Nové pořádky
S Haussmannovým jmenováním se do Paříže dostal také nový fenomén, který známe dodnes a dodnes se snažíme, abychom ho nacházeli ve většině měst – stálý městský architekt nebo dokonce skupina městských architektů. Velmi pragmaticky si nový prefekt uvědomil, že nebude možné všechny plánované práce a neustálé rozšiřování města řešit stejným systémem, jak tomu bylo do té doby. S plánovaným počtem nových městských částí, administrativním rozdělením města i palčivější potřebou nových obytných kapacit bylo rozhodnuto vytvořit pro každou oblast hierarchicky fungující systém skupin architektů. To však vyvolalo značnou nevoli mezi architekty, ale také mezi průmyslníky a spekulanty s pozemky. Dosud bylo zvykem si na každý úkol najímat jiného, nejčastěji jednoho, architekta. Ten mohl tímto způsobem zvládat několik objednávek naráz a nebyl nijak smluvně vázán k omezování vlastní činnosti. Záleželo pouze na architektovi a jeho schopnostech, kolik a jak velkých zakázek dokáže zpracovávat. Nyní bylo potřeba, aby byl architekt neustále k dispozici, pracoval na sebemenším úkolu od návrhů podoby patníků po celkové rozvržení bloků při nově vznikajících bulvárech. Taktéž byly smluvně určeny finanční sazby práce a architekti tak nemohli své projekty zvýhodňovat manipulací s cenovými relacemi. Haussmann samozřejmě počítal i s jednotlivci, kteří budou vybráni na opravdu reprezentační realizace typu Garnierovy opery. [1] Nevole a odpor k vytvoření městského architektonického sboru nepolevila až do prefektovy rezignace v roce 1870, poté se velmi křehce udržovaná síť propojených pracovišť rychle rozpadla.[1] Je nutné si v souvislosti s komplexní přestavbou Paříže připomínat právě takovéto momenty, které se od počátku 20. století stanou natolik samozřejmé, že si bez nich další vývoj lze jen těžko představit.
[1] Anthony Sutcliffe, The Autumn of Central Paris: The Defeat of Town Planning, 1850–1970, Londýn 1970, s. 36.
Navzdory protestům a mnohým soudním sporům se, i díky tomuto postupu, Haussmannovi podařilo zajistit vysoký standard všech nově navrhovaných objektů, ať už se jednalo o bytové domy, veřejné instituce nebo církevní stavby. Jeho role je až překvapivě výrazná ve všech úrovních této výstavby. Klasické cítění v něm samozřejmě v mnoha ohledech zůstalo, ale místo rigidního dodržování všech „správných postupů“ se zaměřil na celkový vjem, doplňovaný na konkrétních místech značně specifickou architekturou. Jakoby do městského plánu pokládal nitky nových bulvárů a ně místy navlékl korálky reprezentačních budov. Právě jeho obliba přímých a jasných linií bez narušení hmotového, ale i materiálového či barevného ho nutila k dodržování svých vlastních pravidel perspektivy, vedení pohledu a výrazných obrysů. Spíše než k bezhlavé aplikaci klasických principů a prvků pouze ve zvětšeném měřítku, jak se někdy celá přestavba Paříže mylně interpretuje, dával velmi přesné a jasné instrukce velkým jménům jako Hittroff, Garnier nebo Baltard.
Experimentální povaha klasického města?
Právě posledně jmenovaný byl jedním z císařových i prefektových oblíbenců, přesto byly okamžiky úspěchu jeho návrhů, a zároveň náhlé ztráty podpory. Přesně to vystihují dvě Baltardovy realizace. Jakožto velký inovátor nových ocelových konstrukcí, jejich kombinace se sklem a zděnými částmi byl téměř předurčen k úspěchu při navrhování nové centrální tržnice – les Halles u kostela sv. Eustacha. [2] [3]
Vzdušná, praktická a velmi rychle zrealizovatelná struktura vévodila celému prostoru až do sedmdesátých let minulého století, kdy byla, kromě jednoho přeneseného pavilonu, stržena. [4] S úspěchem les Halles je spojován právě císař Napoleon III., který měl sám daný návrh doporučit k realizaci. Experimentální výraz i technické řešení zde uspěly v konkurenci klasičtěji laděných návrhů. Naopak tomu bylo u kostela sv. Augustina na křižovatce bulvárů Malesherbes a Haussmann v dnešním 8. arrondissementu. [5] Když se Baltard pokoušel protlačit stejný výraz jako u tržnice, nebylo mu to umožněno – Haussmann argumentoval potřebou klasicky utvářeného kostela s jasnou a rozpoznatelnou siluetou i objemem.[2] Na takto významnou křižovatku si nemohl dovolit umístit kostel, který by se mohl podobat tržnici. Proto kvůli své klasicizující ideji popsané výše donutil Baltarda vytvořit eklektický exteriér mísící prvky byzantinské i pseudorománské, aby mohl po tomto ústupku dovolil vytvořit experimentální interiér. Jedná se o první takto velký kostel na světě, ve kterém ocelová konstrukce hrála kruciální roli, co se statiky týče. Přes 80 metrů vysokou kupoli drží identická experimentální konstrukce jako na stejně starých pavilonech les Halles. [6] Jednalo se o mistrné zvládnutí nelehkého úkolu vložit tak velký kostel na dost ostré křížení rušných bulvárů, i proto nemohl Haussmann spoléhat na klasická řešení a svěřil realizace do Baltardových rukou. I proto je nutné prefekta považovat za jednoho z největších experimentátorů a jedním dechem neustále zdůrazňovat jeho bytostně klasicistní chápání základních principů architektury. Případů jako byl tento vytvořil během dvacetileté přestavby několik desítek a hlavním motivem byla spíš flexibilita než tvarová kreativita. Výsledkem pak byla klasicizující architektura pro nové průmyslové město, spíše než industriální či utilitární architektura pro vznikající klasicizující město.
