Mnoho světoznámých staveb v letošním roce oslavilo svá kulatá jubilea. Patří mezi ně např. versailleský Zrcadlový sál „Galerie des Glaces“ (1684), Jenský most „Pont d’Iéna“ (1814), kostel Sv. Alfege v Greenwichi (1714). V neposlední řadě je letošním jubilantem i pařížský „alabastrový svatební dort“, který v letošním roce oslavil krásných 100 let od svého dokončení.
Zmiňovaným 83 metrů vysokým „alabastrovým svatebním dortem“ není nic jiného než proslulá bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova nebo chceme-li v originále Basilique du Sacré-Cœur v pařížské čtvrti Montmartre. Autorem jednoho z monumentu města nad Seinou je francouzský architekt Paul Abadie (1812–1884).
Stavbu katolického kostela na vrcholku Montmartru, nejvyšším bodě Paříže, odhlasovalo Národní shromáždění v roce 1873. Finance na stavbu měly pocházet z veřejných sbírek. Ještě toho roku se konalo výběrové řízení na post architekta stavby. Požadavek zněl: katolický kostel s kryptou a monumentální sochou stojící před stavbou, to vše mělo stát 7 milionů franků. Zájem architektů byl obrovský, sešlo se celkem 78 projektů, účastnilo se dokonce i šest nositelů stipendia Prix de Rome.
Zvítězil návrh Paula Abadieho, jež byl ostrým kontrastem ke středověké gotické katedrále Notre Dame, na rozdíl od ní byl inspirován stavbami, jako jsou Hagia Sofia v Istanbulu, Bazilikou svatého Marka v Benátkách nebo neobarokní stavbou opery Garnier. Orientalizující podoba montmarterské baziliky, známá jako byzantsko-románský styl, je často terčem kritiky a posměšně jí říkají „alabastrový svatební dort“, nebo dílo cukráře, který se dosyta „vyřádil“ se šlehačkou. Kromě byzantsko-románského stylu je možné na stavbě najít i prvky renesance a maorského stylu.
„Souznění mezi kulturou islámu a křesťanství.“
Stavební práce na Mountmartru vypukly v roce 1875. V 33 metrové hloubce byly vykopány základy na pilíře, bez kterých by se bazilika doslova utopila v půdě. Bezprostředně po zajištění základů započaly další stavební práce, o tři roky později se začalo pracovat na kryptě. Na exteriér byl použit travertin „Château-Landon“, který pochází z lomu v Souppes-sur-Loing v Seine-et-Marne. Je známý především vybělováním při kontaktu s vodou. Proto čím je počasí v Paříží deštivější, tím je bazilika bělejší. Možná i proto si vysloužila svérázné pojmenování „alabastrový svatební dort“. V roce 1914 byla instalována dokonce i zvonice s 19 tunovým zvonem Savoyarde, ale přípravy slavnostního vysvěcení přerušil počátek 1. světové války. Svěcení se uskutečnilo až 16. října 1919.
Práce v interiéru pokračovaly i po vysvěcení. Monumentální mozaiky s motivem Ježíše Krista byly instalovány v letech 1900–1922, vitráže s motivem sv. Ludvíka z let 1903–1920 vzaly za své při bombardování v roce 1944 a o dva roky později byly nahrazeny novými. Varhany jsou dílem Aristida Cavaillé-Colla. Romano-byzantský styl spolu s černými detaily v interiéru dodává stavbě na atmosféře harmonie a míru. Architektonické detaily a světlo „nutí“ diváka zaměřit jeho pozornost k apsidě s oltářem zasvěceným sv. Radegundovi.
Dnes je vrcholek v pařížské čtvrti Mountmartre s „bílým orientalizujícím svatostánkem“ jedním z nejnavštěvovanějších míst Paříže. Lidé tuto baziliku buď milují, nebo nesnáší. To bude pravděpodobně důvod, proč je tato orientální oáza země galského kohouta každoročně navštěvována tisíci turisty z celého světa. Můžeme jen doufat, že oslaví ještě nejmíň dalších 100 let, minulý rok se totiž jeden z kandidátů na post pařížského starosty netajil myšlenkou, že by baziliku v případě, že volby vyhraje, nejraději zboural, označil ji za symbol „konzervativní morálky“. Svými výroky kontroverzní politik Ian Brossat nakonec ve volbách nezvítězil. Od letošního března je novou starostkou Paříže Anne Hidalgo a tak se zdá, že budoucnost „orientalizujícího šlehačkového dortu“ je růžová.
