Jako malá jsem slovo „CHTÍT“ používala docela často. Záleželo však na tom, v jakém kontextu bylo používáno. Někdy když jsem ho použila ve spojení, které se mojí mamince líbilo, moje přání bylo vyslyšeno. Ale někdy se prostě stalo, že slovo „CHCI“ nefungovalo. A to mě přivádí k následující myšlence…
Od mala chci být umělkyní. V mém případě hudebním interpretem/umělcem. Prvotně moje myšlenka zněla: „Všichni na mě všude čekají a můžu být vším, čím si umanu být!“ A já z toho nevyrostla. Přesně o tom to totiž je. Chcete a tak si pro to jednoduše jdete. Už nepotřebujete svolení svých rodičů. Jste svým pánem.
Všude se však najde nějaké to neoblíbené „ALE“. Někdy ale něco chcete tak moc, že jdete přes mrtvoly a někdy i přes tu svoji (obrazně řečeno). Zná to určitě každý. Ta myšlenka vám leží v hlavě, a jak ji každý den od rána do večera převalujete v mysli, začne pěkně “zapáchat“! Pak je to spíš utrpení než potěcha. Nakonec, místo chtíče, začnete cítit nechuť a odpor. A už ani nevíte, proč jste proboha tu věc tak moc chtěli. Mně osobně se to stalo několikrát a až teprve teď jsem prozřela. Chcete tedy vědět, co je lékem na tento “kvasící“ chtíč? Jednoduše si uvědomit, že bez toho onoho žijete a dýcháte. Doposud tomu tak bylo. A bude i nadále. Vědět kam směřujeme a mít určitá očekávání – obraz cíle, je v pořádku. Jen jej nesmíme držet před svým zorným polem. To bychom totiž mohli slepě zakopávat nebo dokonce bloudit v kruhu. Takhle bychom se k uskutečnění toho, co chceme, nikdy nedostali.
Odhoďte tu maketu, co vás drží zpět od skutečného světa a jděte si pro to, co chcete! Jedno se totiž od našeho dětství nezměnilo… říkat nahlas naše přání!
