V minulém článku jsme se důkladně podívali na zvětšené dimenze nájemních domů konce 19. století spolu s postupným rozšířením ulic i dosud nevídaným výbuchem fantazie. Všechny nové regulace a stavební řády přenesly architekturu posledních let před první světovou válkou do situace, kdy se mísily mnohé styly a tendence. Jedním z nejdůležitějších výsledků celé změny regulace po roce 1902 se stala vůbec samotná skutečnost, že změna plošné výstavby byla v Paříži možná. To v konečném důsledku aspoň částečně zjednodušilo další vývoj avantgard let válečných a zejména těch meziválečných… Je samozřejmé, že po roce 1902 nevznikaly pouze nájemní domy nebo vily, na veřejné budovy a větší urbanistické zásahy se také dostalo.
Dekor nebo ocel?
Po intenzivní výstavbě a téměř barokních návrzích se pařížská architektura vypořádávala se zbytky tendencí Art Nouveau, a zároveň se vracela ke svým pragmatičtějším formám. To se však dělo pomalu a nebylo možné se navrátit ke geometrické přísnosti druhého císařství. Ornament a kamenosochařský dekor se stal natolik integrální součástí budov, že již nebylo možné jej aplikovat ve formě panelů nebo štukové figurální výzdoby na strukturu fasády. Vše se stalo jedním celkem, který postupně mazal hranice kamenosochařství a architektury, které jsou na starších příkladech zřetelné. Až zjitřená citlivost všech prvků se mísila do luxusního pastiše tendencí 17. a 18. století s ambicí vytvořit jakési ideální město, o němž jsme mluvili v minulém článku.
Pro těchto několik let před první světovou válkou není příznačná jen pestrost prvků, ale také stavebních typů. Nájemním domům a vilám jsme se věnovali minule, nyní by měl následovat výčet veřejných budov, ale ten „reprezentativní seznam“ vlastně sestavit nelze. Nádraží, hotely, kabarety, obchodní domy, pasáže, zábavní parky, muzea, pavilony Světových výstav, to vše a mnohem více v Paříži vznikalo současně… Posledním rysem, který byl všem budovám společný, je jejich eklektická rozkročenost mezi požadavkem luxusu Belle époque a pragmatičností téže doby. Tento bezmála „jekyllovský“ kontrast dováděl architekty a inženýry (sic!) na hranu invence, jak „zabalit“ funkční, v podstatě velmi moderní architekturu do hávu odpovídajícímu stylové rozjařenosti, kterou jsem popsal výše. Na jakém typu budovy se dá tato situace lépe ukázat, než na nových nádražích…
Nádraží lakmusovým papírkem
Paříž unášená stále ještě na vlně Světové výstavy nutně potřebovala nové stanice, ale i tak pragmatické společnosti jako ty železniční (vzpomeňme zářijový článek Intermezzo před velkou přestavbou) si byly vědomy velkého tlaku na soudobé módní pojetí návrhů. Gare de Lyon [1] i Gare d’Orsay [2] jsou dodnes výraznými budovami. Zatímco první vsadila na více vyzývavý styl, skoro by se místy dalo říct opulentní, druhé nádraží své místo na nábřeží opanovalo větší uhlazeností a samozřejmou neokázalostí. Vývoj obou návrhů je však pozoruhodný, a vlastně dobře ilustruje ducha doby.
Orleánská železniční společnost chtěla již v polovině devadesátých let zavést elektrifikované spoje až do centra Paříže. Tehdejší památková péče ještě neměla takové zastání, i přesto si připsala jedno z prvních vítězství – z dnešního pohledu pro mnohé diskutabilní, a to když se hlavní inženýr společnosti, Eugène Hénard, pokusil prosadit prakticky industriální vzhled příjezdové haly – na nábřeží Seiny… Jen několik desítek metrů od paláce Louvre… Železniční společnost byla nakonec nucena vyhlásit vyzvanou soutěž, kde jedním z hlavních požadavků bylo použití kamene a klasických prvků alespoň směrem k nábřeží. Hénard ostentativně odmítl svou účast, což uvolnilo cestu oslovené dvojici Victor Laloux – Emile Bénard. Do soutěže se ještě z vlastní iniciativy dostal architekt Lucien Magne. Na jejich práci dohlížela nově ustavená parlamentní komise pod vedením Emila Trélata. Její primární funkcí sice bylo zamezení případným kolizím s výstavbou nedalekého Gare des Invalides, [3] ale zároveň byl brán zřetel i na estetické, a skoro by se dalo říct kontextuální, vyznění výsledného díla. Nakonec se ze soupeřících architektů stali kolegové a nádraží je kolektivním projektem.
