Kdysi dávno skupina lidí, možná to byl jen jeden člověk, uvrhla „kletbu“ na lidský druh. Všechny bytosti byly pomaličku a nevědomky svázány řetězem. O to více se tento řetěz stahoval, čím více se lidé vzpírali. Čím více se snažili osamostatnit, sami se vymanit, každý za sebe, tím více si navzájem ubližovali.
Konvence a zažité „pravdy“, které jsou nám od raného věku vtloukány do hlavy, nás slepě vedou bez povšimnutí někam, kde nám to není přirozené. Je pochopitelné, že v historii si lidé jevy, které nedokázali vědecky podložit, vykládali jako něco nadpřirozeného – formu zázraků. Bylo velice jednoduché přijít s určitým vysvětlením, které lidé vzali za své. Proto se stávalo, že vyšší společnost, která byla považována za vzdělanější, dokázala manipulovat s lidmi pomocí těchto vysvětlení. To vše bylo úzce spjato i s faktem, že církev v té době měla velký vliv na obecné povědomí. Našla si cestu manipulace a mystifikace celých národů. Je velice jednoduché ovládnou lidskou mysl, když víte, co ji činí zranitelnou. Jsme lidské bytosti, které mají svědomí, emoce a city. Umíme hluboce milovat, ostře nenávidět a stále se něčeho bát. Achillovou patou naší lidské povahy je svědomí. Svědomí je tak trochu vahou vnějšího systému, vztahů, konvencí – zažitých zvyklostí a naší vlastní povahy. Kdokoliv si tuhle věc uvědomí je schopen ji v lidech najít a manipulovat s nimi pro svůj záměr. Je to most do naší mysli. Proč o tom všem píši je skutečnost, že lidské vztahy jsou podrobeny nepřetržitým sledováním a hodnocením. Zejména ty milenecké či partnerské. Trpíme stihomamem – pokud přestaneme cítit k člověku vášeň a chemie se vytratí, musíme okamžitě zničit úplně všechny pouta s tímto člověkem. Společnost nás nutí cítit se špatně za to, že jsme se někam posunuli a věci se změnily. Tak jak se vyvíjíme my, tedy naše osobnost a postoje, tak se vyvíjí i naše nároky a pohled na svět. S tím souvisí pocity a naše chování. Proto se za to nemůžeme trestat ani se nechat trestat ostatními. Lidé mají pocit, že se musí vlastnit – jsme majetničtí a rádi se omezujeme navzájem. Láska je krásná. Přitažlivost je nádherná. Chtíč je slast. Nikdo se jich nechce jen tak lehce vzdát. Ale to je prostě přirozené, že jednou všechno přejde a my si najdeme cestu k někomu jinému. Nemusíme vůbec tyto pocity opustit. Oni jsou tu stále, jen jejich místo a působnost se mění. Za to se pak na sebe zlobíme a mažeme minulost. A společnost nás při pohledu na naše plnohodnotně vášnivé vztahy zařadí do škatulky ,,TA, CO STŘÍDÁ CHLAPY…TEN, CO BERE JEDNU PO DRUHÉ…TA, CO MÁ KAŽDÉ DÍTĚ S NĚKÝM JINÝM…“ apod. Svazek manželský (jeho úřední forma) byl vymyšlen pro účely nabývání majetku a bohatství. Již v dávných dobách se tímto způsobem spojovala království. O lásku v mnoha případech vůbec nešlo. Lidé spolu zůstávali kvůli majetku, moci nebo jen ze setrvačnosti. Pokud se někdo opravdu miluje, není potřeba mít nějaký kus papíru. V tom případě je to opravdu čistý pocit soudržnosti a náležitosti dvou lidí, kteří se přitahují. V této situaci říct své ,,ano“, například pod rozkvetlým stromem při západu slunce nebo třeba jen doma u večeře, má stejnou váhu. Ano, v téhle chvíli se milujeme a chceme být spolu. Chceme pro sebe být jediní. Na nějaký čas než se opět zevšedníme. V budoucnu až naše láska bude slábnout, každý si ji znovu připomeneme v rozpuku, a třeba s někým jiným. To na vztahu nás dvou nic nemění. Tím se nemaže historie. Tím jsme se opět dostali dál! Můžeme spolu mít dítě, které jsme oba chtěli, můžeme je spolu vychovat a dát mu ze sebe to nejlepší. To však není záminka, s kterou bychom se museli stále milovat nebo nutit se a přesvědčovat, že se musíme stále milovat a ani jeden z nás nemít nárok se znovu zamilovat do někoho jiného. Stačí se k sobě chovat hezky a přirozeně. Milovat svoje dítě a ukázat mu, že láska má mnoho podob.
