Anna Štefanovičová: V práci mě inspiruje lidová tvorba

Anna Štefanovičová (1996*) je absolventkou oboru Užitá malba v architektuře a propagaci Střední umělecko-průmyslové školy v Hodoníně. V současnosti studuje na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Malířství II pod vedením Vladimíra Skrepla.

Ve své tvorbě se převážně věnuje malířskému médiu, nicméně škála autorčiných výtvarných projevů je daleko obsáhlejší. Charakteristické jsou pestré plochy, ve kterých se do sebe plynule slévají dvě komplementární barvy. Jako častý inspirační zdroj autorka využívá svět kolem sebe, běžné reálné předměty denní potřeby, které převádí do svého vlastního uměleckého jazyka, dovedeného často až na hranice abstrakce.

V rámci květnové online výstavy Cěleúdní Vám spolek Studium Artium představil jeden z autorčiných malířských cyklů, jenž zobrazuje stylizované objekty a figury, které jsou v předimenzované podobě s dojmem přemrštěné barevnosti a disharmonické deformace. Cyklus je inspirovaný marionetami a středověkým uměním.

Co je tvojí inspirací?

Všeobecně mě v mé práci inspiruje nějaká lidová tvorba, laičtí výtvarníci a nejdůležitější je pro mě nějaké to kohokoli a jakékoli nadšení do tvořivé činnosti. Vlastně inspiruje mě kde kdo, můj dědo, mamka nebo neznámí lidé. Například fakt ráda se dívám na bazary, na esbaraz nebo bazoš, a volím si tam kategorii ruční práce. Mám hodně ráda DIY, hobby videa a podobně, že někdy sem z toho víc naplněná než z návštěvy galerie.

Čím je cyklus Cěleúdní odlišný od ostatních?

Liší se tím, že v tom čase, kdy jsem malovala tyto obrazy, jsem cítila větší volnost v tvorbě. Byla jsem na stáži na UMPRUMce v Praze v ateliéru Fotky 2 pod vedením Václava Jiráska a Štěpánky Stein, ale cítila jsem neustále, že by jsem stále chtěla být v malbě. Jasně, že bych půl roku nedělala jen fotku, ale taky malovala, přesto jsem cítila, že mě to víc bavilo. Začalo to jednou malbou, kdy jsem ještě nechtěla, aby to vznikalo v rámci nějakého souboru, jednoduše jsem na tom dál pracovala a moc jsem se nad tím nezamýšlela, až z toho vznikl celý cyklus.

Když jsme se o tomto tématu bavili ještě soukromě, tak si naznačila, že tě tato stáž utvrdila v tom, co chceš v budoucnu dělat…

Utvrdilo mě to víc v tom, že podstatná je pro mě ta malba, i když ráda zkouším jiné techniky a byla to pro mě přínosná zkušenost, ale došlo mi, že už nechci zkoušet jiné stáže a důležitější je pro mě malovat. To chci dělat víc.

Jak sis vybrala ten ateliér Vladimíra Skrepla?

Ono je to dost vtipné, jak jsem si vybrala ten ateliér. Každý ateliér na AVU robí nějaké prezentační video, co se tam děje a podobně, a mě to video nadchlo. Zpětně, když se na to dívám, tak hrálo hlavnější roli ale to video, ač jsem věděla o lidech, kteří vyšli a fakt si cením jejich práce. Bylo strašně sympatické a hlavně ukazovalo, že ten ateliér není jen o malbě.

Já jsem viděla jenom video, ve kterém Vladimír Skrepl sedí na židli a prostě jen vykládá…

No, to je ono.

Jsi spokojená na AVU? A musím se tě zeptat, protože tato doba to vyžaduje, jak korona ovlivnila tvoji tvorbu? Jestli jsi měla víc času, nebo to bylo jenom negativní ovlivnění, nějaká demotivace?

Také ty hlavní věci, proč jsem tam spokojená jsou, že můžeš využívat různé dílny, bývají tam skvělé přednášky a máš hlavně ten prostor na práci, jsi tam v kontaktu s lidmi, kteří jsou umělci, dělají podobné věci, mají ten zájem a dostáváš zpětnou vazbu. Akorát teda korona to teď ovlivnila v tom, že ses musela v těchto věcech omezit a byla jsi většinou doma, a to je asi ta nevýhoda. Ale něco mi to přineslo a to, že jsem zkoušela právě ty techniky, jak jsem již hovořila, že mě baví nějaké ty hobby věci a prostě tady ty DIY. Zkoušela jsem nějak pracovat s korálky, krakeláží a také různě modelovat s moduritem. Také vlastně navazuji na věci, které jsem dělala dávněji, že jsem pracovala na technikách, s nimiž jsme pracovali jako děti, nějaká ta muchláš nebo papírmaš, že jsem vlastně zkoušela techniky, které potom už nepoužíváš nebo se k tomu nevracíš moc často.

Takže ve skrze byl vliv korony nakonec pozitivní?

