Pád Napoleonova císařství a obnovení monarchie umožnily návrat k architektonickým formám předrevoluční doby. Nestálý vývoj i nadále nedovolil žádné velké stylové změny, ani reakce na evropské novinky. Stejně tak není v architektuře města postřehnutelná změna dynastií po revoluci roku 1830. Královská větev z Orléansu neměla ze svého titulu konstitučních monarchů dostatečné prostředky ani možnosti, jak ovlivňovat vývoj města a nelze s nimi spojovat tak velké stavební podniky, jak jsme byli doposud u dvora zvyklí. Proto je až do roku 1848 možné mluvit o téměř vynucené kontinuitě. Jak jsem naznačil na konci minulého článku, katolická církev se po roce 1815 zkonsolidovala a opět se stala jednou z inovativních sil, co se týče nového architektonického výrazu. Jen díky novým farnostem a novostavbám kostelů a far se do Paříže třicátých let začaly nenápadně vkrádat neoslohy, zejména neogotika. Intenzivní výstavba menších i monumentálních kostelů pokračovala až do dob druhého císařství. Na obecné směřování pařížské architektury to však mělo jen částečný vliv.
Paříž – periferie – centrum
Revoluce roku 1830, kromě politické a společenské proměny, také znamenala zlom ve vnímání města a jeho okolí. Po intenzivních obchodech (a spekulacích) s majetkem státu, který byl chaoticky nabyt během revoluce a Napoleonova císařství, byl trh saturován a nemovitosti i s pozemky se často po několika letech dostávaly zpět do rukou původních majitelů. Ti se vraceli k předrevolučnímu stylu života (samozřejmě ovlivněni moderními myšlenkami doby) a na navrácených pozemcích za městem začali budovat venkovská sídla. Projekty často inspirované Itálií začaly kolem Paříže opět vytvářet „vnější prstenec“, s tím rozdílem, že nyní sídla nepatřila výhradně králi a vysoké šlechtě. Na řadu přišly nové vrstvy, které zbohatly právě během let nejistoty, měnících se režimů, finančních či pozemkových machinací… V jednu chvíli se tedy ocitáme v situaci, kdy jsou za prestižní považovány menší vesnice a usedlosti kolem města než samotné centrum. Podobně jako před 150 lety za doby Ludvíka XIV. se členové královské rodiny a blízkého okolí Ludvíka XVIII. přesouvají do méně honosných vil se zahradami pouze lehce ovlivněnými módou anglických parků. Mezi finančníky a vysoce postavenými úředníky jsou populární městečka jako Eaubonne, Étampes, Monmorency, Monfort-l’Amaury, ale také tradiční místa spojená s monarchií – Saint-Germain-en-Laye nebo Laffitte. Dle mého názoru je možné propojit tento trend s pozdějším vývojem města za druhého císařství. Jsou to právě tyto vily, které umožňují stavět velké salony, dekorativně pojaté jídelny, enfilády (opět se vracející do módy po roce 1850), a také bydlení ve vyšších patrech – to bylo do té doby ve městě nemyslitelné, aby majitelé hôtelu bydleli třeba až ve druhém patře. To vše jsou jednotlivosti, které se s haussmannovskou přestavbou stanou neoddělitelnou součástí pařížského komfortu bydlení a jsou víceméně dodnes dodržovanými schématy, i když se dá říci, že téměř podvědomě.
Město hraje druhé housle
Zatímco v okolí Paříže sílil stavební ruch, uvnitř města se výstavba výrazně zpomalila. K největším podnikům stále patřily napoleonské projekty, jejichž realizace se často protáhla až do čtyřicátých let. Bez jasné finanční i stylové podpory státu, povětšinou zchudlé aristokracie a jen těžko přežívajících podnikatelů bylo téměř nemožné držet krok s ostatními velkými městy Evropy. Během ekonomických krizí dvacátých a třicátých let pouze vznikaly málo regulované a nekvalitně postavené dělnické bloky. Oproti podobným domům z konce 18. století[1] byly nižší a menší, v centru se novým „standardem“ stalo pět pater a směrem k periferii se výška snižovala až na pouhá dvě patra. V roce 1829 byl učiněn pokus o zrušení regulací z roku 1783, což by pomohlo pozemkovým spekulantům i stavitelům snížit cenu výstavby a učinit tak bydlení dostupnějším. Kdyby tehdejší ministerstvo pro vnitrostátní záležitosti souhlasilo, Paříž by se sama uvrhla do problému, které v tu dobu řešil Londýn. Propukla by nekontrolovatelná výstavba vysokých budov na malých pozemcích zastavěných do posledního metru bez funkčních kanalizačních sítí a s cyklicky vracejícími se problémy nedostatečného osvětlení, špatného provzdušnění a špatné kvality samotných staveb. Na periferii byl typickým hmotovým uspořádáním malý dvůr obestavěný ze tří stran vyššími křídly a uzavřen na čtvrté straně křídlem nižším.
