Minulý článek o veřejných budovách, zejména těch přepychovějších, jsem zakončil určitým povzdechem nad osudy některých z chloub pařížské Belle Époque. Poněkud smutný konec příběhu hojnosti a luxusu nás ovšem přivádí k tématu „druhé“ pařížské architektury té doby. Nezdobené, racionální a prosté velkých gest.
„Druhá“ Paříž
Průmyslová a tovární architektura se ve Francii začala objevovat jen o trochu později než v kolébce průmyslové revoluce – Velké Británii. Právě odsud se do Francie dostal typ dlouhé obdélníkové budovy s pěti až osmi patry, na jejichž ploše byly umístěny výrobní stroje. Již první příklady těchto budov řešily ožehavou problematiku osvětlení a podpor jednotlivých pater. Ideálem totiž byl zcela volný prostor, do kterého mohl být vložen jakýkoli provoz. Díky strojově vyráběným cihlám a skeletovým konstrukcím z oceli se od šedesátých let 19. století takovéto budovy velmi často objevovaly v blízkosti nádraží a přístavů. V osmdesátých letech bychom se s nimi mohli ve velkém setkat již na předměstí každého většího města. Zmiňovaná ocelová konstrukce dovolila mnohem více „otevřít“ budovu okny, takže v řezu se sklady a továrny blížily již zcela moderním budovám, které jsou nám dodnes důvěrně známé.
Dobrým případem takto zcela utilitární architektury pronikající do Paříže je budova neznámého projektanta na rue Joseph-de-Maistre v 18. arrondissementu, někdy z přelomu 19. a 20. století. [1] Právě na této budově lze nejlépe sledovat tehdejší posun v architektonickém přemýšlení „řadových“ architektů. Průmyslové poslání osvobodilo jejího autora od hledání přílišně reprezentačního charakteru, což vedlo k úplnému odhalení železobetonové konstrukce! [2]
Školy jako továrny intelektu
V Paříži však typickým a nejviditelnějším příkladem nebyly ani tak továrny, jako školy. Z hlediska architektonických forem nemusí být takto nově pojatá budova ve vážném rozporu s pařížskou tradicí. Architekti stále dodržovali šířky i výšky dané předchozími stavebními předpisy a okna, i když znatelně menší, byla formou identická. Jediným místem, kde se projevila zásadní odlišnost, bylo vertikální zacházení s celými okenními osami. Protože prvky fasády oddělující od sebe jednotlivé osy neměly žádný konstrukční význam, byly často omezených rozměrů, aby se maximalizovala plocha zasklení. Nebývalo výjimkou, že byly pouze kovové, keramické nebo dokonce z terakoty či z levných a barevně glazovaných cihel. Výsledkem byl rastr svislých prvků střídajících se se zasklením, nebo dokonce souvislé zasklení omezené pouze kovovým ohraničením samotného okna. Vskutku industriální principy, které se takto nenápadně vplížily do architektury veřejných budov, dokonce škol – „paláců vědění“. Nejvyšší okno v jedné ose bylo téměř vždy zakončeno segmentovým obloukem, silně zdůrazněným kamenným překladem nebo jinak barevnými cihlami. Školy (nyní se bavíme o základních, nikoli univerzitách či akademiích) se z jednopatrových domů zvýšily na tří až pětipatrové budovy zcela městského rázu. Kombinací cihel, pískovce, kamene, polychromované keramiky a ozdobných desek s kovovými reliéfy či ocelovými překlady se sice proporcemi a cítěním objemů mohly školní budovy stále počítat do pařížské tradice, avšak neobstály před přísnými pravidly klasického tvarosloví. Proto bychom takovéto „průmyslové“ školy nalezly většinou na předměstích nebo ve vnějším arrondissementech, zejména od 11. po 15. [3]