[2] F. Loyer, Paris XIXe siècle: l’immeuble et l’espace urbain, Paříž 1981, s. 35.
4. Victor Baltard. Les Halles. 1848–1870. Demolice roku 1971. Reprofoto: https://bit.ly/33r224i
Kde se bude bydlet?
Stylové a konstrukční experimenty byly mnohými sledovány s nechutí, mnozí celkové přeměně města fandili. Koho se však dotýkala nejvíce – střední třídy. S novým rozvojem, který se podílel na obestavování městských hradeb a rozšiřování předměstí, přišly do města desetitisíce nových obyvatel. Od chvíle jmenování Haussmanna do násilného ukončení císařství francouzsko-pruskou válkou a Komunou se Paříž mohla „pochlubit“ přírůstkem 900 000 obyvatel![3] Stejný problém řešila anglická města o čtyřicet let dříve, a stejně jako se v Londýně ustálil typ domu s terasou či anglickým dvorkem, v Paříži se tímto typem stal uzavřený blok pěti až šestipatrových nájemních domů. Jak jsem popisoval v předchozích článcích, původ a vývoj pařížského nájemního domu spadá zejména do konce 18. století a na počátek století devatenáctého. Avšak do poměrně volného a variabilního systému stavby nájemních domů přišlo druhé císařství s dost rigidním pojetím, které hraničilo až s typizovanou výstavbou 20. století!
[3] Anthony Sutcliffe, The Autumn of Central Paris: The Defeat of Town Planning. 1850–1970, Londýn 1970, s. 98.
Zásadní změnou se stalo pojetí fasády v návaznosti na nové, ekonomičtější rozvržení obytného prostoru. Už jen mizivá část majitelů domů stále bydlela s ostatními nájemníky ve stejné budově, proto ve většině případů odpadla povinnost zdůraznit piano nobile majitele. To však bylo nejčastěji výrazným determinantem dalšího dekoru nebo celkového pojetí. Vkus a preference se zrcadlily právě zde, a nyní se tento pevný bod dostal do neurčité fáze, kdy architekt nemohl znát preference budoucích nájemníků. Majitelé proto začali požadovat více generalizující přístup k celkové fasádě. To bylo v souladu s obecnými zásadami barona Haussmanna, který situaci samozřejmě také vnímal. Propojením zmíněných skutečností se Paříž dostala do bodu, kdy nové rezidenční budovy a nájemní domy neaspirují na to, aby zaujaly nebo na sebe upozornily, jak tomu bylo v minulosti. Distinkce důležitosti jednotlivých pater se také smazala. To se sice dělo už u novostaveb kolem roku 1800, ale nikoli v samotném centru nově vznikajících ulic a bulvárů. Po nových stavebních nařízeních z roku 1859 se výstavba už reálně typizovala a normalizovala. Zejména se jednalo o světlou výšku pokojů, ta se ustálila na 2,6 metrech, čímž se také změnily poměry oken a okenic. Po těchto nařízeních se začaly vyrábět ve standardizovaných rozměrech, což v konečném důsledku opět dopomohlo k celkově homogennímu výrazu Paříže.