[1] M. Gallet, Paris Domestic Architecture of the 18th Century, Londýn: Barrie and Jenkins 1972, s. 163.
Většina domů se vyznačovala úplně strohým výrazem už bez jakékoli snahy o sebemenší dekor a místo pro architektonickou invenci zde už vůbec nebylo. Částečně to můžeme připsat novým stavebním regulacím z roku 1823, které pouze upřesňovaly ty čtyřicet let staré. Byla jasně definována povolená hloubka balkonů, umístění oken, výška pater, a také byly omezeny povolené dekorativní prvky, vykonzolované části fasády byly zcela zakázány. Plochá a strohá pařížská fasáda s jednoduchou tektonikou, decentními balkony a ustoupenou střechou se zrodila právě zde, a během 19. století bude nadále precizována.
Výjimkou z této spartanské fáze pařížské obytné výstavby je architekt Jean-Nicolas-Louis Durand. Během dvacátých let postavil několik menších nájemních domů s pomocí tzv. décor économique – upravená okna ve formě serlián, jednoduchá kování před okny, velmi jemně modifikované pilastry, zubořez korunní římsy… projekt splnil podmínky regulací, ale nevzdal se architektonického výrazu! [1]
Jedna zásadní městská inovace se však v tomto období přeci jen objevila, a stala se typickou součástí pařížského života. V rámci novostaveb, ale i v prostoru mezi již stojícími domy se začaly objevovat kryté ulice s obchody. Pařížské pasáže se staly fenoménem celého století, který se nakonec ve velkém měřítku rozšířil po celé Evropě, ale i v Americe. Největší výhodou byla nízká cena, v době počáteční francouzské industrializace klesly náklady na stavbu ocelovo-litinových konstrukcí kombinovaných se sklem téměř na čtvrtinu oproti cenám na konci 18. století.[2] Dalším nesporným kladem byla jejich ohnivzdornost, a také možnost vytvoření čistého a příjemného prostředí pro vybrané obchody. To je velmi důležitý faktor, jsme totiž stále v době, kdy většina ulic nemá „luxusní kvality“ chodníků, dlážděné plochy, osvětlení či kanalizace, jak tomu bude zvykem po Haussmannově přestavbě.[3] Skvělými příklady, dodnes téměř intaktně dochovanými, jsou dvě galerie v blízkosti Národní knihovny – galerie Viviene z roku 1823 [2] a galerie Colbert jen o tři roky starší. [3] Obě byly ve třicátých letech propojeny a jsou jedněmi z nejlepších příkladů tohoto pařížského typu.
[2] Využívání takovýchto konstrukcí je po roce 1780 doloženo nejčastěji u utilitárních objektů v rámci královských zámeckých areálů nebo uvnitř technického zázemí divadel.
[3] F. Loyer, Paris XIXe siècle: l’immeuble et la rue, Paříž: Hazan 1987, s. 36.
Louis-Philippe jako smutný snílek?
Červencová monarchie vynesla do čela Francie „občanského krále“ Ludvíka Filipa, jehož vláda je charakteristická určitou podvojností. Na jednu stranu hospodářství velice pomalu, ale jistě, vzkvétá, avšak země bohatne jen zčásti. Od liberálního krále se očekávala větší svoboda a změna zkorumpované doby Karla X., naděje se naplnila, ale tento stav vydržel jen několik let. Král čím dál více protežoval šlechtu a církev, zatímco nekontrolovatelně rostoucí proletariát u něho neměl žádné zastání. A to se mu vymstilo roku 1848.
Další z řady královských plánů na přeměnu města vzaly za své už na počátku Ludvíkovy vlády, a to z důvodů finančních. Rozsáhlé změny však nahradil dvěma zásahy, které napříště upevnily městskou strukturu – pomník jako ohnisko, kolem kterého je vybudován rozsáhlý veřejný prostor. Navrátila se idea královských náměstí (připomeňme například Place de Victoires), nyní v několikanásobném měřítku. Červencový sloup na náměstí Bastily [4] a „revitalizace“ náměstí svornosti kolem nového Obelisku[5] jsou typickými příklady prostranství, které bude pozdější přestavba města podporovat a zařadí je tak mezi klíčové body moderní Paříže.