Vlastně pozitivní i negativní. Negativní v tom, že nevyužívám ten ateliér a je pro mě důležitější, že v té škole si tam mezi těmi lidmi. Ale mě to potom ani nevadilo, že jsem robila doma, protože teď pracuju na souboru obrazů, ve kterém jsou malé formáty. Akorát doma je to trošku problematické v tom, že tě zaneprázdňuje i něco jiného než to, že bych si jen celý den pracovala na těch svých věcech.

Prozradíš nám, na čem momentálně pracuješ?

No teď dělám na sérii maloformátových obrazů, kterou jsem nazvala What I Love The Most About My Home Is What I Share It With, co znamená Co mám nejraději na mém domově, je s čím ho sdílím. Ve zkratce jde o nějaké vizuální prvky, které jsou typické pro většinu domácností, například to je teda nějaké to vintage, provence, estetika, vlastně něco, co láka určitou skupinu lidí a já se těmito věcmi strašně ráda inspiruji, protože je to něco, čím jsem byla obklopena jako děcko u babky, u našich a jak jsem již zmiňovala, ráda se inspiruji nadšením a vkusem jiných lidí. Jsou to teda zátiší, kde jsou často nějaké aromalampy, kočičky, košíky, malé věci. Výsledné obrazy přirovnávám k objektu a nechci je ani vystavovat klasickým závěsným systémem, spíše je dám na nějaké poličky.

Já jsem se osobně domnívala, že jde o každý cyklus zvlášť, například skupina košíků, gobelínu a podobně, ale podle toho, jak jsi to popsala, je to jeden velký cyklus, ve kterém jsou další podcykly, je to tak?

Ano, ono to všechno na sebe navazuje, něco výrazněji, protože to je ten samý motiv, který se opakuje akorát v jiném barevném provedení. Vlastně těch obrazů vzniklo tak 25, jsou malé a jen tři jsou nad 50 cm, ale jinak to jsou takové drobné věci, které jsou v něčem výrazné, do oka bijící. Já jsem právě plánovala, že bych to chtěla nafotit třeba v těch interiérech, které mě inspirovali, že možná to nafotit u babky, u tety, někde v obýváku, a tak to navrátit tam, kde jsem se inspirovala.

Až dokončíš tento velký cyklus, máš už nějaké plány?

No tak mně teď čeká hlavně diplomka, takže to je ten plán a nad tím přemýšlím už teď, kdy ještě toto nemám hotové. Chci dělat něco, co jsem ještě nikdy nedělala a to je, že chci vytvořit hudební video s loutkami, které bude doplněné o nějaké malby, konečně doufám velkoformátové. Nechci to teď úplně popisovat, když ještě nevím, o co přesně půjde, ale vím, že chci aby tam byly loutky a portréty, čímž vlastně navazuju na cyklus Cěleúdní, kdy ty portréty byly projevy nálady a také v diplomce by se měly odrážet od vzpomínek na dětství, nějakých strachů a tak.

Přemýšlela jsi, co budeš dělat po škole, když už teď končíš?

Tak jakože já mám nějaké sny nebo představy, ale o to se asi nechci moc dělit. Ve zkratce, ať se budu živit čímkoliv, tak chci mít čas na to malovat v ateliéru a to je pro mě to hlavní.

Vrátím se ještě k té inspiraci a zeptám se tě, jací současní umělci tě zajímají?

Tak dlouhý čas, asi prostě odjakživa, je to sestra. Starší sestra že. Mladší sourozenec má většinou tendenci se opičit. Je to přirozené, že jdeš ve šlépějích té starší ségry a vlastně dodnes si strašně cením to, co ona dělá. Ona je včelička, strašně pracovitá a jen sledovat ten proces tě inspiruje. Ze současné scény mě baví, co dělá například Eliška Konečná, Kryštof Strejc, Michal Rejzek a možná z té zahraniční scény Adam Alessi, Michael Swaney nebo Penny Davenport, takže doporučuji se podívat. Ale jak jsem vzpomínala, většinou jsou to nějací laičtí umělci, co mě inspirují. Ráda se dívám na ty bazary, ručně vyráběné věci a to je to, co mě vždycky nadchne.

Když už jsme se bavily o současném umění, jak jsi na tom s dějinami? Co máš ráda, a co naopak moc nemusíš?

Já nevím, teď si nevybavím, co nemusím, ale mám ráda asi z každé doby něco. Mám ráda románský sloh, mám ráda gotiku, spíše tu krásnou. To je vidět ten krásný sloh v tomto souboru (pozn. red. cyklus Cěleudní). Mám ráda Mistra Pavla z Levoče, jako fakt prostě miluju ty sochy, jsou super, ale mám ráda i ruskou avantgardu, mám ráda také sochy i malby ze socialistického realismu. Fakt jako všude si najdeš někoho, kdo tě osloví.

