Veřejné budovy
Zatímco v předchozích desetiletích měly v rámci pařížské výstavby převahu sídla šlechty a krále s doplněním domů střední třídy, poslední třetina století tento stav obrátila. Šlechta a třída „les financiers“ se mnohem častěji začala z města stěhovat do svých „maisons de plaisance“, tedy do vil za městem, které vycházely původně z italského renesančního konceptu. Změna byla způsobena také jiným přístupem státu ke společnosti, stále silněji se prosazovaly osvícenecké ideje, změnil se způsob trávení volného času a rozvoj věd mnohdy přepóloval vztahy v intelektuálních kruzích. Na to muselo reagovat i město, ve kterém tyto změny intenzivně probíhaly. Vše také souviselo s neustálým růstem obyvatel, kdy se jejich počet ke konci století zvýšil na téměř půl milionu.[1] Společně s intenzivní obytnou výstavbou, převážně skromnou, byly projektovány nové nemocnice, školy, správní budovy a úřady. Jednoduchý a často repetitivní přístup k fasádám sice pomohl k rozšíření neoklasicistní estetiky, avšak ve většině případů se jednalo pouze o utilitární strohost vydávanou za soudobý výraz.
[1] Pro srovnání má Praha ve stejné době kolem 75 000 obyvatel.
Repetitivní fasády mohly skvěle reagovat na různé vnitřní uspořádání a stačilo pak přidávat prvky, které budovu spojily s jejím posláním. Nejčastěji to byl portikus, výrazný jak z dálkových pohledů, tak z bezprostřední blízkosti. Dále symetrie s vnitřními dvory a kupole. Příklady tohoto řešení bychom samozřejmě našli v předchozím století, ať u Val-de-Grâce či Invalidovny. Rozdíl byl v pojetí celku jako opakované struktury s konkrétními body, ve kterých se koncentroval detail.[2] Velmi vlivnými budovami sledující toto schéma se staly veřejné budovy z období padesátých až osmdesátých let. École Militaire [1], Hôtel des Monnaies [2], École de Droit [3] či École de Médecine, ty všechny využívaly výše popsaná schémata a ustálily tak nový typ. Ten byl přebírán různými architekty ještě mnoho desetiletí – můžeme začít u nových vládních okrsků v USA a skončit u Speerových monumentálních fantazií, to vše má základ právě v Paříži těchto let.
[2] M. Gallet, Paris Domestic Architecture of the 18th Century, Londýn: Barrie and jenkins 1972, s. 79.
Portikus jako hlavní výrazový prvek fasád této doby se uplatňoval také jako důležitá součást plánovaných náměstí, mohl je orientovat a gradovat. Velmi dobrým příkladem je propojení průčelí École de Droit (1770–1783) s kostelem Sainte-Geneviève (1755–1789). Obě stavby od Jacqua-Germaina Soufflota vytvořily nové centrum latinské čtvrti pravidelným náměstím kolem obrovského kostela na půdorysu řeckého kříže s mohutným portikem. [4] Ten měl reagovat na menší, ale o nic méně monumentální, portiky školy v rozích náměstí. Bohužel se podařilo realizovat pouze jeden (zmiňovaná právnická fakulta) a až v 19. století se přistavěla protější budova radnice, aby aspoň strana k Lucemburským zahradám částečně ctila Soufflotův plán.[3]
[3] Ibidem, s. 163.
Pozoruhodným příspěvkem k tématu veřejných budov se stalo divadlo Odéon [5], postavené na místě bývalého Hôtelu Condé, konkrétně v letech 1779–1782 římskými stipendisty Charlesem de Wailly a Marie-Josephem Peyre. Ovlivněni studiemi na francouzské akademii v Římě, kde byl v té době hledán kosmopolitní antický ideál, postavili hmotnou a kompaktní stavbu, jejímuž výrazu se mohly rovnat pouze stavby Ledouxovy. Vlastní objem byl po všech stranách otevřen arkádami, celá stavba užívala pásovou rustiku dosud nevídaným způsobem. Pádná jednoduchost byla podtržena dórským portikem, tolik odlišným od výše zmiňovaných. Osvícenecký duch a touha po antické čistotě z celého divadla dýchá, jakoby se autoři snažili klasičnost soudobých her převést i na vlastní divadlo. Je zajímavé zmínit, že ve stejné době (1781–1783) se v Praze staví Nosticovo divadlo jen o trochu větších rozměrů, avšak diametrálně rozdílné svým výrazem.
