pokoušela se být co nejoriginálnější vůči svému prostředí. Proto je zajímavé srovnávat v rámci Paříže stavební produkci sedmdesátých let v rámci vnitřního (blokového) města a spíše jeho okrajů se skupinami těchto novodobých hôtelů. Tak nejlépe vynikne onen kontrast geometrické Paříže střízlivých fasád nad opulentností tvarů, která se měla v nejbližší době přesunout i do města samotného. 

Typickým příkladem těchto „okrsků“ může být rue Fortuny v 17. arrondissementu, kde si stavěli svá sídla především úspěšní literáti a herci. Soubor architektonických fantazií se nachází nedaleko parku Monceau a stavební ruch zde byl nejčilejší mezi lety 1875 a 1900. [6] [7] Jednotlivě se dá každý dům spojit s typicky francouzským výrazem, ale jakmile se pokoušíme hodnotit celek, mnohem více se pro svou fantasknost projevem blíží tehdejší bruselské, zcela neregulované výstavbě eklektických domů a paláců. V umírněnější formě bychom tento přístup také mohli spojit s pražskou ulicí Pařížskou, která se až touto drúzou tvarů a výrazů Paříži opravdu přiblížila – pouze se zpožděním pětadvaceti let. 

6. A. Boland, Hôtel rue Fortuny. 1879. Reprofoto: https://bit.ly/3auakMv

Na prahu 20. století 

Osmdesátá léta tedy znamenají příklon k eklekticismu a historicismu, zpočátku čistě francouzského ražení, později už opravdu mezinárodní směsice. Postupně se tento „výbuch“ začal sjednocovat s novým uměním, tedy Art Nouveau. Byli to zejména teoretici, kteří se v rámci architektonických debat pokoušeli definovat velký „sloh“, který Francii již po desetiletí chyběl, nebudeme-li považovat haussmannovský přístup za sebevědomý umělecký výraz… 

Idea vše sjednocujícího stylu, který by v podstatě garantoval vytváření „krásy“, je přeci Francouzům natolik blízká – je to jedna ze základních deviz klasicismu. Nový systém však neměl být tak striktní se spoustou pravidel, ale měl spíše poskytovat obecný rámec pro individuální pojetí „nového umění“ a vytvořit tehdy chybějící pocit sounáležitosti uměleckých odvětví. Probíhající debata o novém stylu však neustále trochu pomíjela ideál funkční estetiky odpovídající novému „věku moderních strojů“. Ona modernita, na kterou se styl odvolával, ukazovala spíše na nové, dosud neznámé kvality života než na přítomnost opravdu industriálního světa, který by z logiky věci preferoval právě onu pomalu mizející homogenitu pařížské architektury posthausmannovského města. Úplné odstřihnutí od tohoto výrazu, který jsme kontinuálně sledovali téměř dvě staletí, bude znamenat nová stavební regulace z roku 1902. S tou přijde opravdový boom tvarů, stylů, konceptů a fantazií, pro něhož bude koncem až první světová válka.  

7. Rue Fortuny. Foto: archiv autora.
SDÍLET
Předchozí článekHurá do vany
Další článekNebuďte tak mraziví
Lukáš Veverka
Student navazujícího magisterského studia dějin umění na Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze. Zabývá se architekturou, urbanismem a problémy památkové péče, zejména od novověku po současnost. Poslední tři roky se intenzivně věnuje objevování a soupisu poválečných kulturních domů v Československu. I přesto je jeho velkým zájmem i umění románské nebo gotické, a to nejen z jeho rodné Kutné Hory.