S postupující industrializací a intenzivním nárůstem obyvatel stála Francie před úkolem ekonomické reformy. Ta se vládě na přelomu třicátých a čtyřicátých let vydařila, díky čemuž byl, mimo jiné, podporován další rozvoj Paříže, tentokrát v roli průmyslového centra. Silnice, lodní doprava, a zejména železnice – to vše se stalo klíčovým faktorem pro rozšiřování i zahušťování městské výstavby. S průmyslovými metodami přišly také nové konstrukční možnosti, které se neočekávaně propsaly i do architektonického výrazu již známých typů budov. Skvělým příkladem je výstavba knihovny Sainte-Geneviève podle projektu Henriho Labrousta z let 1844–1850. [6] [7]
Využití litinových a ocelových prvků v kombinaci se stále ještě klasickou architekturou vyvolalo pozdvižení, ale určilo neomylně další směr v rámci architektonického výrazu veřejných budov. Téměř o deset let dříve totiž stejný konstrukční systém využil i Jacques Duban v částech École des Beaux-Arts, zde se však nejednalo o hlavní motiv celého projektu, ale pouze o část hlavní dvorany. [8][9]
Jednoduchost a pádnost ocelových konstrukcí byla postupně přiřčena velkým veřejným budovám, zejména nádražím. Zde byli architekti takříkajíc osvobozeni od konvencí spojených s ustáleným typem budov.[4] Nádraží jako nový úkol vyžadovala i nový výraz, a ten byl spatřován v odhalené konstrukci kombinované se sklem a dřevem. I přes výrazné technické i ekonomické výhody se tento typ staveb velmi těžko prosazoval v konkurenci budov neustále ovlivněných neoklasicistní tradicí. Nádraží však hrála v Paříži ještě další roli, a to ve chvíli, kdy se význam železnice pro další rozvoj nedal už více marginalizovat. Kolem nových stanic začaly vznikat prestižní bulváry s novou možností pozemkových spekulací. Když bylo v roce 1852 dostavěno Gare de l’Est, [10] spojilo se s městem širokou ulicí, podél níž vyrostly desítky nájemních domů pro vyšší střední třídu s nepřeberným množstvím variací fasád.
[4] Roche, Ile Peuple de Paris, Paříž: Aubier-Montaigne 1981, s. 39.
O této mezifázi pařížské nájemní architektury nás nejlépe informuje obsáhlý výběr grafických listů Vicotra Calliata Parallèle des maisons de Paris construites depuis 1830 jusqu’à nos jours.[5][11] Soubor vydaný ve třísvazkové edici roku 1850 podává podrobnou zprávu o stavu technickém, dispozičním i estetickém. Hlavním přínosem těchto knih však byla iniciace diskuse – nájemní dům se stal poprvé od poloviny 18. století opět respektovaným tématem,[6] kterému se architekti začali výrazněji věnovat. Stejně významným příspěvkem k teoretické reflexi tohoto specificky pařížského problému se stal časopis Césara Dalyho, Revue génerale de l’architecture et des travaux publics.
[5]Vicotr Calliat. Parallèle des maisons de Paris construites depuis 1830 jusqu’à nos jours. 1850. Dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k96678085
[6] M. Gallet, Paris Domestic Architecture of the 18th Century, Londýn: Barrie and Jenkins 1972, s. 212
Oproti tomu téma hôtelu, jako typického zástupce předrevoluční zástavby Paříže, bylo odsunuto do pozadí. Nové projekty se téměř nevyskytovaly, a když, tak ve formách sílících neoslohů, které se jinak ve městě projevovaly pouze skrze církevní realizace. Nejčastějším osudem renesančních a ludvíkovských hôtelů se stala konverze na nájemní dům.[7] Zastavěním dvorů se často získávala potřebná plocha k ubytování co největšího počtu lidí. Stará šlechta byla buď v emigraci, nebo se po návratu uchýlila k výstavbě venkovských sídel, jak bylo naznačeno výše. Hlavním důvodem byla módnost anglického přístupu k individuální výstavbě v přírodním rámci.[8]
[7] F. Loyer, Paris XIXe siècle: l’immeuble et la rue, Paříž: Hazan 1987, s. 67.
[8] L. Bergeron (ed.), Paris: genèse d’un paysage, Paříž: Picard 1989, s. 71.
Význam intermezza
Celé období od revoluce po pomyslný předěl století v roce 1852 (počátek haussmannovské přestavby) se tedy nese ve znamení vynucené kontinuity architektonického výrazu, ale hlavně v duchu zklidnění a pauzy. Válečná tažení, ekonomické krize i vnitropolitická situace nedopřála zemi klid až do poloviny třicátých let, kdy se i ve Francii začíná naplno projevovat efekt průmyslové revoluce. Opravdovou změnu můžeme spojovat až s léty čtyřicátými, kdy se poprvé konfrontuje průmysl se skutečně inovativními návrhy a projekty. Další rozvoj je možné spojit až s druhým císařstvím, které však čerpá ze zkušeností tohoto vynuceného intermezza, nutného pro postupné osvobození od všech reziduí předchozích režimů. Druhá polovina století připraví Paříži největší změny v její historii na dlouhá desetiletí dopředu a vyzdvihne ji mezi velkoměstskou špičku světa.