Částečně díky vlivu Violleta-le-Duca a jeho obdivovatelů byl v letech 1879–1883 schválen takovýto architektonický výraz jako nejvhodnější pro školy projektované v rámci národního programu rozvoje základních škol pod vedením Julese Ferryho. V Paříži díky tomu bylo v letech 1880–1914 postaveno asi tři sta základních škol, nejčastěji v intencích výše popsaného stylu. V žádném případě nelze mluvit o přímém zásahu Viollet-le-Duca, jak to uvádí některá starší literatura, ať z hlediska konstrukční nebo skrze jeho vlastní návrhy. Jde tu spíše o přijetí obecného rejstříku prvků, které v sedmdesátých letech ve svých pracích a spisech sám propagoval, ať to byly šikmé střechy (do té doby u pařížských škol nevídané), segmentově sdružená okna, cihlové obklady, polychromie, zdobené desky, pásy glazovaných cihel, použití ocelových překladů či „industriálních detailů“ apod. Řada středních škol použila variantu tohoto stylu, například Lycée Lakanal ve Sceaux, [4] kterou navrhl „proto-funkcionalista“ a člen školy Violleta-le-Duca, Anatole de Baudot v roce 1885. Tentýž Baudot, jenž oslnil Paříž odvážně racionalistickou strukturou kostela Saint-Jean-de-Montmartre jen o pár let později. [5] [6]
Železniční a průmyslové budovy používaly daný výraz skoro do konce první světové války. Podobné řešení zvolil například i Paul-Adrien Gouny pro kanceláře Gare de l’Est (o osudech samotného nádraží více v minulém článku) v roce 1887. Stejně tak centrální pošta, postavená na Rue du Louvre poblíž les Halles, v polovině osmdesátých let velkým zastáncem Beaux-Arts v architektuře Julienem Guadetem. Ve stejné době se podobný typ budovy rozšířil také do sféry obchodních domů v okrajových částech Paříže. Mnohé z firem věnujících se prodeji látek, oděvů, nábytku nebo tiskovin zvolily právě zmíněné pragmatické a kompaktní řešení. Nebylo výjimečné, že se často kombinovala výroba, skladování, vystavování a prodej v jedné budově. Jediným ornamentem se často staly vrcholy pilířů, na úrovni styku se segmentovými klenbami, jako symbolické hlavice, jež byly provedeny barevnými cihlami nebo terakotovými odlitky. Do roku 1914 budovy tohoto typu ovládly celé ulice nebo jejich části v severních čtvrtích města.
Byly učiněny i pokusy s bytovou výstavbou na podobném principu industriálního skeletu s cihlovými vyzdívkami. Téměř funkcionalistické řešení, chtělo by se říct… Čistě nájemní domy se však nikdy v těchto formách nezrealizovaly, v Paříži ale můžeme nalézt zajímavý projekt architekta Émila Leménila. Ten k výrobním a prodejním patrům přidal i části obytné tak, aby dělníci nemuseli trávit zbytečný čas docházením do zaměstnání. Koncept podobný Familistèrám a teoriím Charlese Fouriera nebyl v polovičatém provedení v centru velkoměsta vůbec úspěšný. I přesto je zde zajímavý pokus zamaskovat průmyslový charakter architektury použitím štítů, pilastrů, suprafenester či jiných klasických prvků – výsledkem byl nepovedený eklektický pastiš.
