Jednoho vlahého večera, v podniku uprostřed Prahy, spolu sedí dva muži a žena. Zaujatě konverzují u plných sklenic chmelového moku. Po dlouhých rozpravách se dostávají až k tématu milostných vztahů a jakéhosi temného oblaku nejasností, který je oplývá.
Po mnoha argumentech ze všech stran a mnoha nechápavých pohledech a reakcí se všichni shodli, že tím temným oblakem je komunikace. Každá strana, tedy muž x žena, má totiž tzv. jazyk, kterým vysílá určité signály. Ne vždy jsou ale tyto signály pochopeny opačnými stranami tak, jak by měly být. Jelikož do hlavy nevidíme nikomu (to je úleva!), mluví za všechny jejich činy a „překvapivě“ slova! Když s někým mluvíte z očí do očí nebo jen slyšíte jeho hlas, žádný vizuální kontakt, máte možnost slyšet jeho barvu hlasu nebo případně vidět gestikulaci, která pomáhá dokreslit sdělované myšlenky. V té chvíli může každý rozpoznat určité sympatie či nesympatie. Jenže naše doba, plná skvělých vymožeností a nových nápadů, má také své stinné stránky.
Jednoslovné odpovědi mohou vypadat příliš odtažitě, ale kdybyste je zaslechli z úst určité osoby, zněly by vám nejspíš „lahodně“. Nebo když vidíte, že si vaši zprávu dotyčná osoba přečetla a nereaguje, v hlavě vám pak běží různé scénáře a z nich se tvoří oblaka, která vám zatemňují racionální uvažování. Do popředí se dostanou emoce vzteku, lítosti, smutku nebo úplného tragického konce vztahu. Oblaka jsou čím dál temnější, až jsou úplně černá. Vy pak začnete posílat blesky v podobě jedovatých slov či negativních vět za doprovodu deště slz. Stručně řečeno jste si vytvořili domněnky, které jsou naprosto nepodložené, protože vůbec nevíte, jak to doopravdy vše je.
Zazvoní telefon, ozve se příjemný hlas s tím, že se uvidíte a bouřka přejde. Na rohu ulice vidíte obličej, který má úsměv od ucha k uchu a svým pohledem vás vyzývá k láskyplnému polibku. Mračna se úplně vytratila a vy už zase vše vidíte jasně.