Sakrální architektura se rozvíjela zejména v Paříži, vzniklo několik nových farností na okrajích města, kde byly vystavěny opravdu jednoduché kostely, jejichž poslání bylo možné od veřejných budov odlišit opět pouze portikem nebo sochařskou výzdobou, i když ta byla výjimečná. Hlavní projekty se však rychle odvracely od předchozích barokních vzorů a rychle se přizpůsobily monumentálním rozměrům klasicismu. [6] [7]
Toto je dobře patrné na průčelí kostela Saint-Sulpice [8] (Giovanni Niccolò Servandoni a další, 1733–1777), které během projektování prošlo mnohými změnami až k dnešní podobě. Stejně jako u zmiňovaného kostela Sainte-Geneviève, který pracuje s čistotou monumentalitou korintského řádu, a zároveň se pokouší skloubit ji s konstrukčním systémem ve Francii ustáleným už staletí.
V pozdější době, kdy je přeměněn na Panthéon, jsou provedeny úpravy, které jen posilují antikizující vyznění, například zazdění oken a vytvoření nečleněných ploch pouze se strukturou kamene. [9]
Okolí jako součást projektu
Takovéto propojování výrazu sekulárních a sakrálních staveb jen podporovalo „národní cestu“, ve které se kombinoval francouzský klasicismus Mansarta a Perraulta s novými „anticko-řeckými“ tendencemi. Stále častěji se o projektech přemýšlelo jako o celku, který musí svým vstupem také upravit své prostředí, a to ne pouze kulisovitě jak to mnohdy činilo baroko. V minulém článku jsme mluvili o rozšiřování tzv. parvis před pařížskými kostely [10], přesně tento princip se stával obvyklým. Společně s novými veřejnými budovami se tak město stávalo čím dál více koherentním a získávalo klasickou podobu, jak tomu bylo například v Římě již mnoho let.
Tato práce s prostorem však mohla být aplikována pouze, když o ní měl stavebník zájem a peníze. Většinová výstavba ji absolutně ignorovala. S růstem obyvatel a vývojem řemesel i průmyslu se z Paříže stalo jedno z nejrychleji rostoucích měst v Evropě.[4] Obytné domy se intenzivně stavěly na okrajích, ale i v centru. Nejběžnější typ byl dům kombinující obytný prostor s obchody či sklady kolem centrálního dvora. Majitel provozoval obchod v přízemí, v patře bydlel a dalších 3–5 pater bylo k pronájmu. Stále se nejednalo o moderní nájemní domy, jak je známe dnes, proto bychom se stále setkali s jednoduchým členěním fasády, místy i s rokokovým dekorem v interiérech, alespoň vstupních prostor. Úplný ústup dekoru ve prospěch utilitární jednoduchosti lze spojit s osmdesátými léty. Nájemní domy, až sedmipatrové, se omezily pouze na rustiku slepých arkád v přízemí nebo balkonovou atiku. Toto zjednodušování, téměř až na konstrukci, mohlo pokračovat ke zcela modernímu výrazu 20. století![5] To však přerušil stavební zákoník v osmdesátých letech, a také Revoluce následovaná nástupem Napoleona. Ten svými představami vrátí architektuře určitou rafinovanost, která vyústí až v empírový počátek 19. století.
[1] Roche, ile Peuple de Paris, iPaříž: Aubier-Montaigne 1981, s. 99.
[5] L. Bergeron (ed.), Paris: genèse d’un paysage, Paříž: Picard 1989, s. 181.
Nový typ nájemního domu
Původ nejrozšířenějšího typu budovy celého města je poněkud mlhavý. Všechny předstupně, o kterých jsme doposud mluvili, jsou malými kousky mozaiky, která však byla kompletována z mnoha stran různým způsobem… Bezpochyby je možné říci, že hustota zástavby s výše zmíněnými důvody nutila stavebníky navyšovat své domy o několik pater, aby reagovali na poptávku malých pokojů pro jednotlivce přicházející do Paříže za prací. Tyto domy nepočítaly s přítomností majitele, takže zde nebylo žádné „piano nobile“ nebo reprezentativnější prostory. Velmi zjednodušeně se jednalo o kvádrový objem se stejnými patry po šesti místnostech, jediný rozdíl byl ve zmenšování oken od přízemí směrem vzhůru. Pragmatismus a utilitárnost postupně vítězila a začala vytlačovat jakoukoli nepotřebnou dekoraci a tvar. Jako příklad může sloužit nájemní dům v rue de Monnaie H.-Q. Desbeufse z roku 1755,[6] stejně jako fronta domů podle návrhu Jacqua Vinage v rue François-Miron.[7][11]
[6] M. Gallet, Paris Domestic Architecture of the 18th Century, Londýn: Barrie and Jenkins 1972, s. 163.