Taky ti ještě pomůžu, vím, že máš ráda kubismus. Ještě bych se tě chtěla zeptat na docela důležitou otázku, proč jednotlivá díla nepojmenováváš?

No, já pojmenovávám většinou ty soubory obrazů a ony by, když už je nepojmenuju, měly anebo mohly nést název toho souboru, takže to je možná chyba, možná bych to měla nazývat podle toho. Ale většinou to potom vždycky nechávám bez názvu, i když to vlastně náleží k nějakému souboru. A kdybych měla vymýšlet ke každému název, tak to ani nechci a nějak mě to ani nenapadlo.

No, když jsme se bavily při plánování výstavy, že tam nemám psát ani označení Bez názvu, protože to zní moc oficiálně a vlastně nad tím vůbec nepřemýšlíš, že by to mělo mít název, ale ani že by to nemělo mít název.

No, ano. Ani že by mi záleželo, že tam není, ani že by mi záleželo, že tam je.

Prozradíš nám ještě, co znamená to slovo Cěleúdní?

Já jsem strašně dlouho přemýšlela nad názvem těchto obrazů a toto vzniklo později, až tak po roce, a znamená to vlastně mající všechny údy ve staročeštině. Pak jsem si ale řekla: Ty vole, já nevím, jestli to není blbé pojmenovat to, že mají celé údy, ale ty jsi to potom nějak doplnila. Řekni to, prosím, protože já bych to řekla asi špatně.

Mně přišlo, že se to pojí s praxí, že jsi chtěla prostě tvořit malbu, když jsi byla na té fotografické stáži, a prostě jsi se chtěla držet takto pohromadě a to znamená to, mít zdravé celé údy.

No to mně nejdřív nenapadlo, ale myslím, že to funguje.

Není problém, já ti klidně vymyslím pointy všech tvých malířských cyklů. Máš nějaký rituál, když se chystáš tvořit? Jak se připravuješ na malbu?

No já jsem měla dost často nějaké nákresy nebo předlohy, podle kterých jsem většinou malovala, ale to je také dost omezující, že potom nejsi spokojená stoprocentně, jak ta malba v závěru vypadá, a proto jsem potom začala dělat jen takové hrubé skici a nechala jsem to na tom procesu, jak to dopadne. Ale nemám nějaký rituál, že bych si pustila něco, já ani neposlouchám hudbu, někdy si pustím možná podcast, ale většinou si ty věci dělám v tichosti.

Takže nic, ani vínečko, ani čajíček…

Vůbec, já když mám žízeň, tak si dám vodu, ale nemám nic, co bych dělala pravidelně. Jen se obléknu tak, abych se nezašpinila. Asi tak no, jestli se to počítá jako rituál.

Už jsme tady načaly, že malba není jediné médium, které používáš. Jen mě můžeš doplnit… Takže se inspiruješ lidovým uměním, dětskou kresbou, keramikou, vlastně skoro vším, co tě napadne, i textilem, protože ten je součástí tvých marionet. Chystáš se na video, takže je spíš nějaké médium, které nepoužíváš?

To nevím, já to mám fakt ráda – doplňovat malbu jinými věcmi. Tam závisí, co chceš říct a co se k tomu prostě nějak hodí. Třeba v souboru I Have Never Been to Thailand šlo o nějaké vnímaní suvenýrů a pracovala jsem s dřevem a sochou. Potom vlastně v souboru Ziga, což je přezdívka mého starého otce, který ve svém volném čase dělá fotografii tak jako laicky nebo si dělá dekorativní písmena, což mě nadchlo, že on nikdy nestudoval nějaké výtvarno, ale ve volném čase má tu potřebu to dělat a mně se dodnes neskutečně jeho písmo líbí. Měla jsem potřebu udělat jeho grafickou podobu, takže jsem v programu vytvořila font Ziga, který je normálně použitelný, takže zde jsem pracovala s písmem. Potom v projektu, kdy jsem vystavovala v galerii Temporary Parapet v Bratislavě, tak tam hodně byla ta keramika a tam to navazovalo na dětské techniky, které známe ze ZUŠky.

Přesuneme se ještě k jednomu tématu, a to je tvoje tetování. Zamýšlela jsi někdy, že bys byla profesionální tatérkou? Proč vlastně ty návrhy vypadají, jak vypadají? Čím se inspiruješ a či tetuješ jen svoje návrhy?

To začíná být spíš historie, já už s tím končím. Jak ses mě ptala, jestli mi to dělá radost, tak mě už to radost nerobí vůbec. Většinou lidé nechtějí ty moje motivy, takže když máš dělat návrh někoho, tak je to v něčem náročnější, a potom už z toho nemáš takovou radost. Ty moje motivy byly teda přebírané kresby různě někde nalezené, třeba v galerii, kde mají nějaké notísky, že si tam můžou děti něco nakreslit, nebo nějaké nápisy z výtahu, na zemi, co děti kreslily křídou. Určitě tetování nechci dělat jako práci.

Děkuji, Aničko, za rozhovor.