Nutno však zdůraznit, že Laloux přinesl do návrhu většinu inovativních prvků – podúrovňový terminál, [4] dvojitý výraz fasád město-řeka, [5] ale hlavně mistrné propojení kamenného „obalu“ ocelových konstrukcí. [6] A konstrukce to byla impozantní – přes 12 000 tun oceli (Eiffelova věž se „obešla pouze“ se 7 300 tunami) ukázalo směr nové estetiky. Pakliže mluvíme o „obalu“, je to samozřejmě zkratka. Nádraží Orsay je nutno považovat za nejvyváženější příklad tehdejších tendencí a zároveň sloužilo jako referenční bod pro mnoho veřejných budov. O jeho kvalitách mimo jiné vypovídá zájem amerických studentů na École des Beaux-Arts, kteří mnoho z principů technických i estetických následně přenesli v desátých letech do USA. V neposlední řadě je to také jeho druhý život, kdy jeho záchrana na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století znamenala zlom pro francouzskou památkovou péči. O tom ale později.
Geneze Gare de Lyon je poněkud jiný příběh. Jestliže Orsay mělo spíše „zapadnout“, tak Lyonské nádraží muselo naopak vyniknout. Železniční společnost PLM (1) měla v plánu vybudovat opulentní a výraznou budovu, společně s hotelem, jako nezapomenutelnou „bránu na francouzský jih“. Symbolická role bohaté společnosti vstoupila do velmi chudé a zanedbané části Paříže a spíše než elegancí, se místy vyznačuje určitou dávkou neohrabanosti. Architekt Marius Toudoire navrhl předimenzovanou budovu s mdlým dekorem trčícím přímo ze zdí (i v tak pokleslé konkurenci jakými první roky 20. století byly), barevnými fasádami, snad odkazujícími na kasina cílového Côte d’Azur. Tak mocného zásahu eklektismu a neorokoka si všiml i tehdejší tisk, nemluvě o architektonické kritice. Skloubení městské a technické stránky, které doposud v Paříži u nádraží fungovalo, se zde zcela minulo účinkem, když se jej architekt rozhodl ignorovat. Interiérovými štuky, mozaikami a malbami, ale také pitoreskní věží [7] disproporční k celku, nádraží dokazuje, jak tenká byla tehdy hranice mezi promyšlenou a aditivně poskládanou architekturou.
(1) Compagnie des chemins de fer de Paris à Lyon et à la Méditerranée (Paris-Lyon-Mediteranée).
Pařížský svět hotelů
S rozvojem železniční sítě samozřejmě souvisel stále dynamičtěji se vyvíjející turismus. Na to reagovala i ekonomika země, která se vzpamatovávala z finanční krize poloviny devadesátých let. Postupné vydobytí statusu mezinárodního finančního, módního i uměleckého centra si vyžadovalo také reprezentaci cílenou na cizince. Ruku v ruce s nádražími tedy šla i výstavba hotelů od průměrných až po ty nejluxusnější. Ty už měly na co navazovat – ještě za dob druhého císařství se v každém větším městě postavil v centru velmi opulentní hotel, nejčastěji na náměstí nebo velmi blízko nádraží.
Hotely se na počátku století dostaly na úroveň luxusních nájemních domů či vil, a to zejména v jejich nákladnosti a okázalosti. Zejména eklektické neobaroko bylo spojovacím článkem všech velkých hotelů, jejichž výstavba se koncentrovala na západě města a podél Champs-Elysées. Ať už to byl Hôtel Lutétia, Hôtel Orsay vedle nového nádraží, Hôtel Claridge [8] nebo Hôtel Astoria. Svou velikostí a vzájemným posouváním hranice luxusu se posiloval onen „hotelový styl“, známý z typických obrazů přelomu století, fotografií nebo prvních filmů. Jakákoli alternativa byla v podstatě zlikvidována, ať se jednalo o minuciózní pokusy Art Nouveau, nebo módní vlnu keramických fasád menších hotelů. Tato síla stylu se dokonce rozšířila i za hranice a francouzští, zejména pařížští, architekti byli zváni, aby stavěli hotely po celé Evropě. Za všechny můžeme jmenovat Reného Sergenta, autora londýnských hotelů Claridges [9], Savoy, ale také Grand Hotelu v Římě.
Allons faire du shopping!