[7] Ibidem, s. 51.
Je třeba říct, že ne všechny nájemní domy se vydaly touto „spartanskou“ cestou, některé si stále udržovaly tvarové akcenty jako například falešné pavilony, výraznější střechu nebo vikýře ve tvaru oeil-de-boeuf, ty byly však v menšině. K obytným účelům byly také upraveny části okolí Palais Royal, a to právě v tomto smyslu, tedy umírněný dekor a praktičnost v jednom. [12] [13]
Stavění nabralo na intenzitě zejména během osmdesátých let, kdy se začalo s „developerskou“ výstavbou naplno. Architekti byli často i majiteli nebo společníky stavebních společností, a proto se pokoušeli z každého stavebního podniku dostat co nejvíce. Mezi oblasti této intenzivní výstavby se počítal zejména pravý břeh a okolí Palais Royal, ale také na levém břehu vyrostly desítky domů, například v rue de Seine. Je třeba podotknout, že domy byly stále ještě stavěny solidně a nebylo tak třeba řešit problémy nebezpečné výstavby jako o 50 let později na východě města. S tímto tempem se domy rozšiřovaly i do nezastavěných míst a vytvářely nové ulice, paradoxně to byl tento živelný nárůst stavební činnosti, který pomohl v dalším sjednocování města, dobrými příklady jsou rue d’Angivillier a Mandar. [14] Také to však neplatilo všude, a bylo třeba nových regulací, které by zastavily místy degradační proces úplného zničení zbývajícího veřejného prostoru.
Některé projekty městu rozhodně nepřidávaly – nepodílely se na narovnávání uliční sítě a zhoršovaly už tak žalostné hygienické podmínky. Doposud platila nařízení ze 17. století, která byla spíše doplňována, než aby jasně reagovala na nově vzniklou situaci. Od roku 1781 se pracovalo na celkovém plánu Paříže, který měl navrhnout nutné změny uliční a říční sítě.
Stavební zákoník
Stavební zákoník z roku 1784 sice neměl za vlády Ludvíka XVI. takový dopad, ale po Revoluci, a zejména na počátku 19. století, se jeho vliv ukázal v plné síle. Byl to první velký pokus o striktní výškovou, šířkovou a objemovou regulaci pařížských domů. Maximální výška byla stanovena na 18 metrů v rámci širokých ulic, jestliže byla ulice užší než 9 metrů, poměrově byla výška zmenšována.[8] Překvapivě také řešil provzdušněnost a prosvětlenost jednotlivých domů a určoval i úhel dopadu slunečních paprsků, jaký byl pro daný prostor ještě přípustný, a jaký už ne. Dále se zákoník zabýval různorodostí, která měla být městu ku škodě, a tedy nařizoval používání předepsaných typů střech, říms, balkonů apod. Střechy například rozeznával tři – nízkou s atikou, mansardovou a valbovou. Výška římsy byla jasně stanovena na maximum 17 metrů v ulici do 9 metrů. Byl ale řešen i poměr mezi hloubkou a výškou, a tedy bylo dovoleno zvýšit římsu o 3 metry, když měl dům 1,5x větší hloubku a až o 5 metrů, pakliže byl dvakrát hlubší než standard. Jako vždy zde hrála role interpretace jednotlivých pojmů, kde začíná střecha, a kde končí římsa… na tom se nic do dnešních dob nezměnilo a mnoho domů z této doby tak zákoník v podstatě ignoruje
[8] F. Loyer, Paris XIXe siècle: l’immeuble et la rue, Paříž: Hazan 1987, s. 12.
I přes pozoruhodně promyšlené regulační pokyny trvalo několik let, než byly uplatňovány v praxi. Postupná aplikace právních předpisů podnítila vznik nového stavebního úřadu, který začal vydávat stavební povolení, což byl pro pařížskou architekturu zásadní bod zlomu. Od této chvíle se obytné budovy nebudou už nikdy rozvíjet tak živelným tempem a iniciativa se přesune od spekulantů k úřadům a jejich architektům. Ty se nyní budou pokoušet o nejlepší výsledky v rámci neustále se zvyšujících nároků.
Vytváření Paříže 19. století mohlo začít, stejně jako nový blok těchto pařížských článků. Tímto se loučíme s novověkem a začneme se setkávat s úplně novým druhem rozmanitosti velkoměsta a jeho nově vznikající aglomerace. Od revolučních změn konce 18. století, přes Napoleonovy imperiální plány až k Haussmannovu velkoměstu!
