A co Paříž? Jaká byla? – Haussmannovská Paříž – část I.

Největší. Nejradikálnější. Nejdrastičtější. Nejnákladnější. O změně, kterou Paříž prodělala mezi čtyřicátými a sedmdesátými lety 19. století, se dá mluvit pouze v superlativech. Do té doby se k takto razantním a rozsáhlým regulačním krokům ještě nikdy nesáhlo. Jedinými srovnatelnými podniky byly snad jen obnovy měst po požárech – Řím, Londýn…[1] V tomto případě se ale bavíme o nejambicióznějším přerodu na velkoměsto, který se nedá srovnávat ani s překotně se rozvíjejícími městy průmyslové revoluce. Hlavní důraz se při přestavbě řízené baronem Haussmannem kladl na základní stavební kámen každého města – na ulice. Ať už zcela nové, nebo pouze výrazně upravené bulváry vznikaly na okrajích, ale i v samotném centru města, a to za cenu tisíců demolic. Státem podporovaný, městem řízený a soukromým sektorem spolufinancovaný projekt změnil tvář města tak, jak se to předtím nepovedlo žádnému z monarchů. Je ale pravdou, že ona klasicistní kontinuita, o které jsem již tolikrát mluvil v 18. století, byla zachována i zde. Kdyby byl totiž pro novou přestavbu vybrán radikálně odlišný estetický názor, snad by se tradice již nemohla dál vzpírat, ale druhé císařství si, nepříliš překvapivě, mnohé architektonické typy i formy zachovalo z předchozí doby, „pouze“ se měnily proporce. Podobné to bylo i jinde, například velká průmyslová města – kolébky průmyslové revoluce, také navazovala na starší vzory, ať se jedná o Liverpool, Manchester či Londýn. Zásadní rozdíl byl tedy v měřítku, nikoli ve formě. Nadále platilo, že nejběžnějším pařížským stavebním typem byl nájemní dům a pravidla stanovená pro jeho výstavbu z minulého století byla opět precizována. Tentokrát se však jednalo o natolik razantní změnu, že je ve městě přítomná dodnes. Nyní nebylo potřeba jen centrální pointy, aby se docílilo jednolitosti, byl vyžadován jasný vzorec fasád a objemů. Celoměstská jednota dosáhla bodu, ke kterému se zdaleka neblíží žádné pokusy klasicistů před rokem 1789, ani 1848. Snad nejzajímavější na této celkové přeměně města je určitá nedirektivnost.[2] Byly doporučeny nové typy, jednotící prvky a doporučené postupy, nejednalo se však o nařízení, podobná těm minulým. V drtivě většině případů se jednalo o dohodu mezi architekty, vedením přestavby a zákazníky. Spíše než nařízením, změnila Paříž svou tvář konsenzem.


[1] Anthony Sutcliffe. The Autumn of Central Paris: The Defeat of Town Planning, 1850–1970, Londýn 1970, s. 180.

[2] Velmi zajímavě o této ambivalenci nařízení a jistému elementu dobrovolnosti píše P. Lavedan. Histoire de l’urbanisme, Paříž 1952, s. 223–224.

1. Napoleon III. 1867. Reprofoto: https://bit.ly/3bxIIoq

Moderní císař a mocný prefekt

Zásadní roli pro Paříž hrálo dokončení francouzské železniční sítě. Modernizace státu, ekonomiky a stále větší vliv industrializace změnili Paříž v největší obchodní centrum, které předčilo i dosud dominantní přístavní města. S narůstající prestiží a důležitostí městské burzy se z Paříže taktéž stal nejdůležitější evropský trh. Metropole prosperovala a počet obyvatel se za dvacet let téměř zdvojnásobil. Toto vše vytvářelo enormní tlak na městskou infrastrukturu, ubytovací kapacity i hygienickou situaci.

