Navštívíme-li katedrálu sv. Václava v Olomouci, může nás překvapit mříž oddělující prostor presbytáře od hlavní lodi. Za touto mříží, v samém závěru chrámu, se nachází hlavní oltář, k němuž se lze přiblížit jen ve společnosti průvodce nebo během mše. Součást tohoto oltáře tvoří rovněž čtyři mužské postavy stojící v poněkud strnulých pózách pod novogotickými baldachýny. Jedná se o renesanční sochy čtyř východních církevních Otců s velmi zajímavou historií, kterou se tato studie pokusí ozřejmit.
Sochy východních církevních Otců, které se dnes nachází v katedrále sv. Václava v Olomouci, vytvořil italský sochař Mino da Fiesole. Přestože představují kvalitní práce z období renesance s velmi zajímavou proveniencí, postrádáme stále monografii, jež by jim věnovala zaslouženou pozornost. Badatelsky se jimi zaobírali např. Miroslav Pojsl1 a Josef Kachník2, avšak pouze v rámci výzdoby celé katedrály. Dále o nich najdeme zmínky v pracích autorů zabývajících se renesančním sochařstvím, např. Olga Pujmanová3 a Jan Chlíbec4. V první části textu proto nejprve velmi krátce představíme osobnost sochaře, posléze přejdeme k objasnění historie soch a rozboru jejich forem.
Sochař Mino da Fiesole
Mino da Fiesole (1429–1484) byl florentský raně renesanční sochař. Školil se ve Florencii, podnikl také několik studijních cest do Říma, kde se věnoval studiu antického sochařství.5 Uznání dosáhl především jako autor velmi kvalitních bust, v nichž dokázal vystihnout charakter portrétovaného. Pracoval na portrétech a monumentálních sochách jak v Toskáně, tak v Římě. Prvním jeho dílem byla portrétní busta Pietra de’ Medici (1453);6 vytvořil rovněž busty Giovanniho de’ Medici, Astorgia II. Manfredi, Alessa di Luca Mini a další.7 Za jeho nejznámější práci pokládáme náhrobek knížete Uga Toskánského (1469–1481), nacházející se ve florentské Badii. Další známá práce Mina da Fiesole se nazývá Ciborium sněžného zázraku, jehož součást tvořily i čtyři sochy řeckých církevních Otců, o nichž pojednává tento text. Kromě těchto olomouckých skulptur se v českých sbírkách, konkrétně ve Slezském zemském muzeu v Opavě, nachází také jeho Portrét římského císaře.8 Sochařův styl můžeme charakterizovat jako křehký, plastický a senzitivní.9 Současně v něm lze cítit inspiraci tvorbou raně křesťanskou.10
Sochy východních církevních Otců v Olomouci a jejich minulost
V Olomoucké katedrále sv. Václava [obr. 1], nejstarší a nejvýznamnější stavbě dochované v olomoucké památkové rezervaci, se kříží několik slohů. Počátky stavby sahají až do období románského slohu, následovala přestavba v gotickém stylu, renesanční úpravy, výstavba barokního presbytáře, klasicistní úprava průčelí a novogotická přestavba. V souvislosti s regotizací katedrály v 19. století vznikl v presbytáři nový hlavní oltář z mramoru, za který byly umístěny nově pořízené sochy východních církevních Otců – sv. Atanáše, sv. Basila, sv. Řehoře Naziánského a sv. Jana Zlatoústého. Novogotickou přestavbu inicioval biskup Bedřich lantkrabě Fürstenberk (1813–1892). Vzniklo několik architektonických návrhů, z nichž byl vybrán a realizován projekt architekta Gustava Meretty (1832–1888); po jeho smrti stavbu vedl Richard Völkel. Dokončení přestavby, jež zasáhla rovněž presbytář (mimo klenbu) zbarokizovaný v letech 1616–1618, se datuje rokem 1892 [obr. 2].11
Sochy výše zmíněných církevních Otců pochází z římského chrámu Santa Maria Maggiore. Jejich provenienci uvedla již starší lokální literatura, ale otázku autorství pominula. Josef Kachník se domníval „že sochy ve vážných postojích, tedy postavy čtyř učitelů Církve z prvních dob křesťanství se dostaly do chrámu Santa Maria Maggiore z vykopávek.“12 Další bádání však jeho domněnku vyloučilo. „Ve skutečnosti bývaly čtyři postavy východních církevních učitelů součástí Ciboria della Neve, vztyčeného 1461–1463 nad hlavním oltářem římského chrámu florentským umělcem Mino da Fiesole (1429–1484).“13