Stejně jako v Londýně nebo Miláně i v Paříži byly obchodní domy od šedesátých let 19. století místem progresivní architektury. Ne že by vytvářely zcela nový výraz, spíše byly místem experimentálního sbližování ocelových konstrukcí s novým typem prostoru, snad ještě více než nádražní haly. Přirozené světlo, hlavní dvorana s reprezentativním schodištěm, několik pater otevřených do prostoru a složitá ocelová konstrukce jednotlivých podlaží, které skoro připomínají pozdější plan libre (to ale trochu předbíhám). Paříž, jako tehdejší centrum módy a konzumního světa, byla samozřejmě tím nejvhodnějším místem, kde mít svou pobočku. Proto se do města pokoušely dostat i cizí podniky, které pařížský typ obchodního domu zase přenesly zpět do svého domácího prostředí.
I přes odvážnost některých budov se jejich inženýrská podstata neustále skrývala pod „pozlátkem“ kamenosochařské práce. Odvaha, se kterou přiznávaly svou podstatu například Les Halles nebo Galérie des Machines, [10] se u obchodních domů ani nedala čekat. Velice podobné to bylo u velkých výstavních budov, nejmarkantněji u Grand Palais [11] a Petit Palais. [12] Dva výstavní pavilony z let 1897–1900 postavené jako klasicizující paláce s jemným dotekem neobarokního a neorokokového dekoru a za tím (respektive nad tím!) vším se skrývající mohutná ocelová konstrukce 240metrů (!) prosklených křídel a kupole. [13] Učebnicové příklady architektury „Beaux-Arts“ se tedy odvolávaly na architekturu francouzské klasiky (Petit Palais jasně využívá předloh Jacquesa-Ange Gabriela), ale v interiérech se naplno odhalil jejich „paradox modernity“. Podobně se chtěly profilovat i nejprestižnější obchodní domy, ale po kauze Jourdainova obchodního domu Samaritaine se do takto výrazného projektování pustil už jen málokdo.
Je zajímavé se také podívat na menší obchody, které musely pracovat s řadovou zástavbou ulice a nemohly být postaveny na exponovaném místě rušných bulvárů. Dobrým příkladem je Maison Leclaire architekta Henri Bertranda z roku 1911. [14] Pro malířskou firmu Leclaire postavil v rue Bleue obchodní, bytový a kancelářský dům, kde celé přízemí orientované do ulice zabírá prodejna, nad kterou jsou vložena patra kanceláří. Druhá budova je umístěna na konci vnitřního dvora a byla využívána jako skladovací a zasedací místnost. Výrazem se budova odvolává na vyloženě racionální linku, kterou velké obchodní domy skrývaly pod „nánosy“ kamenosochařského dekoru a klasických prvků. Na ty se tu také nezapomíná (přece jen se jedná o „produkt doby“), fasáda je tedy členěna jako velký rámec dělený pilastry, mezi nimi je ale vyplněna ocelovou konstrukcí zaplněnou sklem. [15]
Jak bylo řečeno, všech těchto prvků využívaly i velké obchodní domy, jejichž nejreprezentativnějším zástupcem je Grand magasin des Galeries Lafayette z let 1906–1912. Théophile Bader, mladý třicetiletý podnikatel, spojil své síly v roce 1894 s Alphonsem Kahnem, majitelem obchodů na rohu ulic La Fayette a rue de la Chaussée-d’Antin. Zde pak postupně rostl jeden z nejluxusnějších a největších domů svého druhu v celé Paříži. Už v roce 1906 vytvořil architekt Georges Chedanne první plán rozšíření s monumentální 86 metrů dlouhou fasádou. O čtyři roky později pracoval Ferdinand Chanut na sousedním pravoúhlejším pozemku, který propojil se stávajícím obchodem a vyprojektoval zde emblematickou centrální kupoli, na níž si Bader obzvláště zakládal. Centrální hala, [16] tehdy největší ve městě, skýtala neuvěřitelnou podívanou luxusu a vzdušného prostoru. [17] To však nemělo dlouhého trvání, protože v roce 1926 dostal Pierre Patout za úkol dát budově komornější atmosféru. Doba se změnila a trendy v prodávání také – byla zřízena klimatizace a přepracované osvětlení. [18] Z tohoto období pocházejí fasády na Boulevard Haussmann a Rue de Mogador provedené v leštěné červené žule lemované tmavě šedými pruhy ve stylu Art Déco. Přeslavná kupole druhého sálu byla po druhé světové válce snesena, aby se získal další obchodní prostor. [19] Stejně tak bylo v roce 1974 zničeno schodiště, inspirované schodištěm v opeře Garnier, což byl opět iniciační moment pařížské památkové péče, která se začala intenzivně zajímat o Art Déco interiéry, tehdy mizející jeden za druhým.
Poněkud smutný konec příběhu hojnosti a luxusu nás ovšem přivádí k tématu „druhé“ pařížské architektury té doby. Nezdobené, racionální a prosté velkých gest. O továrnách, velkých výrobních halách, ale také školách nebo nemocnicích zase v příštím článku.