2. Baron Haussmann jako císařský bobr. 1870. Reprofoto: https://bit.ly/2Fa6UkX

Zásadní roli v příběhu hrají dva muži – Louis-Napoleon [1], později Napoleon III., a baron Georges-Eugène Haussmann. [2] Prvně jmenovaný, synovec císaře Napoleona, se celých 22 let snažil o co největší modernizaci a rozšíření města. Uvědomoval si přelomovou dobu své vlády a plně chápal vážnost situace. Hlavním cílem pro něj bylo vytvoření volného prostoru pro nové budovy skrze vytvoření propracovaného systému ulic a bulvárů. Otevření centra se stalo prioritou, proto nově plánované ulice paprskovitě zasahovaly až do samotného srdce města, k Seině. Tím byl propojen starý střed s novými bulváry po obvodu stávajícího města, které se staly základem pro vytvoření nových čtvrtí na snadno dosažitelných pozemcích, či pro spojení s již existujícími předměstími (ta měla také brzy projít ráznou modernizací). Když si takto formulované cíle promítneme do historické perspektivy, nalezneme zde jasnou paralelu – vláda Jindřicha IV. a jeho sny o rozšíření nového města.

3. Henri Labrouste. Bibliothèque Sainte-Geneviève. 1844–1850. Foto: archiv autora.

Druhou, snad ještě významnější, figurou je již mnohokrát zmiňovaný baron Haussmann, od roku 1853 pařížský prefekt a jedna z vůdčích osob celé přestavby. Již od devadesátých let 18. století pozice prefekta nabývala na síle a během druhého císařství tomu nebylo jinak. Město již v čele nemělo starostu, ale pouze samotného prefekta, který měl takové pravomoci, že sám vybíral městskou radu, která se z výkonného orgánu stala pouze poradní skupinou. V tomto okamžiku pařížské historie se jevila možnost celkové přestavby téměř jako nevyhnutelná. Francie i Paříž byly na vrcholu ekonomického vzestupu, prezident (pozdější císař) i prefekt sdíleli stejné ideje (nadšení pro modernitu, zároveň respektování klasicistní estetiky) a město samotné si to vyžadovalo svým stavem. Císař mnohokrát zdůrazňoval potřebu opravdu moderního města, což ho od francouzské stavební tradice paradoxně neoddalovalo – vnímal ji jako moderní oproti tehdy populárním neoslohům, zejména neogotice. Modernost chápaná císařem se tedy částečně omezovala na eliminaci zbytečného dekoru a návaznost na zvučná jména jako Lescot, Bullant, Le Mercier, Mansard, Delorme apod. To jde však ruku v ruce například s použitím oceli a litiny, jak to je ostatně vidět na novostavbách Bibliothèque Sainte-Geneviève [3] nebo Gare de Paris-Nord. [4] [5] [6]

4. Jacques Ignaz Hittorff. Gare du Nord. 1861–1865. Foto: archiv autora.
5. Jacques Ignaz Hittorff. Gare du Nord. 1861–1865. Foto: archiv autora.

Mnohdy to byl právě císař, kdo vyžadoval užití nejnovějších technik a neustále opakoval, že „jeho nové město musí být nejmodernější za každou cenu“.[3]I proto se Haussmann mnohokrát obával o císařovu podporu, prefekt se často nechával unášet estetickou stránkou projektu více než čistě praktickou. Ve svých objemných Pamětech [7]tento myšlenkový střet mnohokrát připomíná.


[3] G.-E. Haussmann. Mémoires vol. 2, PaříŽ 1979, s. 271.

6. Jacques Ignaz Hittorff. Gare du Nord. 1861–1865. Foto: archiv autora.

Památníky, úběžníky, nepřekonatelná perspektiva nových bulvárů, to vše bylo v základu ve formách klasické architektury a Haussmann se obával, zda „obstojí“ před technickými měřítky Napoleona III. Prefekt plánoval mnohem více restrikcí a jasných nařízení týkajících se vzhledu nové Paříže. Právě díky zmiňovaným pravomocem a známostem v centrální vládě se mu nakonec povedlo zanechat ve městě svou stopu nesrovnatelně výrazněji než komukoli z jeho předchůdců. Je však nutné si položit otázku, čím se tato změna tolik otiskla, když stále mluvím o návaznosti a kontinuitě – byl to konzistentní přístup, který doposud neměl obdoby.


