Největší. Nejradikálnější. Nejdrastičtější. Nejnákladnější. O změně, kterou Paříž prodělala mezi čtyřicátými a sedmdesátými lety 19. století, se dá mluvit pouze v superlativech. Do té doby se k takto razantním a rozsáhlým regulačním krokům ještě nikdy nesáhlo. Jedinými srovnatelnými podniky byly snad jen obnovy měst po požárech – Řím, Londýn…[1] V tomto případě se ale bavíme o nejambicióznějším přerodu na velkoměsto, který se nedá srovnávat ani s překotně se rozvíjejícími městy průmyslové revoluce. Hlavní důraz se při přestavbě řízené baronem Haussmannem kladl na základní stavební kámen každého města – na ulice. Ať už zcela nové, nebo pouze výrazně upravené bulváry vznikaly na okrajích, ale i v samotném centru města, a to za cenu tisíců demolic. Státem podporovaný, městem řízený a soukromým sektorem spolufinancovaný projekt změnil tvář města tak, jak se to předtím nepovedlo žádnému z monarchů. Je ale pravdou, že ona klasicistní kontinuita, o které jsem již tolikrát mluvil v 18. století, byla zachována i zde. Kdyby byl totiž pro novou přestavbu vybrán radikálně odlišný estetický názor, snad by se tradice již nemohla dál vzpírat, ale druhé císařství si, nepříliš překvapivě, mnohé architektonické typy i formy zachovalo z předchozí doby, „pouze“ se měnily proporce. Podobné to bylo i jinde, například velká průmyslová města – kolébky průmyslové revoluce, také navazovala na starší vzory, ať se jedná o Liverpool, Manchester či Londýn. Zásadní rozdíl byl tedy v měřítku, nikoli ve formě. Nadále platilo, že nejběžnějším pařížským stavebním typem byl nájemní dům a pravidla stanovená pro jeho výstavbu z minulého století byla opět precizována. Tentokrát se však jednalo o natolik razantní změnu, že je ve městě přítomná dodnes. Nyní nebylo potřeba jen centrální pointy, aby se docílilo jednolitosti, byl vyžadován jasný vzorec fasád a objemů. Celoměstská jednota dosáhla bodu, ke kterému se zdaleka neblíží žádné pokusy klasicistů před rokem 1789, ani 1848. Snad nejzajímavější na této celkové přeměně města je určitá nedirektivnost.[2] Byly doporučeny nové typy, jednotící prvky a doporučené postupy, nejednalo se však o nařízení, podobná těm minulým. V drtivě většině případů se jednalo o dohodu mezi architekty, vedením přestavby a zákazníky. Spíše než nařízením, změnila Paříž svou tvář konsenzem.
[1] Anthony Sutcliffe. The Autumn of Central Paris: The Defeat of Town Planning, 1850–1970, Londýn 1970, s. 180.
[2] Velmi zajímavě o této ambivalenci nařízení a jistému elementu dobrovolnosti píše P. Lavedan. Histoire de l’urbanisme, Paříž 1952, s. 223–224.
Moderní císař a mocný prefekt
Zásadní roli pro Paříž hrálo dokončení francouzské železniční sítě. Modernizace státu, ekonomiky a stále větší vliv industrializace změnili Paříž v největší obchodní centrum, které předčilo i dosud dominantní přístavní města. S narůstající prestiží a důležitostí městské burzy se z Paříže taktéž stal nejdůležitější evropský trh. Metropole prosperovala a počet obyvatel se za dvacet let téměř zdvojnásobil. Toto vše vytvářelo enormní tlak na městskou infrastrukturu, ubytovací kapacity i hygienickou situaci.
Zásadní roli v příběhu hrají dva muži – Louis-Napoleon [1], později Napoleon III., a baron Georges-Eugène Haussmann. [2] Prvně jmenovaný, synovec císaře Napoleona, se celých 22 let snažil o co největší modernizaci a rozšíření města. Uvědomoval si přelomovou dobu své vlády a plně chápal vážnost situace. Hlavním cílem pro něj bylo vytvoření volného prostoru pro nové budovy skrze vytvoření propracovaného systému ulic a bulvárů. Otevření centra se stalo prioritou, proto nově plánované ulice paprskovitě zasahovaly až do samotného srdce města, k Seině. Tím byl propojen starý střed s novými bulváry po obvodu stávajícího města, které se staly základem pro vytvoření nových čtvrtí na snadno dosažitelných pozemcích, či pro spojení s již existujícími předměstími (ta měla také brzy projít ráznou modernizací). Když si takto formulované cíle promítneme do historické perspektivy, nalezneme zde jasnou paralelu – vláda Jindřicha IV. a jeho sny o rozšíření nového města.