Haute tension
Naproti tomu je nutné vyzdvihnout architekturu elektrických rozvoden a telefonních stanic, kterých během prvních let 20. století v Paříži výrazně přibývalo. Většinou městští[1] architekti nejednou povedeně skloubili industriální výraz s velkými prosklenými plochami a klasickým tvaroslovím. Elektrické rozvodny byly napojeny na elektrárny při okrajích Paříže, které dodávaly do centra proud vysokého napětí transformovaný na stejnosměrný proud právě v těchto rozvodnách. Obě městské společnosti dodávající domácnostem elektřinu se po dobrých zkušenostech obrátily na architekta Paula Friesého. Na konci 19. století postavil Friesé tři rozvodny, na rue des Dames, quai de Jemmapes a rue de Bercy (zničeno). Postupný vývoj stavebního typu soustředěný do kanceláře jednoho autora umožnil vytvořit architektonický slovník, který byl současně racionální, průmyslový, a k tomu ještě městotvorný. V letech 1904 až 1912 postavil jedenáct dalších rozvoden, které představují různé možnosti variací tohoto architektonického slovníku. Všechny se vyznačují racionalistickým použitím kovového skeletu určeného k uvolnění co největšího podlahového prostoru a prosklenými fasádami. [7] Dispozice umožňovala optimální větrání prostor, což bylo nezbytné kvůli kumulovanému teplu. V přízemí byla strojovna a v horním patře akumulátory. Friesé jako přesvědčený racionalista (i taylorista) nechal dané funkční uspořádání propsat do členění fasády, kterou tvoří tři osy zakončené nízkými oblouky a plnou atikou. [8] Některé části konstrukce i fasády jsou z vápenopískové cihly dovážené z Německa pro její odolnost vůči vysokým teplotám. Rozvodna Opéra, stejně jako stanice Auteuil, Bastille a Temple, jsou dnes uvedeny v doplňkovém seznamu kulturních památek.[2]
[1] Rozuměj „najatí městskou částí“, nikoli zaměřující se na navrhování v rámci města.
[2] https://monumentum.fr/sous-station-temple-pa00086523.html Vyhledáno 25. 2. 2021.
Republika a stavitelství
Tímto se dostáváme do doby těsně před první světovou válkou. V letech 1870 až 1914 pařížští architekti navrhovali již za dob republiky. Ekonomický růst byl kvůli vnějším vlivům mnohem pomalejší než během druhého císařství. I přes zlepšení hospodářské situace v polovině devadesátých let se poslední třetina století objektivně nedá označit za přílišně nakloněnou stavebnictví. To se také trochu odrazilo v nápaditosti a kvalitě mnoha módních vln, které se chtěly vyrovnat předchozím obdobím, ale nikdy se to zcela nepodařilo. Nejblíže k tomu mělo Art Nouveau, které mělo zpočátku dynamicky našlápnuto k „vytlačení“ domácího klasicismu ze scény, a to poprvé od šestnáctého století! Jak tento souboj dopadl jsem popsal v jednom předchozích článků.
Většina architektů se držela obecně přijímaného „pařížského luxusního stylu“, který byl původně inspirován Garnierovou operou, a který dosáhl svého vrcholu kolem roku 1910. Právě překonání Art Nouveau jen potvrdilo, že v Paříži (a obecně ve Francii) existoval tou dobou jen malý prostor pro „výrazové kotrmelce“ (to však již brzy změní avantgarda!). Naopak práce pařížských architektů měly tendenci vytvářet dojem obecné spokojenosti s moderním luxusem, hospodářským růstem a slepou naivitou Belle Époque, kterou měla brzy přerušit válka. Tento samolibý postoj byl do značné míry ospravedlněn statusem Paříže jako jednoho z nejmoderněji postavených a nejlépe vybavených hlavních měst na světě a možná nejelegantnějšího a nejcivilizovanějšího té doby. To vše díky své bezkonkurenční roli mezinárodního centra umění, intelektu a domova aristokracie. Architekti Paříže byli bezpochyby nejlépe placení a požívali zde takové vážnosti, jako nikde jinde. Vždyť i podle tehdejší statistiky praktikovala polovina francouzských architektů právě v Paříži. Z pohledu doby byla Paříž nejlépe vybudovaným městem na světě a nic na tom nemohli změnit ani inženýři, kteří se tou dobou pokoušeli vyšvihnout vlastní profesi na stejnou společenskou úroveň. Z pohledu doby to byla zcela marná snaha, avšak první světová válka změnila pohled na celý svět od základů. Tedy, co se zdálo v prvních letech 20. století jako úplná fantazie, stalo se o nějakých dvacet let později běžnou realitou. Výkony francouzské a pařížské architektury po roce 1918 doznají nevídaných změn a stanou se hybateli evropských i světových tendencí.