7. G.-E. Hussmann. Mémoires. 1890–1893. Reprofoto: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k2205284/f4.image

Haussmann několikanásobně zvětšil dimenze města, o což se pokusilo mnoho architektů před ním, ale pouze on svou oddaností k perspektivnímu vnímání bulvárů a symetrii vytvořil měřítko aplikovatelné na jednotlivé projekty, stejně jako na město coby masu. [8] Díky tomuto kroku bylo možné do města vkládat zcela nové budovy rozměrů dosud vyhrazených snad pouze pro katedrály. Nejzásadnější však byla délka ulic, jejich „nekonečné prodlužování“ a narovnávání vyústilo v definování základního prvku přestavby – rovného bulváru. Nejdelší z nich, rue Lafayette, se táhne neuvěřitelných pět kilometrů! Opomenuta nesmí být ani jejich šířka, opět největší za celou dobu existence Paříže. Rozšiřování následně umožnilo i zvýšení jednotlivých projektů až o 4 metry na více jako dvacetimetrových ulicích. Nové domy se tedy zvětšily oproti starším více jak o patro, a to ve většině případů – ať z důvodů ekonomických, tak estetických, které Haussmann veřejně mnohokrát zdůrazňoval. Výška a monumentalita byla klíčová pro proporční vyznění takto širokých bulvárů. Všechna nová nařízení byla shrnuta ve stavebním zákoníku z roku 1859, který byl prvním zcela novým předpisem po sedmdesáti šesti letech!

8. Plánované změny uliční sítě. 1858. Reprofoto: https://bit.ly/3lYrqFA

Všechny ulice a jejich křížení nemohly být upraveny se zřetelem na již existující památníky nebo dominanty, proto se drtivá většina veřejných budov v Paříži nachází na velmi exponovaných místech a jejich měřítko je tak impozantní, mnohdy i přemrštěné. Aby se mohly ulice a náměstí takto efektně pointovat, bylo třeba upravit i dlouhé ulice „obyčejných“ nájemních domů.[4] Horizontály a minimum dekoru, to vše bylo úřady aktivně podporováno, na což velmi kladně reagovali investoři – zákonem jim byl umožněn větší zisk a ušetřili na veškerých „nadbytečných“ nákladech. To vše bylo vydáváno za vysoce moderní, a tedy císařem podporované. Zároveň se taková výstavba vyplatila dvojnásob – majitelé nemuseli standardizované fasády mezi sebou poměřovat a nevznikaly takové rozdíly mezi více či méně honosnými domy. Drtivá většina architektů pracovala ve skupinách nebo velkých firmách, v takovém případě byla homogenita téměř zaručena. Ve spolupráci s městem byly parcely prodávány po stovkách, po shodě s centrální městskou plánovací skupinou byly rozvrženy nové ulice v blocích a navržené fasády pak byly téměř identicky aplikovány. Minimum dekoru a kvalitně řezaný vápenec byly dvě kvality značící moderní a solidní přístup.[5] Tato kombinace byla, oproti vyloženě industriální architektuře, chápána jako onen nepřetržitý návrat ke klasické architektuře. Tento přístup postupně vedl k industrializaci výstavby a standardizaci pařížského nájemního domu jako typu a základní stavební jednotky pařížského bloku. A právě o tomto procesu bude příští článek.


[4] F. Loyer. Paris XIXe siècle: l’immeuble et l’espace urbain, Paříž 1981, s. 52–54.

[5] F. Goy-Truffaut. Paris façade, Paříž 1989, s. 96.

SDÍLET
Předchozí článekNeochutnal jsem nikdy LSD
Další článekJsem holt hovno šofér
Lukáš Veverka
Student navazujícího magisterského studia dějin umění na Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze. Zabývá se architekturou, urbanismem a problémy památkové péče, zejména od novověku po současnost. Poslední tři roky se intenzivně věnuje objevování a soupisu poválečných kulturních domů v Československu. I přesto je jeho velkým zájmem i umění románské nebo gotické, a to nejen z jeho rodné Kutné Hory.