Druhou, snad ještě významnější, figurou je již mnohokrát zmiňovaný baron Haussmann, od roku 1853 pařížský prefekt a jedna z vůdčích osob celé přestavby. Již od devadesátých let 18. století pozice prefekta nabývala na síle a během druhého císařství tomu nebylo jinak. Město již v čele nemělo starostu, ale pouze samotného prefekta, který měl takové pravomoci, že sám vybíral městskou radu, která se z výkonného orgánu stala pouze poradní skupinou. V tomto okamžiku pařížské historie se jevila možnost celkové přestavby téměř jako nevyhnutelná. Francie i Paříž byly na vrcholu ekonomického vzestupu, prezident (pozdější císař) i prefekt sdíleli stejné ideje (nadšení pro modernitu, zároveň respektování klasicistní estetiky) a město samotné si to vyžadovalo svým stavem. Císař mnohokrát zdůrazňoval potřebu opravdu moderního města, což ho od francouzské stavební tradice paradoxně neoddalovalo – vnímal ji jako moderní oproti tehdy populárním neoslohům, zejména neogotice. Modernost chápaná císařem se tedy částečně omezovala na eliminaci zbytečného dekoru a návaznost na zvučná jména jako Lescot, Bullant, Le Mercier, Mansard, Delorme apod. To jde však ruku v ruce například s použitím oceli a litiny, jak to je ostatně vidět na novostavbách Bibliothèque Sainte-Geneviève [3] nebo Gare de Paris-Nord. [4] [5] [6]
Mnohdy to byl právě císař, kdo vyžadoval užití nejnovějších technik a neustále opakoval, že „jeho nové město musí být nejmodernější za každou cenu“.[3]I proto se Haussmann mnohokrát obával o císařovu podporu, prefekt se často nechával unášet estetickou stránkou projektu více než čistě praktickou. Ve svých objemných Pamětech [7]tento myšlenkový střet mnohokrát připomíná.
[3] G.-E. Haussmann. Mémoires vol. 2, PaříŽ 1979, s. 271.
Památníky, úběžníky, nepřekonatelná perspektiva nových bulvárů, to vše bylo v základu ve formách klasické architektury a Haussmann se obával, zda „obstojí“ před technickými měřítky Napoleona III. Prefekt plánoval mnohem více restrikcí a jasných nařízení týkajících se vzhledu nové Paříže. Právě díky zmiňovaným pravomocem a známostem v centrální vládě se mu nakonec povedlo zanechat ve městě svou stopu nesrovnatelně výrazněji než komukoli z jeho předchůdců. Je však nutné si položit otázku, čím se tato změna tolik otiskla, když stále mluvím o návaznosti a kontinuitě – byl to konzistentní přístup, který doposud neměl obdoby.
7. G.-E. Hussmann. Mémoires. 1890–1893. Reprofoto: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k2205284/f4.image
Haussmann několikanásobně zvětšil dimenze města, o což se pokusilo mnoho architektů před ním, ale pouze on svou oddaností k perspektivnímu vnímání bulvárů a symetrii vytvořil měřítko aplikovatelné na jednotlivé projekty, stejně jako na město coby masu. [8] Díky tomuto kroku bylo možné do města vkládat zcela nové budovy rozměrů dosud vyhrazených snad pouze pro katedrály. Nejzásadnější však byla délka ulic, jejich „nekonečné prodlužování“ a narovnávání vyústilo v definování základního prvku přestavby – rovného bulváru. Nejdelší z nich, rue Lafayette, se táhne neuvěřitelných pět kilometrů! Opomenuta nesmí být ani jejich šířka, opět největší za celou dobu existence Paříže. Rozšiřování následně umožnilo i zvýšení jednotlivých projektů až o 4 metry na více jako dvacetimetrových ulicích. Nové domy se tedy zvětšily oproti starším více jak o patro, a to ve většině případů – ať z důvodů ekonomických, tak estetických, které Haussmann veřejně mnohokrát zdůrazňoval. Výška a monumentalita byla klíčová pro proporční vyznění takto širokých bulvárů. Všechna nová nařízení byla shrnuta ve stavebním zákoníku z roku 1859, který byl prvním zcela novým předpisem po sedmdesáti šesti letech!
Všechny ulice a jejich křížení nemohly být upraveny se zřetelem na již existující památníky nebo dominanty, proto se drtivá většina veřejných budov v Paříži nachází na velmi exponovaných místech a jejich měřítko je tak impozantní, mnohdy i přemrštěné. Aby se mohly ulice a náměstí takto efektně pointovat, bylo třeba upravit i dlouhé ulice „obyčejných“ nájemních domů.[4] Horizontály a minimum dekoru, to vše bylo úřady aktivně podporováno, na což velmi kladně reagovali investoři – zákonem jim byl umožněn větší zisk a ušetřili na veškerých „nadbytečných“ nákladech. To vše bylo vydáváno za vysoce moderní, a tedy císařem podporované. Zároveň se taková výstavba vyplatila dvojnásob – majitelé nemuseli standardizované fasády mezi sebou poměřovat a nevznikaly takové rozdíly mezi více či méně honosnými domy. Drtivá většina architektů pracovala ve skupinách nebo velkých firmách, v takovém případě byla homogenita téměř zaručena. Ve spolupráci s městem byly parcely prodávány po stovkách, po shodě s centrální městskou plánovací skupinou byly rozvrženy nové ulice v blocích a navržené fasády pak byly téměř identicky aplikovány. Minimum dekoru a kvalitně řezaný vápenec byly dvě kvality značící moderní a solidní přístup.[5] Tato kombinace byla, oproti vyloženě industriální architektuře, chápána jako onen nepřetržitý návrat ke klasické architektuře. Tento přístup postupně vedl k industrializaci výstavby a standardizaci pařížského nájemního domu jako typu a základní stavební jednotky pařížského bloku. A právě o tomto procesu bude příští článek.
[4] F. Loyer. Paris XIXe siècle: l’immeuble et l’espace urbain, Paříž 1981, s. 52–54.
[5] F. Goy-Truffaut. Paris façade, Paříž 1989, s. 96.