K tomu přispěly i pozemkové regulace nově vznikajících bloků – nejčastější rozměry novostaveb se pohybovaly v následujících relacích: průčelí 15–24 metrů, hloubka parcely 25–38 metrů a od toho odvozená plocha vnitřního dvora.[4] Tím se zpravidelnily bloky, ulice i další veřejná prostranství, ke kterým se vztahovaly reprezentační budovy. Na řetězení je velmi dobře vidět, jak moc se Haussmann svými dobře mířenými a formulovanými změnami konkrétních jednotlivostí zasadil o známou pravidelnost a organizovanost Paříže. Bylo to totiž právě tehdy, kdy se ve městě podařilo překrýt historickou paměť dimenzí hôtelů, které ještě před pár lety byly vzorem mnohých soukromých vilek a menších paláců. Nyní se preferovalo co nejširší průčelí přímo v kontaktu s ulicí a co nejmenší hloubka parcely kvůli světlu a vlhkosti.
[4] F. Loyer, Paris XIXe siècle: l’immeuble et l’espace urbain, Paříž 1981, s. 74.
6. Victor Baltard. Église S. Augusitn. 1860–1871. Reprofoto: https://bit.ly/3itBGmk
Architekti se v této době mohli považovat téměř za dobře promazané součástky obrovského stavebního stroje, který jakoby se vznášel nad každým kouskem historické Paříže. Sama profese zažívala největší rozmach, srovnatelný jen se smutným úkolem architektů po druhé světové válce. Zejména na západě Paříže však architekti obcházeli onen haussmannovský systém nezávislých architektonických sborů organizovaných městskou správou. Mnozí se proto brzy dostali do područí velkých stavebních společností a spekulantů s pozemky. Jeden architekt mohl najednou stavět až čtyři ulice![5] Tato doba a hektická výstavba přeškolila desítky stavbyvedoucích na průměrné architekty, stovky studentů zanechávali studií a odjeli do Paříže stavět nájemní domy. Nepříliš náročná práce s jistotou zaměstnání a mnoha zakázek jen ještě více podpořila další a další výstavbu. Ta však byla neustále pod dohledem centrální Haussmannovy kanceláře, nebyla ponechána živelnému rozvoji, jak se dělo v předchozích desetiletích porevolučních let. Dané okolnosti se také odráží v uměleckých kvalitách mnoha nájemních domů druhého císařství, desítky dnes již zapomenutých architektů vytvořili metaforicky pouze ulice. Jejich dílo nebude nikdy oceňováno pro jednotlivost, ale spíš pro anonymitu vrstvy jakéhosi obecného konsenzu ohledně estetiky druhého císařství a její neustálé kontinuity, na kterou narážíme v našich článcích již od konce 17. století.[6] A právě nekonkrétní masa stovek domů tvoří Paříž, kterou vnímáme podvědomě a jen v určitých chvílích jsme schopni si uvědomit krásu jednotlivosti, ať se jedná o výkladec, jiný portál či řešení střechy. Pouze v ten okamžik nás tato pařížská realita „trkne“ a vyjeví se nám její odlišnost od ostatních měst stejného stáří.
[5] P. Lavedan, Histoire de l’urbanisme, Paříž 1952, s. 106.
[6] Ibidem, s. 119.
Na celé situaci je velmi dobře patrné výlučné postavení již zmiňovaných architektů, kteří nebyli vybráni do městských skupin a haussmannovských sborů, tedy takových „starchitektů 19. století“. Nebyli to totiž oni, kdo stvořili Paříž dneška, ale jsou za tyto architekty mnohými považováni. Nikdo z nich nenavrhl více než dva nájemní domy nebo vůbec žádný. Mimo své exkluzivní zakázky na exponované projekty radili ostatním, jak zlepšit horizontalitu jednotlivých domů v ulici, reorganizovali kompozice oken a portálů, mírnili dekor a sjednocovali střešní krajinu. Až dnes je na některých pařížských nárožích, křižovatkách nebo náměstích jasné, že tato práce sice vedla k harmonizaci města, místy směřující téměř k uniformitě. Ale hlavně vytvářela ničím nerušený kontext, viděný optikou zmíněných velkých architektonických jmen, jako pouhý základ, sokl k jejich vynikajícímu dílu kostela, radnice, divadla, nádraží nebo univerzity… Stejně se choval i sám Haussmann, který v rámci nových ulic vytyčoval bloky a ulice způsobem více než egocentrickým. Místa extrémně exponovaná osadil návrhy svých oblíbených spolupracovníků, a tím mnohdy určil charakter další výstavby, a také pojetí veřejného prostoru před danými budovami. Jejich začlenění do kontextu stávajícího historického města bylo tímto mnohdy posíleno na úkor starších struktur a původních městských dominant. Jaká další pravidla museli architekti během přestavby dodržovat, a kdy se stavební ruch se svým pojetím architektury stal karikaturou sebe sama, to se budete moct dočíst ve třetí části haussmannovských článků.