Konvence a zažité „pravdy“, které jsou nám od raného věku vtloukány do hlavy, nás slepě vedou bez povšimnutí někam, kde nám to není přirozené. Je pochopitelné, že v historii si lidé jevy, které nedokázali vědecky podložit, vykládali jako něco nadpřirozeného – formu zázraků. Bylo velice jednoduché přijít s určitým vysvětlením, které lidé vzali za své. Proto se stávalo, že vyšší společnost, která byla považována za vzdělanější, dokázala manipulovat s lidmi pomocí těchto vysvětlení. To vše bylo úzce spjato i s faktem, že církev v té době měla velký vliv na obecné povědomí. Našla si cestu manipulace a mystifikace celých národů. Je velice jednoduché ovládnou lidskou mysl, když víte, co ji činí zranitelnou. Jsme lidské bytosti, které mají svědomí, emoce a city. Umíme hluboce milovat, ostře nenávidět a stále se něčeho bát. Achillovou patou naší lidské povahy je svědomí. Svědomí je tak trochu vahou vnějšího systému, vztahů, konvencí – zažitých zvyklostí a naší vlastní povahy. Kdokoliv si tuhle věc uvědomí je schopen ji v lidech najít a manipulovat s nimi pro svůj záměr. Je to most do naší mysli. Proč o tom všem píši je skutečnost, že lidské vztahy jsou podrobeny nepřetržitým sledováním a hodnocením. Zejména ty milenecké či partnerské. Trpíme stihomamem – pokud přestaneme cítit k člověku vášeň a chemie se vytratí, musíme okamžitě zničit úplně všechny pouta s tímto člověkem. Společnost nás nutí cítit se špatně za to, že jsme se někam posunuli a věci se změnily. Tak jak se vyvíjíme my, tedy naše osobnost a postoje, tak se vyvíjí i naše nároky a pohled na svět. S tím souvisí pocity a naše chování. Proto se za to nemůžeme trestat ani se nechat trestat ostatními. Lidé mají pocit, že se musí vlastnit – jsme majetničtí a rádi se omezujeme navzájem. Láska je krásná. Přitažlivost je nádherná. Chtíč je slast. Nikdo se jich nechce jen tak lehce vzdát. Ale to je prostě přirozené, že jednou všechno přejde a my si najdeme cestu k někomu jinému. Nemusíme vůbec tyto pocity opustit. Oni jsou tu stále, jen jejich místo a působnost se mění. Za to se pak na sebe zlobíme a mažeme minulost. A společnost nás při pohledu na naše plnohodnotně vášnivé vztahy zařadí do škatulky ,,TA, CO STŘÍDÁ CHLAPY…TEN, CO BERE JEDNU PO DRUHÉ…TA, CO MÁ KAŽDÉ DÍTĚ S NĚKÝM JINÝM…“ apod. Svazek manželský (jeho úřední forma) byl vymyšlen pro účely nabývání majetku a bohatství. Již v dávných dobách se tímto způsobem spojovala království. O lásku v mnoha případech vůbec nešlo. Lidé spolu zůstávali kvůli majetku, moci nebo jen ze setrvačnosti. Pokud se někdo opravdu miluje, není potřeba mít nějaký kus papíru. V tom případě je to opravdu čistý pocit soudržnosti a náležitosti dvou lidí, kteří se přitahují. V této situaci říct své ,,ano“, například pod rozkvetlým stromem při západu slunce nebo třeba jen doma u večeře, má stejnou váhu. Ano, v téhle chvíli se milujeme a chceme být spolu. Chceme pro sebe být jediní. Na nějaký čas než se opět zevšedníme. V budoucnu až naše láska bude slábnout, každý si ji znovu připomeneme v rozpuku, a třeba s někým jiným. To na vztahu nás dvou nic nemění. Tím se nemaže historie. Tím jsme se opět dostali dál! Můžeme spolu mít dítě, které jsme oba chtěli, můžeme je spolu vychovat a dát mu ze sebe to nejlepší. To však není záminka, s kterou bychom se museli stále milovat nebo nutit se a přesvědčovat, že se musíme stále milovat a ani jeden z nás nemít nárok se znovu zamilovat do někoho jiného. Stačí se k sobě chovat hezky a přirozeně. Milovat svoje dítě a ukázat mu, že láska má mnoho podob.
A tak bychom si měli uvědomit, že veškeré zažité klišé není žádné pravidlo chování, ale pouze a jenom náš vlastní vytvořený společenský tlak – naše řetězy. Tím jsme se všichni stali vlastními zajatci – zajatci společnosti!