Provenienci soch určila roku 1989 Olga Pujmanová.14 Před ní se o zařazení soch pokusil Ivo Hlobil15, jenž se domníval, že představují práce neznámého autora z období rané fáze renesance. Až Olga Pujmanová je na základě studia archivních dokumentů spojila s konkrétním autorem.16 Do olomouckého presbytáře koupil sochy renesančního sochaře Mina da Fiesole z 2. poloviny 15. století arcibiskup Fürstenberk a to v Římě; během své účasti na jednáních prvního vatikánského koncilu.17 Čtyři mramorové sochy [obr. 3] tedy původně tvořily součást hlavního oltáře římské baziliky Santa Maria Maggiore, který zanikl v 18. století.18 Přesněji řečeno se jednalo o baldachýn zdobeny 32 reliéfy a čtyřmi postavami, jež si u Mina da Fiesole objednal francouzský kardinál Guillaume d’Estouteville. Práce na sochách probíhala v letech 1461–1463.19 „Nejznámějším výjevem20, který dal architektonicko-sochařskému celku jeho název podle křesťanské legendy, je scéna Zázrak sněhu [obr. 4], zobrazující papeže Liberia kreslícího půdorys budoucího kostela S. Maggiore ve sněhu, který zázračně napadl v srpnu na římské Esquilinu.“21 Sochy byly umístěny v nikách nad čtyřmi sloupy ciboria, rozebraného roku 1747 při barokní úpravě kostela. Kardinál a arcibiskup Bedřich Fürstenberk koupil část ciboria roku 1870 od římského starožitníka G. Tavazziho;22 zbylá část se nyní nachází v muzeu umění v Clevelandu.23
Sochařská forma a její inspirace
Čtyři mramorové sochy východních církevních Otců, stojící od roku 1870 nad hlavním oltářem v presbytáři pod baldachýny v gotickém stylu, měří 125 cm včetně soklu. Socha s kratšími vousy se považuje za sv. Jana Zlatoústého24; další postavy nelze s jistotou určit. Hieratické vzezření postav bez hlubších individualit tváří, stejně jako jejich strnule antikizující ráz navazují na raně křesťanskou dobu.25 Církevní Otcové jsou provedeni ve štíhlých, velmi propracovaných formách, nad hlavami mají nimbus a navzájem se od sebe liší pozicemi nohou, velikostí výstřihů, řasením drapérii, a také výrazem obličeje. V rukách drží každý z nich knihu, na kterou upírá svůj zrak. Toto provedení zcela souzní s jejich prvotní funkcí architektonické skulptury.
K formám olomouckých soch Mina da Fiesole existuje rovněž analogie, resp. k typu tváře s dlouhým vousem [obr. 5]. Jedná se o tvář Boha Otce a obličeje dvou postranních svatých Minova mramorového oltáře[obr. 6], který se nachází v Cappella del Miracolo florentského kostela S. Ambrogio.26 Z výše řečeného rovněž plyne, že poněkud netradiční kombinace renesančních postav s nově vzniklou formou hlavního oltáře v rámci regotizace chrámu sv. Václava v Olomouci představuje velmi zajímavé téma, jež si zaslouží hlubší pozornost.
Poznámky
1. Miroslav Pojsl, OLOMOUC Katedrála sv. Václava, Olomouc, 1990.
2. Josef Kachník, Olomoucký metropolitní chrám sv. Václava, Olomouc, 1931.
3. Olga Pujmanová, Italské renesanční umění z českých sbírek: sochy a obrazy, Praha, 1997.
4. Jan Chlíbec, Italské renesanční sochařství v českých státních sbírkách, Praha, 2016.
5. Mino da Fiesole, http://www.treccani.it/enciclopedia/mino-da-fiesole_(Dizionario-Biografico)/, vyhledáno 3. 8. 2016.
6. Viz Pujmanová (pozn. 3), s. 314.
7. Viz Chlíbec (pozn. 4), s. 216.
8. Viz Pujmanová (pozn. 3), s. 314.
9. Ibidem, s. 314.
10. Viz Chlíbec (pozn. 4), s. 216.
11. Viz Pojsl (pozn. 1), s. 3, s. 7–8.
12. Viz Kachník (pozn. 2), s. 36.
13. Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století: architektura let 1750–1918 na Moravě a ve Slezsku, Olomouc, 2002, cit. s. 337.
14. Olga Pujmanová, Mino da Fiesole v Olomouci, Umění XXXVII, 1989, č. 3, s. 227–240.
15. Ivo Hlobil, Historická Olomouc a její současné problémy: sborník příspěvků z celostátního sympozia uspořádaného 1. a 2. prosince 1977, Praha 1979, s. 38.
16. Viz Chlíbec (pozn. 4), s. 212.
17. Viz Pojsl (pozn. 9), str. 10.
18. Ibidem, s. 10.
19. Viz Chlíbec (pozn. 4), s. 212, s. 216.
20. Jedná se o reliéf.
21. Viz Chlíbec (pozn. 4), cit. s. 212.
22. Ibidem, s. 212, s. 216.
23. Francesco Negri Arnoldi, La scultura del Quattrocento, Torino 1994, s. 104, s. 123.
24. Viz Chlíbec (pozn. 4), s. 216.
25. Ibidem, s. 212.
26. Ibidem, s. 216.
